Jaká je ta nejatraktivnější polistopadová Škodovka?

Automobily značky Škoda jsou koloritem našich silnic již mnohá desetiletí. Ať už se bavíme o Čechách nebo Moravě, městech nebo venkově, všude se pohybují ve velkých počtech. Nejspíš není obyvatele naší země, který by s nimi neměl aspoň nějakou zkušenost. Ta je někdy lepší, jindy horší, často podle toho, co komu vyhovuje. Co totiž jeden člověk považuje za nudnou, šedivou a průměrnou volbu danou nekonečnými zástupy stejných modelů na ulici, jiný může s vděkem vnímat jako smysluplné a jednoduché řešení vlastní přepravy pro rozšířenost servisní sítě a rozsah zkušeností druhých.

Já se přiznám, že jsem docela rozpolcený. Na jednu stranu se považuji za člověka, který se řadí spíš do první kategorie. Představa, že jedu po ulici a okolo mě je minimálně 5 dalších kusů stejného modelu, mi není moc příjemná. Na druhou stranu ale musím škodovce nechat, že dělá poměrně dobrá auta. Ano, jsou nudná. Ale když odhlédnu od emocí a podívám se na věc trochu racionálně, málokterý vůz je v dané třídě praktičtější. Třeba zrovna nedávno mi František na chvíli půjčil novou testovací Fabii a já na ní nebyl schopen najít závažnější nedostatek. Ano, na mě, frankofila, je pořád ještě trochu tvrdá, DSG by mohlo být ve spojení s litrem schopno s autem pohnout z místa trochu rychleji a dveře by nemusely při zavření tolik drnčet.

Jenže to je tak nějak všechno. František ji měl půjčenou na týden, takže on logicky dokázal najít prohřešků víc, ale já za ty dvě hodiny objektivně opravdu nezjistil nic vyloženě problematického. Tedy až na cenu, ale to by bylo na samostatný článek. A tak je to se všemi škodovkami, které jsem měl zatím možnost řídit. A tím, že jsou všude a nudné, ale zároveň vlastně poměrně dobré, mám tedy vždycky trochu problém tuto značku uchopit. To platí zvláště u těch polistopadových, kde už jsou přítomny technologie Volkswagenu. Tyto škodovky jsou totiž celkem promyšlené, šikovné a v dražších výbavách z nich jde možná vyčíst i určitá hrdost lidí, kteří je vyrábějí, viditelná nejlépe na specifikacích Laurin&Klement. Kdyby jich nebylo tolik a nestály by takové částky, možná bych si i jednu koupil na takové to domácí ježdění okolo komína.

Jenomže právě tím, že jich je tolik, kolik jich je, ta auta ztrácejí pro mě jednu důležitou věc, kterou je atraktivita. Jak je jich moc, tak mě prostě nijak zvlášť nezajímají. Protože jsem ale člověk zvídavý, řekl jsem si, že zkusím najít škodovku, která je pro mě jako auto samotné atraktivní tak, že bych si ji snad i dovedl představit vlastnit, i když jich obecně jezdí spousty. Podotýkám, mluvím o nejatraktivnější škodovce, ne o té nejhezčí. To by to totiž bylo ale úplně jiné zamyšlení. Mé ideje plynou směrem ke Škodě, jejíž kombinace přirozených vlastností pro mě dokáže být atraktivní natolik, abych měl pocit, že je to zajímavé auto a dovedu si ho představit vlastnit. Tato skutečnost také vyřazuje počiny Typu Škoda Tudor nebo Škoda Fabia Paris, neboť ty jakožto sice atraktivní, ale stále designové studie prostě vlastnit nemůžu.

Na začátku se mé představy uchylovaly ke Škodě Felicii Fun. Jak normální zástupce této řady moc nemusím, model Fun mě celkem baví. Je to ten pick-up s jasně žlutou barvou zvenku i uvnitř a zadní řadou sedadel, která se vysouvá do prostoru pro náklad a umožňuje svým cestujícím jízdu s nebem nad hlavou. To zní docela atraktivně, rozpustile zábavná škodovka, která tak trošku nedává smysl. Ona totiž třeba ta zadní sedadla se opravdu dají použít, jen když je venku hezky. Ano, existoval kryt celé zadní části, ale když byl použit, tak už to pak zase nebyla taková sranda. Navíc, člověk musel jet buď s ním, ale bez nebe, nebo bez něj, ale nechráněn před případnými přeháňkami. (Stejně jako u jistého Citroenu, určitě netušíš jakého, co Jardo? – pozn. F.)

Jenomže pak mi došlo, že úplně stoprocentně atraktivní Felicia Fun není právě proto, že je na ní pořád znát komunistický Favorit. Nikdy jsem v ní nejel, ale pochybuji, že její jízdní vlastnosti budou lepší než u výchozího modelu, který se opravdu nemá moc čím chlubit. Taky se mi úplně nepozdávají její i na dobu vzniku zastaralé motory. V neposlední řadě mi přijde, že na to, aby to bylo zajímavé auto, je to pořád ještě moc rozumná a praktická škodovka jako každá jiná. Že žlutá barva a posuvné sedačky nejsou dost. Ano, trochu to nedává smysl, ale opravdu je trochu. Ne, Felicia Fun ještě není natolik atraktivní, abych ji chtěl vlastnit.

