Nejkrásnější automobilové detaily

Aby auto dobře fungovalo, dá to pořádnou práci. Každá jedna součástka musí být navržena přesně správně. Musí samozřejmě plnit svůj účel, nesmí být drahá, musí obstát v náročných zkouškách, ale také musí být rozumný způsob, jak ji nahradit v případě selhání. Přemýšlí se nad každou eventualitou, zvažují se rizika, testují se materiály. Co s každým dílem udělají extrémní teploty, vibrace, namáhání, jak bude fungovat po letech provozu, jak bude stárnout? 

Vyřešit všechny tyhle otázky se zdá být skutečně pořádná fuška. Přes všechnu snahu se i tak na každém novém autě po čase najdou nějaká ta slabá místa. Zub času se zakousne do materiálů, agresivní provozní kapaliny či posypová sůl začnou nahlodávat jednotlivé součásti a konstruktéři budou pro příště vědět, na co dalšího nesmí při návrhu zapomenout.

A tohle všechno se musí zvládnout rychle! Vždyť životnost jednoho modelu je běžně pět až osm let, kdo nechce vypadnout z kola ven, ten se musí umět ohánět. Když si tohle všechno uvědomíme, je až s podivem, že zbývá čas věnovat se tu a tam i jemným detailům. Navrhovat některé části jinak. Dát si tu práci, a přestože na funkci třeba nebude mít výsledná forma zásadní vliv, udělat něco jinak, lépe, udělat to krásné.

Zamýšlel jsem se, které detaily jsem si za ta léta, po která se svým specificky amatérsky-nadšeneckým způsobem věnuji autům, oblíbil nejvíce. Vybavují se mi jich desítky, přesné kovové kliknutí ovladače ventilační mřížky ve Volvech, kovové víčko nádrže Fiatu Coupé, důmyslná přihrádka na nářadí ve víku zavazadelníku starších BMW, zdánlivě levitující klika dveří Hondy Civic osmé generace a mnohé další. 

Pro tento článek jsem vybral pět svých oblíbených detailů. Je na nich znát, že si tu někdo dal záležet, že věc, kterou bylo lze vytvořit řekněme konvenčním a přitom plně funkčním způsobem, pojali tvůrci po svém a neváhali kvůli tomu obětovat i nějaký ten kus rozpočtu navíc. To přitom nepovažuji za rozmařilost či plýtvání, jsem dokonce přesvědčený, že bez takového přístupu by naše nadšení pro auta zdaleka nebylo takové, že právě to něco málo navíc odlišuje každý automobil od bezpohlavního sterilního spotřebiče, který sice funguje bezchybně, ale sílu vykřesat nadšení v uživateli nemá.

Fiat Barchetta

Začneme v Itálii. Fiat Barchetta je malý roadster vyráběný v Itálii mezi lety 1995 a 2005. Můžete namítnout, že dvoumístný otevřený automobil je sám o sobě rozmařilost a tedy že není s podivem, že si tu někdo vyhrál s některými detaily. A svým způsobem budete mít pravdu. Jenže tohle je přece jen Fiat, žádná luxusní prémiová značka. 

Auto bylo postaveno na základech prachobyčejného Fiatu Punto, pod kapotou jste mohli mít pouze jediný motor – atmosférický zážehový čtyřválec 1,8 litru. Poháněna byla výhradně přední náprava. Přesto se Fiat rozhodl udělat celé to autíčko tak nějak s láskou. 

Byly tu technické finesy, jako třeba samonosná karoserie koncipovaná jako jeden celek – Barchetta nemá žádné blatníky, ani jiné přišroubované díly, celá karoserie je jeden velký svařenec, spáry jsou jen tam, kde se něco otevírá (a u plastových nárazníků pochopitelně). Je tu povedená kabina s tím správným sportovním vyzněním přístrojového štítu. Můj oblíbený detail je však dveřní klika. 

Po vzoru vozů z dob dávno minulých tu Fiat připravil malé mistorvské dílo. Dnes se spousta automobilek snaží vnější kliky dveří schovat, aby nerušily ladné křivky dveří, ale ve většině případů nejsem fanouškem takových řešení. Klika sice vyjede ven, ale to je v zásadě všechno, o nic lepší pocit z toho nemám. To jemná klika Fiatu Barchetta – to je něco jiného. Stiskněte kovové tlačítko a vaší ruce se nabídne jemné madlo, které s krásně přesným chodem odjistí zámek dveří. Celé je to přísně mechanické, tak nějak uspokojující a prostě krásné.

Rolls Royce Phantom

Jestliže Fiat bylo ještě možné nazvat s přimhouřením oka dostupným vozem pro masy, u značky Rolls Royce si už nic takového dovolit nemůžeme. Ba právě naopak, samotná podstata těchto vozů tkví právě v tom, že tvoří protipól dostupných automobilů. Rolls Royce není automobil pro lidi, kteří se ptají na cenu. 

