Když se britský miliardář Sir Jim Ratcliffe rozhodl, že svět zoufale potřebuje další hranatý offroad, který bude jako starý Defender, akorát že vlastně úplně jiný, ale zato pořádně poctivý, vypadalo to podle některých jako střelený nápad. Ale ukázalo se, že trh vyžadující robustní velký teréňák je dostatečný a Ineosu se celkem daří. Pořád jde sice o exotiku, ale na poměry “automobilek jednoho modelu” má Ineos velice zajímavá čísla. Poslední potvrzený údaj máme z počátku roku 2024, kdy značka oslavila 10000. dodaný kus.
Grenadier se dnes vyrábí v bývalé továrně Smartu ve francouzském Hambachu. Což je ideální místo pro distribuci po západní Evropě a donedávna i slušný výchozí bod pro export za oceán. S nástupem donaldových cel se ale proslýchá, že Sir Jim Ratcliffe přemýšlí o přesunutí výroby do USA. Tamní trh je totiž stran velkých aut s offroadovým potenciálem o poznání zajímavější, než emisně pošramocená Evropa, ve které je navíc divočiny, kde oceníte expediční offroad, celkem poskrovnu. Podle informací z Financial Times Ineos zvažuje postavit továrnu v USA, aby obešel cla a mohl se tvářit jako domácí produkt. A víte co? Možná to dává smysl. Američané Grenadier milují – hranatý, hlučný, nekompromisní. Navíc marketingový slogan „Built in America“ zní přece jen líp než „Svařeno ve Francii vedle bývalé linky na Smart ForTwo“. To druhé sice evokuje jistou industriální romantiku, ale zrovna u drsného offroadu to moc nefunguje.
Grenadier měl být v prvopočátku ztělesněním “britského inženýrství“, což je fráze, která může znamenat buď geniální jednoduchost ve stylu Chapmana, nebo totální neschopnost vyrobit cokoli, co se nerozpadne, neshnije, a neshoří během prvních deseti tisíc kilometrů ve stylu sedmdesátkového British Leyland. Jak se ale vůz postupně blížil produkční variantě, ukázalo se, že moc součástek z ostrovního království nakonec vůz nedostane. A tak nejvíc britského na Grenadieru je teď už jen jeho jméno a přízvuk marketingového týmu. Pod kapotou totiž bublá německý šestiválec BMW, elektronika je od Bosche, interiér navrhovali Italové, a karoserii svařují Francouzi. Pokud by se výroba přesunula do USA, Británie by z toho měla zhruba stejně jako teď – totiž vůbec nic. Možná jen tu spokojenost, že „někde ve světě“ pořád existuje auto, které vypadá jako Defender z doby, kdy všechna auta potřebovala soustavnou údržbu a tak to u něj nepůsobilo divně.
A co Evropa? Nám to může být trochu líto. Grenadier byl jeden z mála aut, která působila dojmem, že nebyla navržena pod taktovkou ekologických předpisů, trendů z Číny a snahy ušetřit za každou cenu. Žádné pseudo-offroadové lišty, žádná ambientní světla. Ale realita je taková, že Evropa momentálně řeší emise, asistenty, elektromobilitu a že auta na rámu jsou tu vítaná asi jako uhelné elektrárny. Grenadier byl vždycky o vzdoru. Vzdoru proti moderním SUV, proti dotykovým displejům a proti logice. A teď, když se přesouvá do Ameriky, je to vlastně logické zakončení celé téhle bizarní ságy. Z Británie se plaví za oceán, podobně jako první osadníci v šestnáctém století, do lepšího světa, kde bude hledat náboženskou svobodu a nové ekonomické příležitosti. A já si myslím, že někde v Texasu vedle frakovací plošiny je s klidem najde.
