Maserati MC12: Účel světí prostředky

Značka Maserati je sportovní ikonou se závodními kořeny tak hlubokými, jako sama historie motorsportu. Už ve dvacátých letech auta s trojzubcem ve znaku vyhrávala slavné světové závody. Začátek nového milénia však značku zastihl tak trochu v závodnickém útlumu. 

Neptunův trojzubec, odkazující na rodnou italskou Bolognu, měl stále svou neochvějnou prestiž a značka bratrů Maserati měla ve světě dobré jméno, v rámci koncernu Fiat ale hrála přesto druhé housle. Maranellské Ferrari představovalo bez jakýchkoli pochyb klenot Fiatu a Maserati, ač by kdekoli jinde zářilo jako hvězda, se muselo spokojit s druhým místem. 

Zatímco ještě pár let zpátky byla Maserati chápána jako komfortnější a civilnější alternativa k rudým supersportům, nyní s příchodem civilnějších a na denní bázi použitelnějších Ferrari se z Maserati stávalo skutečně jen takové béčko. Příliš nepomohlo ani technické sbližování obou značek, které z Maserati udělalo ‘nejlevnější cestu k motoru Ferrari’. 

V Maserati se proto rozhodli k radikálnímu kroku. Rok 2004 se měl stát rokem návratu na závodní tratě v kategorii GT1. To jsou okruhové závody cestovních vozů, tedy aut postavených z běžných civilních modelů. Pro homologaci do závodů v kategorii tedy FIA vyžaduje, aby výrobce prokázal, že postavil alespoň 25 kusů výchozího modelu pro běžné silnice. Pro závodní okruhy už jsou potom auta modifikována jen málo, jsou tu nějaké ty bezpečnostní prvky a pochopitelně naopak vynechána je nějaká ta komfortní výbava, po technické stránce ale pravidla mnoho změn neumožňují.

Je tedy jasné, že aby mohl tým v závodech uspět, musí vybrat ten nejostřejší automobil, jaký značka nabízí. Nebo možná ještě lépe – postavit si ho. A přesně to je cesta, kterou se vydalo Maserati. K dispozici však bylo málo času i lidí. Frank Stephenson, designér pracující na novém voze, po letech vzpomínal, jak celé auto vznikalo v až komorním prostředí, jako kdyby si pár nadšenců chtělo postavit doma závoďák. 

Tak vzniklo Maserati MC12. Už na první se pohled tohle auto odlišovalo od všeho, co značka z trojzubcem ve znaku dosud nabízela. Tohle nebylo žádná pohodlné GT, dokonce to nebyl ani supersport. Bylo to závodní auto, okruhový speciál postavený tak, aby se ještě vešel do regují pro běžný silniční provoz.

Problémem byl i rozpočet. Dnes se to může zdát těžko uvěřitelné, ale prodat povinných 25 kusů Maserati MC12 nebyl v roce 2004 úplně snadný úkol. Cena byla astronomická a zatímco dnes je svět plný sběratelů ochotných vydat absurdní částku za další kousek do své garáže, tehdy to zas tak jednoduché nebylo. Značka stále měla onen punc ‘béčkového Ferrari’ a tvůrci nového modelu situaci příliš nepomohli, když do MC12 použili stejný motor, jaký nasadilo Ferrari do modelu Enzo, avšak v Maserati měl tento motor o 30 koní méně.

Ferrari Enzo, tehdejší hvězda mezi supersporty, se ostatně stalo základem veškeré techniky MC12. Srdcem auta tedy byl vidlicový dvanáctiválec Ferrari F140 spojený se sekvenční převodovkou. Výkon maximální výkon 630 koní byl sice nižší než ve Ferrari, pomalé ale Maserati rozhodně nebylo. Totožný byl i podvozek, karoserie však již kromě čelního skla nesdílí komponenty žádné. Při vývoji MC12 totiž vše směřovalo k použití na závodním okruhu, kompromisy přizpůsobující vůz podmínkám na silnici se tu příliš nenosily. Auto je oproti Ferrari delší i širší, pryč jsou také vzhůru výklopné dveře Enza, MC12 dostalo dveře konvenční.