Poté mé myšlenky začaly klouzat ke Škodě Octavii RS. Ta vznikla ke každé ze čtyř generací modelu a dodnes představuje ostřejší provedení jinak spíš nudného liftbacku či kombíku. Mně je asi nejsympatičtější to RS vycházející z druhé generace. První mělo sice fajn motor, ale taky krátký rozvor a dlouhé převisy, což působilo poněkud disproporčně. Trojka je mi nesympatická jistou ořezaností, která se sice na sportovním modelu projevila míň než na základních kusech s vlečenou nápravou a zjednodušeným interiérem, ale stejně na mě tento model působí míň festovním dojmem. S poslední generací zkušenosti zatím nemám, tak nemůžu hodnotit. Dvojka je dle mého ale poměrně fajn, zvlášť v provedení liftback před faceliftem, a to kvůli designu přední části. On celý ten její relativně svalnatý vzhled mi přijde celkem atraktivní, zvlášť pokud je podpořen modrou metalízou, která se k danému modelu docela hodí. Interiér je sestaven z venkoncem kvalitních materiálů (přehlédnu-li ovládání světel a oken) a přeplňovaný dvoulitrový čtyřválec o výkonu 147 kW dodává vozu poměrně solidní dynamiku.

Pak jsem ale opět zapochyboval. Víte, ona je totiž Octavia RS v mých očích trochu kočkopes. Na cestovní vůz, jakým tento model ve své druhé generaci v normální specifikaci dle mého má být, je ereso trochu moc ostré. Sedačky jsou tuhé a podvozek je tvrdý. Jsem názoru, že klasické specifikace jsou na dlouhé cestování vhodnější. Na pravé sportovní náčiní ještě zase tak úplně není ostré dost. Motor je silný, ano, ale ne zas tolik. Dlouhá a těžká karoserie způsobuje, že držení stopy přece jen není tak kvalitní jako u od základu stavěného sportovního auta. Ano, dá se na to dívat pohledem rozumného kompromisu, ale ten nebude nikdy tak atraktivní jako něco, co dělá svou práci do detailu. Ač poměrně solidní, Octavia RS ještě není úplně tak zajímavá, abych ji chtěl vlastnit, kvůli tomu kompromisu. Proto jsem se rozhodl, že budu přemýšlet dál.

Ale k závěru jsem přece jen došel. Možná to bude znít zvláštně, ale pro mě asi bude tou nejatraktivnější polistopadovou škodovkou nakonec druhá generace modelu Superb. Ano, nemluvím o tom pohledném aktuálním provedení, ale o tom trochu neforemném o jedno starším, které se vyrábělo mezi roky 2008 a 2015, tedy o verzi, co se na svět svými světly mračila, ve specifikaci liftback měla bachratý zadek a byla na svou délku moc úzká. Ale mně to asi nevadí, vždyť nemá jít o nejhezčí škodovku, protože tou asi druhý Superb opravdu není. Má jít o atraktivitu vlastností. A mně jde o to, že je to poslední model škodovky s velkým motorem, který k tomuto poměrně rozměrnému autu dle mého názoru sedí.

Tím motorem je nepřeplňovaný vidlicový šestiválec o objemu 3,6 litru s přímým vstřikováním, výkonem 191 kW a 350 newtonmetry točivého momentu. Ten už totiž dokáže Superb celkem solidně rozpohybovat. Já ale teď nemyslím nejvyšší zrychlení, byť to číslo z nuly na 100 za 6,6 vteřiny je fajn. Na mysli mám klid motoru při běžné jízdě, který odpovídá pořekadlu objem ničím nenahradíš. Na svižné cestování totiž není potřeba motor nijak vytáčet (ostatně to DSG ani moc nedělá), jede klidně a za doprovodu příjemného tichého ševelení.

Navíc se mi líbí, že se tento motor hodí do cestovního nastavení celého vozu. Ano, k úplnému ideálu bych si ještě přál automat s hydrodynamickým měničem. Někteří možná namítnou, že takovou kombinaci nabízel Superb ještě o jednu generaci starší, ale ten podle mě zase vypadá jako jezevčík a byl zastaralý už v době příchodu na trh, stoje na konstrukci tehdy již pět let starého Passatu B5. Ale i to DSG, jakmile překoná své prvotní škubnutí při rozjezdu, už moc cítit není, tedy pokud je v dobrém stavu. Podvozek, pořád spíš tužší, ale rozhodně nejpohodlnější z celého tehdejšího portfolia, motoru sekunduje a celé auto je stavěné na křižování Evropy. Ano, s dvoulitrovým dieselem to Superb umí taky a ještě s podstatně nižší spotřebou. Ale jeho agrární projev a nižší výkon nedokáží vytvořit ten samý jízdní dojem. A ten já k atraktivitě prostě potřebuji.

Tak vidíte, já nakonec za nejatraktivnější porevoluční Škodu považuji šestiválcový benzínový Superb druhé generace, tedy model ze všech zmíněných asi ten vzhledově nejobyčejnější. Co se dá dělat, tak mi to vyšlo. Pravděpodobně se v tom odrazila i má fascinace velkými cestovními Citroëny, ale tento naturel se mi na ní prostě líbí. Nicméně, to nevadí. Tento text je totiž z rubriky Autíčkář se ptá, takže se mnou můžete otevřeně nesouhlasit. Jaká je podle vás ta nejatraktivnější polistopadová Škoda a proč? Nezapomínejte, nemusí (i když může) nutně záležet na vzhledu, důležitá je hlavně kombinace vlastností vozu. Také to musí být auto, které se normálně vyrábělo a prodávalo, žádný koncept. Co myslíte?

Komentáře