Korejská vstupenka do prémiové třídy. Kia Sorento si bere na mušku Audi

Některé testy se píšou víceméně samy. A nemyslím tím jen nějaká sportovní, nebo unikátní auta, ale i vcelku obyčejné spotřební zboží. Trocha povídání o designu, nějaké ty postřehy z interiéru, jízdní vlastnosti, plusy, mínusy a zhodnocení. Za chvíli je hotovo, stačí trocha stylistického leštění a článek může ven. Při psaní testu naftové Kie Sorento jsem ale celou dobu bojoval s tím, že to, co měl být nezávislý objektivní test, vypadá spíše jako oslavný PR článek. Ale není tomu tak – ve skutečnosti se mi jen tohle velké SUV zdá úplně skvělé a nedaří se mi na něm najít žádné chyby. Ale pojďme si to projít popořadě. 

Současná generace Sorenta zahodila kulaté tvary předchůdců a zaujme svalnatými proporcemi. Nesnaží se za každou cenu splynout a být co nejvíce evropsky nenápadné, jak tomu bývalo v klubu korejských vozů dříve tradicí, místo toho přináší uchopitelné detaily, jež na první pohled odkazují na domovskou stáj. Kia už se zkrátka nemá potřebu maskovat za “generické auto”, ale dostala vlastní tvář, která se, dle mého soudu, dost povedla. Vůz je velký a nesnaží se to nikterak skrývat, což je pravděpodobně způsobeno i tím, že se dodává na americký trh kde spadá do kategorie středních SUV a tak se tam nad jeho dimenzemi nikdo nepozastaví.

U nás jde ale o typického zástupce třídy velkých rodinných SUV. Takových těch aut, která postupně vytlačila “manažerské kombíky” z wishlistu každého správného obyvatele satelitního mestečka. Máme tu pohon všech kol, silný motor, sedm míst k sezení, kůži, hodně výbavy a zvenčí dostatek chromových lištiček. Zkrátka vůz, na která dneska nadává každý uvědomělý dvacátník jako na zbytečně velký, těžký a neekologický, aby si ho za osm až deset let v tichosti koupil. Jde bez debat o premii, ať už výbavou, nebo zpracováním. 

Uvnitř je dost místa pro čtyři dospělé a tři děti. Zadní lavice a prostřední sedadlo té druhé se pro plně vzrostlé osoby na delší cesty příliš nehodí. Zato zbylé pozice nabízí až královský prostor. Vpředu najdeme masážní odvětrávané sedačky, druhá řada se musí spokojit jen s výhřevem, ale za to dostane vlastní cupholdery ve dveřích. Z těch se může těšit i zadní řada, společně s vlastním ovládáním klimatizace. Nenapadá mě prvek výbavy, který by mi tu chyběl. A nemluvím jen o těch užitných, jako je držení v pruzích a adaptivní tempomat, kvalitní audio, nebo elektrický posuv a sklápění sedadel, ale i těch ryze rozmařilých, jako je nastavitelné ambientní osvětlení zakomponované do dekorů (tady se teda můžeme trochu pousmát nad jeho originálním názvoslovím), bohatě editovatelná grafika přístrojového štítu, nebo možnost posouvat a sklápět sedačku spolujezdce ze zadní lavice.

Vůbec největší radost mi ale dělají malé promyšlené detaily, kterých je auto plné. Jako by se nad každou drobností někdo zamyslel a zkusil ji udělat ještě o trošku lepší. Třeba takové ovládání výhřevu a chlazení sedaček. Ano, mohlo by to být tlačítko, mohla by to být ikonka na dotykovém displeji, ale tady nakonec zvolili chromovaný obousměrný spínač. Nahoru se vytápí, dolu chladí. Zvládnete to poslepu, je to intuitivní a navíc to vypadá hezky. Nedá se přímo říci, že by se tu všechno ovládalo staromilsky tlačítky, funkcí je tu zkrátka moc a kdyby tu měl na každou být knoflík, vypadala by palubní deska jako osmdesátkový synťák. Do útrob displeje ale musíte jen kvůli věcem, které nejsou zpravidla potřeba za jízdy. Takhle nějak si myslím, že by to mělo fungovat. 

