Městským elektromobilem k moři a zpět. A bez problémů

Na delších cestách jsem klidný řidič. Cestování ve stylu “180 km/h na tempomatu, žádná zastávka a za 6 hodin v Rijece” není nic pro mě, rád si každé dvě hodiny zastavím, projdu se, dám si kafe, prostě odpočinu si. Jenže doteď jsem neměl úplně šanci si delší cestování s elektromobilem vyzkoušet, a tak jsem si na týden s Meganem E-Tech, o němž jste si mohli přečíst v týdnu, naplánoval menší výlet k moři. Můj cíl cesty bylo přímořské městečko Piran ve Slovinsku, vzdáleném od mého domova 885 km. Zběžně jsem tedy prolétl mapu, abych zkouknul, kde budu zhruba nabíjet, koupil dálniční známku do Rakouska, zarezervoval hotely a v noci vyrazil se zhruba 90% nabitím baterie. Na rovinu říkám, že primárně jsem jel podle nabíječek Ionity, které nabízí nejvyšší výkon nabíjení, a nechtěl se příliš zdržovat pomalejšími 50 kW nabíječkami či hledat jiné rychlejší nabíjecí stanice.

První zastávku jsem měl tedy naplánovanou na D1 u Jihlavy, kde na mě čekaly čtyři prázdné stojany. Připojil jsem kabel, pípnul kartičkou a zašel si na záchod. Po deseti minutách už auto hlásilo, že můžeme jet na další nabíječku, a tak jsme vyrazili. Na rovinu, kdybych měl nabito na 100 % už z domova, v klidu bych dojel až na tuto další, ale jsem líný chodit 150 metrů od nejbližší veřejné nabíječky, takže jsem to příliš neřešil a radši jsem po hodině na chvilku zastavil. 

K další nabíječce těsně před Vídní jsem dojel se 14 % baterie, takže jsem rovnou mohl nabíjet nejvyšším nabíjecím výkonem, který Megane dokáže, a šel si dát něco k snídani do zrovna otevřeného mekáče vedle nabíječky. Než jsem stihl dojíst dva cheeseburgery, už jsem měl nabitou půlku baterie a mohl jsem tak vyrazit dále. Po dalších krátkých dvou zastávkách, kdy během jedné z nich jsem čekal zhruba pět minut na uvolnění nabíječky, jsem dojel k poslední rychlé nabíječce ve Villachu, kde jsem vůz připojil a opět došel na oběd do sousedního mekáče. 

Po obědě už byl vůz takřka plně dobitý, a i když jsem počítal, že budu muset cestou zastavit ještě jednou, auto hlásilo, že to již není třeba. Tento následující úsek jsem již nechtěl absolvovat po dálnici, ale přes průsmyk Passo di Predil a následně po slovinských okreskách. Cesta zhruba nějakých 300 km měla spotřebovat 59 % baterie, což mi přišlo značně optimistické, a tak jsem si našel cestou v Terstu ještě pro jistotu nabíječku a vyrazil přes hory. Čím výše jsme vystoupali, tím hezčí panoramata a silnice byla. Místy horší asfalt však Megana nezaskočil, díky nižšímu limitu adheze (kvůli užším pneu) jsem si mohl i užít krásně zakroucenou cestu… prostě krása střídala nádheru. Trochu nervózní jsem byl, když v nejvyšším bodě trasy spadlo nabití baterie po padesáti kilometrech od nabíječky o 20 %, ale následná cesta dolů díky rekuperaci dokázala baterii nabít o nějakých 12 %, takže jsem se opět uklidnil a ani navigace neukazovala změnu, že by měl být s dojezdem nějaký problém. Před Piranem jsem zastavil v Koperu, kde je 50 kW nabíječka, a během svižné čtyřicetiminutové prohlídky historického města dobil doplna a vyrazil do cíle. 

Piran je historické městečko, do nějž autem nevjedete a musíte jej nechat na kraji v parkovacím domě. Ten připomíná parkovací garáže pod Národním divadlem v Praze, i s malým Meganem jsou dost malé a je třeba být hodně obezřetný, abyste si auto neodřeli, a zároveň jsou docela drahé (26 EUR na den) a plné. Piran za návštěvu ale stojí, historické centrum je v pěkném stavu a i když jsem tam byl ještě před začátkem sezóny na přelomu dubnu a května, už bylo město plné turistů. 