Přes všechnu tu orientaci na závodní tratě se však do MC12 nakonec přecijen podařilo propašovat i pár komfortních prvků, které měly odkazovat na zaměření značky Maserati jako na tvůrce velmi rychlých, ale zároveň i komfortních cestovních aut. MC12 tak disponuje elektricky ovládanými okny, klimatizací nebo třeba systémem pro zvýšení světlé výšky pro překonání retardérů. Konvenční dveře potom umožnily něco, co ve Ferrari Enzo nikdy nezažijete – jízdu s větrem ve vlasech. Všechny MC12 jsou totiž ve skutečnosti targy s odnímatelným střešním panelem. 

Všech 25 vozů první série představených roku 2004 bylo identických. Bílý perleťový lak doplněný modrými prvky, modrý interiér. Tady žádný konfigurátor ani zaškrtávání v seznamech příplatkové výbavy nehledejte. Ale ono ani nebylo proč cokoli měnit, MC12 ve své přirozené barevné kombinaci působí naprosto skvěle. Tvary vysochané v aerodynamickém tunelu a extrémní proporce dělají za MC12 auto jako žádné jiné.

Za zmínku stojí dva detaily na karoserii MC12. Prvním jsou přední světlomety, které v původní verzi nemají žádné krycí sklo. Jejich tvar jim dává jen modrá barva. Později však byla některá auta dovybavena krycím sklem ze závodních aut (jak dobře potom fungoval ostřikovač umístěný uvnitř pod sklem netuším). 

Druhým detailem jsou žábry v přední kapotě. V různých článcích se právě tento detail popisuje jako malé mistrovské dílo, dokonce se hovoří o symbolice a stylizovaném pojetí trojzubce. Skutečnost je mnohem prostší, původní ventilační otvory byly příliš velké a odporovaly předpisům, protože by jimi v případě kolize mohla projít dětská hlava, proto musely být zakryty mřížkou. 

Rozruch okolo civilní verze však nebyl nic proti tomu, co se dělo v kancelářích FIA. Že Maserati tak trochu obešlo pravidla, když místo postavení závoďáku z běžného civilního auta vyrobilo okruhový speciál a z něj až homologační sérii, bylo všem jasné, pravidla však nic takového nezakazovala. Přesto se téměř polovinu sezony 2004 vedly spory o homologaci MC12 a z prvních závodů se vozům nezapočítávaly body do celkového pořadí.

Na sezonu 2005 se FIA připravila úpravou pravidel. Ta nově stanovila maximální délku auta a shodou okolností právě takovou, do které se ze startovního pole nevešlo jediné auto – MC12. Říkáte si, že to nemohl být žádný velký problém, tak se auto prostě zkrátí? Po technické stránce ano, dokonce stačilo vyměnit jen jediný díl – přední nárazník. Ale zas tak úplně jednoduché to nebylo. 

Pravidlům homologace podléhala i civilní auta. Maserati tak nezbylo nic jiného, než upravit nárazník i u silniční MC12 a prodat dalších 25 kusů. MC12 tedy existuje ve dvou verzích, ročník 2004 a 2005. Od sebe je dokáže rozeznat jen opravdový znalec a teď už i vy, čtenáři Autíčkáře, protože už víte, že krátký nos znamená ročník 2005.

Na závodních okruzích Maserati MC12 kralovalo. Ročník 2005 zcela opanovalo a výsledný počet 239 bodů neměl konkurenci. Jen pro zajímavost – druhé místo v celkovém pořadí patřilo Ferrari s pouhými 125 body. MC12 vydrželo ve službě až do sezony 2010.

Díky nízkému počtu vyrobených kusů je dnes MC12 extrémně vzácný kus automobilové historie. Jeho cena je těžko stanovitelná, málokdy je takové auto na prodej. Vzniklo skutečně jen oněch 50 silničních verzí a k nim v roce 2006 přibylo ještě 12 kusů MC12 Versione Corse, auta určeného civilním zákazníkům, avšak bez homologace pro silnici. Nás Čechy může těšit, že jeden kus z těch padesáti na sobě má připevněnou českou registrační značku. Pokud se s ním někdy v provozu potkáte, věřte mi - nepřehlédnete ho.