Podívejme se ještě třeba výdechy klimatizace. Jsou tu sice umístěny poměrně nízko, ale místo toho, aby se táhly do šířky, jsou postavené na výšku a v polovině rozdělené. Takže si je můžete štelovat ve spoustě směrů a nemusíte volit mezi teplem na obličej či na ruku, jež drží volant. Vyhřívaný samozřejmě. Nechybí ani koncernový trik s kamerou pro slepý úhel schovanou v budících tachometru a otáčkoměru.

Pokud jste hračičkové jako já, potěší vás i funkce dálkového parkování, donedávna známá výhradně z vozů BMW. Se Sorentem si můžete pomocí tlačítek na klíčku libovolně popojíždět dopředu a dozadu, takže ani úzká parkovací místa obchodních domů neznamenají pro široké auto nějaký zásadní problém. 

Obývák je to tedy opravdu dobrý, ale jak vlastně tohle Sorento jezdí? K testu jsem dostal poměrně konzervativní motorizaci – 2,2 litrový naftový čtyřválec spřažený s osmistupňovým automatem. Žádné dobíjení, jen sedmdesát litrů nafty pod zadními sedačkami, čtyři válce a turbo. Je to mile starosvětské. Sice se tu nekonají žádné ostré elektrické rozjezdy, ale za to vůz lineárně táhne až vysoko nad dálniční maxima. Dvě stě koní a 440 newtonmetrů nemá s vozem žádný zásadní problém, zvláště díky tromu, že se pohotovostní hmotnost povedlo udržet na velmi slušných 1832 kg. To znamená i příznivou spotřebu. Na proklamovaných 6,5 litru jsem se sice nedostal, ale i mých výsledných 7,2 s profilem cest 50% dálnice, 40% Praha, zbytek okresky, považuji za velmi pěknou hodnotu. 

Čekal jsem, že si budu moci postesknout alespoň nad tím, že je zde instalována převodovka DCT místo obligátního hydroměniče. Osobně nemám dvouspojkové převodovky moc rád, až na ty ve vozech od Mercedesu z nich mám vždy pocit přehnané hyperaktivity a není těžké je, zvláště v nižších rychlostech, nachytat na švestkách a nepěkně rozcukat. Zkrátka není nad klasický hydroměnič, který se za cenu ztrát na výkonu veze na vlně točivého momentu. No a pak mi to Sorento zase pokazilo. Raději jsem několikrát ověřoval, že tu ten měnič fakt není. A ač jsem v této oblasti docela rozmazlený, nezaznamenal jsem jediný moment, kdy bych si mohl na chování převodovky postěžovat.

Naladění vozu nesvádí k žádným divočinám, vybízí k plynulé jízdě. Nejsem si jist, zda je zábava Sorento řídit, ale odpřísáhnu, že je velmi přijemné v něm být. Ať už na sedadle řidiče, nebo jinde. Je to zkrátka velmi efektivní rodinný přepravník, jehož účelem není pobavit řidiče, ale pohodlně a rychle dovézt svou posádku do cíle cesty. Napadlo mě srovnání s některými Volvy, ale to není úplně přesné – Kia má totiž navíc řádnou porci “quirks and features” a přidává i rozumnější cenovou politiku.

Verdikt

Občas testuji vozy, o kterých vím, že jsou objektivně velmi dobré, ale zrovna mně se netrefí do vkusu. Asi není těžké poznat, že se u naftového Sorenta to opravdu nehrozí. Se Silvestrem za dveřmi můžu s jistotou prohlásit, že jde o nejmilejší automobilové překvapení letošního roku. Čekal jsem “takové normální SUV” a dostal auto, na kterém se mi fakt nedaří najít žádnou chybu. Ona tam jistě nějaká bude, určitě se najde někdo, koho bude stejný vůz nebetyčně štvát, ale pro mě je to nová odpověď na otázku “jaké rodinné auto bys chtěl, kdyby sis mohl vybrat cokoli”. 

A fakt mi za to v Kii nezaplatili. Ani nic nedali. Ani klíčenku.

Technické údaje

Motor: vznětový přeplňovaný čtyřválec 2,2 litru
Výkon: 148 kW (200 koní)
Točivý moment: 440 Nm 
Převodovka: osmistupňová automatická DCT
Maximální rychlost: 202 km/h 
Zrychlení 0–100 km/h: 9,2 s 
Photovostní hmotnost: 1832
Průměrná spotřeba udávaná (v testu): 6,5 (7,2) l/100 km
Zakladní cena: 1 099 980,- Kč
Cena testovaného vozu (V plné se vším): 1 444 980,- Kč