Takové auto je samozřejmě celé do posledního šroubku připravováno s citem pro detail. Tady není jediné místo, nad kterým by konstruktéři jen tak mávli rukou, tady neexistuje obyčejnost. Ale i tady je detail, který jde nad rámec nutného. A tím detailem jsou středy kol. 

Rolls Royce je pochopitelně vybaven koly z lehkých slitin, v jejichž středu se nachází ozdobný kryt. Ten tu musí být, přece se nechcete u takové limuzíny dívat na odhalené šrouby kol. A tím by to mohlo skončit. Krásný ozdobný kryt osazený ve svém středu logem prestižního výrobce a je to. Elegance sama. Jenže někdo si řekl, že to nestačí, že logo rotující na kole není důstojné značky Rolls Royce. A tak mají vozy slavné britské značky něco, co žádné jiné, loga ve středech kol konstruovaná tak, aby neustále zůstávala ve správné pozici bez ohledu na otáčení kola. Je to naprosto zbytečné, většina lidí si tohoto detailu ani nevšimne, pro mě je ale o to důležitější, že tam je.

Citroën C5 

Pro tento článek jsem si zvolil ‘cé pětku’, ale vlastně by tu mohla být celá řada Citroënů. Pozoruhodných detailů bychom u této značky našli spoustu. Vlastně marně přemýšlím, kdo jiný kdy věnoval takovou péči zdánlivě bezvýznamným detailům. Mě však tentokrát zaujalo zadní okno.

Citroën se rozhodl, že zadní okno jeho sedanů bude prohnuté dovnitř. Prostě protože proto. Tento prvek se objevil už na modelu CX, ale vidět jsme ho mohli i na majestátní C6 a nakonec i na sedau C5 z roku 2008. Je zvláštní, jak tento prvek dokonale promění dojem ze zádě auta, dodá jí lehkost a propracovanost zároveň a povýší ji na novou úroveň.

Mercedes-Benz CL 

Podobný princip používal a dodnes používá Mercedes-Benz u své výkladní skříně, totiž kupé odvozeného od královské Třídy S. Dnes se tohle auto jmenuje S Coupé, ale jistě si jej pamatujete i jako CL. Zde tedy není opačným směrem prohnuté okno, dojmu lehkosti tu však designéři dosáhli ještě důmyslnějším postupem – obrátili sloupky karoserie. 

Tento princip je znám i z architektury, když použijete důmyslně navrženou prostorovou skořepinu, stačí vám relativně malé body, ve kterých se dotýká země, aby byla celá stavba dokonale pevná a stabilní, zároveň ale taková konstrukce působí úžasně lehce, až nehmotně. To je případ třeba slavného terminálu TWA na letišti v New Yorku či známých budov Města umění a věd ve Valencii.

A stejný princip použili konstruktéři Mercedesu. Místo toho, aby se sloupky směrem dolů rozšiřovaly a tvořily tak pevnou solidní konstrukci, jak je to běžné, ponechali tvůrci jen místa, kde se oblouky bezpečnostní konstrukce střechy stýkají s pontonem karoserie, a zbytek zůstává volný, vyplněný jen sklem. Efekt je úplně stejný, jako u zmíněné architektury. Zatímco předchozí model byl těžkopádný mohutný neforemný stroj, řada C215 je lehká, prosvětlená, jemná a moderní.

Tato konstrukční zvláštnost zůstává typická pro velká kupé od Mercedesu dodnes, značka se však vrátila k více majestátním a tedy i mohutnějším tvarům, lehkosti C215 tak už dnešní model nedosahuje. 

Lancia Thesis

Začali jsme v Itálii, tak tam i skončíme. Lancia Thesis je v mnoha ohledech pozoruhodné auto. Je pozoruhodné právě tak, jak je i kontroverzní a neopakovatelné. Já ale dnes nechci rozebírat podivnost přídě kombinující retro s modernou ani se rozplývat nad čistotou zádi. Chci nahlédnout dovnitř.

Konkrétně vám chci ukázat to, co má řidič velké Lancie neustále před sebou – přístrojovou kapličku. Interiér Thesisu je mnohem umírněnější, než jeho vnější tvary, i tady se však snoubí retro a moderna a to možná ještě lépe, než zvenku. A právě ‘budíky’ jsou toho dokonalým příkladem. Lancia tu zavzpomínala na minulost, vzala přístroje, které jako kdyby z oka vypadly těm v překrásné Lancii Aurelia, a usadila je do své moderní vlajkové lodi.

Ptáte se, kde je tedy ta moderna, když tvar i font pochází z padesátých let? Tak se podívejte pořádně! Designéři si pohráli s průsvitným materiálem, který nese samotné číslice, čímž docílili perfektního 3D efektu. Číslice se vznáší v prostoru, jako kdyby se vůbec nedotýkaly samotného ciferníku. Je to maličkost, ale nesmírně efektní. Pocit z takové pěkné práce se dle mého názoru ned nahradit sebelepším displejem s vysokým rozlišením.

To bylo mých pět oblíbených detailů, nás však samozřejmě zajímají hlavně ty vaše postřehy, vaše oblíbené finesy. Podělte se s námi o ně, diskuse pod článkem je vaše!