Druhý den jsme původně chtěli jet rovnou do Lublaně, ale nakonec jsme zvolili delší, zato náročnější cestu k jezeru Bled přes další horský průsmyk okolo Triglavu. Na této cestě byla jen jediná rychlejší nabíječka, na které má nabíjecí kartička nefungovala a registrace byla příliš složitá, takže jsme nakonec nabíjení vynechali a k jezeru Bled dorazili se 35 % baterie.

Mimochodem, fakt nechápu, proč někdo dobrovolně jezdí přes Slovinsko po dálnici, naprostá většina okresek je v perfektním stavu, každou chvíli jste pocitově v jiném kraji, jednou jedete po úzké okresce připomínající anglický venkov, poté francouzské vinice a nakonec projíždíte přes horský průsmyk, kde ještě potkáte zbytky sněhu. To vše takřka bez provozu a přehledné. Vůbec se nedivím, že jsme cestou potkali tolik motorkářů.

Po krátké procházce a prohlídce jezera jsme konečně vyrazili do Lublaně k nejvyššímu mrakodrapu Slovinska, který disponuje rychlonabíječkou. Nakonec však nebyla potřeba, neboť u našeho hotelu se nacházelo na parkovišti několik veřejných pomalých nabíječek, a tak by nebyl problém nabít auto přes noc, naopak díky 22 kW palubní nabíječce bych je spíše blokoval většinu noci ostatním. Aspoň jsem měl ještě nějakou energii, abychom dojeli do centra na krátkou procházku městem.

Na cestě zpátky jsem se zaměřil hlavně na to, jak moc velké zdržení cestování s elektromobilem znamená. Vyrazil jsem tedy z Lublaně s 80 % baterie a přes již známé nabíječky z prvního dne (s vynecháním jedné z nich) jsem dorazil do Prahy. Podle navigace měla cesta bez zastávek a provozu trvat 8 hodin a 14 minut. Já tuto cestu se zdržením v dlouhé koloně před Benešovem na D1 a čtyřmi zastávkami na nabíjení zvládnul za necelých deset hodin, což mi přijde jako normální čas i se spalovákem, když se započítají všechny přestávky na záchod a jídlo. 

Nejefektivnější je samozřejmě dojíždět k nabíječce se stavem nabití pod deset procent, ale na rovinu jsem si na takový styl dojíždění ještě úplně nezvykl a většinou dojížděl k nabíječce mezi 10 a 15 %. Od nějakých 60 % baterie je rychlost nabíjení už zhruba 50 kW a klesá, takže nemá smysl nabíjet o moc více a je časově výhodnější stavět častěji než jednou za čas a déle, proto jsem cestoval v podstatě od rychlonabíječky k rychlonabíječce, které jsou od sebe většinou vzdálené 1 – 2 hodiny jízdy. 

O kolik je to vlastně levnější než naftovým kombíkem?

Krátká bilance nakonec – dohromady 1896 kilometrů zvládl Megane E-Tech se spotřebou 18 kWh/100 km. Nijak jsem se neloudal, v Rakousku dodržoval rychlostní limity, ve Slovinsku na okreskách taky plus minus, po Česku trochu svižnější dálniční tempo. Pokud to sečteme dohromady, dělá to 341,3 kWh spotřebované elektřiny. Nabíjecí stanice Ionity jsou celkem drahá sranda – pro neregistrovaného uživatele je na stojanu QR kód pro platbu, kdy 1 kWh vychází 18,5 Kč. Při použití nějaké lepší nabíjecí karty je možné se dostat na hladinu okolo 9 – 12 Kč (Pro srovnání – Tesla Supercharger aktuálně vychází okolo 11 Kč/kWh).

Pokud budu tedy počítat s cenou 12 Kč/kWh, vychází mi cesta s Meganem na 2,16 Kč/km , tedy srovnatelné jako naftový vůz se šestilitrovou spotřebou (při ceně nafty 36 Kč/km, běžná cena v Rakousku i Slovinsku). Je třeba si říct, že typický uživatel stejně Ionity a jiné rychlonabíječky využije jednou za čas a většina nabíjení probíhá doma, ale i tak to vlastně nevychází úplně zle a čekal jsem to mnohem horší.