Dodávka, která přežije apokalypsu. Velký Ford projede všude, vydrží věčně a koupíte jej za pár

Pod pojmem “dodávka na všechno” si můžete představit leccos. Pro někoho je ideální třeba Transporter s naftovým motorem, někdo raději šáhne po něčem větším. A někdo chce mít svou dodávku na rámu, s osmiválcem a offroadovými pneumatikami. Pochopitelně. 

Ford Econoline (nebo E-series) už se sice jako nová dodávka koupit nedá (pouze jako podvozek ke stavbě), ale to nevadí. Na trhu byl od roku 1961, a co se generací týká, vyměnil jich podivuhodně málo. Konkrétně čtyři. Ta čtvrtá a poslední přišla v roce 1991. Byť zvenku i zevnitř se mohlo zdát, že jde o revoluci, rám a podvozek zůstal oproti předchozí generaci z roku 1975 víceméně stejný. A až rok 1997, kdy přišel drobný facelift, přinesl inovace i v motorizacích. 

Teď už ale k věci. Červená a notně obouchaná dodávka je Ford (Econoline) Club Wagon z roku 1997. Někteří se teď možná pozastaví. Kde je označení podvozku? Je to půltunka E-150? Nebo třičtvrtětunka E-250? Toto označení se ale používá jen u nákladních verzí, u osobních se mnohdy vynechává i název Econoline a je to prostě Ford Club Wagon, ať jde o krátkou verzi s (až) osmi místy, nebo prodlouženou verzi, co pojme až 15 lidí, i když se od sebe tyto verze liší. Tato verze je krátká (byť se to nezdá), která má jen osm míst. 

Exteriér se oproti původnímu modelu v roce 1997 pouze zakulatil a sjednotil s ostatními užitkovými Fordy. Econoline tak dostal zakulacenou mřízku chladiče a další detaily. Zato interiér se proměnil významněji. Starou palubní desku vystřídala nová, zakulacená, s airbagy. Namísto čtyřramenného volantu s hranatým středem je zde dvouramenný. Topení bylo namísto postuvníků vybaveno otočnými přepínači. Dneska už to nezní tak zásadně, ale tehdy šlo o velkou věc. 

Pod kapotou a nohama řidiče pak ‘našemu’ Econolinu, kterému jeho majitel dal do vínku jmého Henry, bublá starý známý osmiválec do V s rozvodem SOHC. Tady má obchodní název Triton, ve skutečnosti jde o jednu z mnoha verzí mého oblíbeného Modularu. Má objem 4,6 litru, výkon 210 koní a krouticí moment 393 Newtonmetrů. Čtyřstupňová automatická převodovka pak posílá všechen výkon dozadu. Vůz je také vybaven plynovou zástavbou, jejíž toroidní nádrž vystěhovala rezervu zespod auta do interiéru. Při dnešních cenách benzínu je to jednoznačně ekonomické.  

Víte, jak jsem napsal, že technika podvozku zůstala veskrze stejná? Rámová konstrukce má vpředu zavěšení typu Twin I-Beam, které vám nejlépe popíše obrázek. Vzadu se pak nachází klasická tuhá náprava. Řízení je také ze staré školy, šnekové. To všechno ve spojení s offroadovým obutím slibuje vskutku nevšední zážitek. No jo, vždyť je to taky užitkové auto. 

Že zadní odpružení začne fungovat mnohem lépe až po tom, co se do auta naloží alespoň pár stovek kil, se dá očekávat. Koneckonců to samé se dá očekávat i od řízení, které je tady spíše orientačního typu, tedy otočením volantu vyjádříte přání, kam byste chtěli, a auto vám nějak tak zhruba vyhoví. Motor je (alespoň pro mě) příjemnou záležitostí, protože mám rád Modular a jeho točivější projev, který možná některé milovníky starších Windsorů pohoršuje. Převodovka je to nejlepší, co mohla devadesátá léta u Fordu nabídnout, tedy hydroměničová převodovka AOD-E s elektronickým řízením.  

Popravdě řečeno v městském provozu umí Econoline příjemně překvapit, hlavně při startu z místa do nějakých padesáti kilometrů. Ve městě se také objeví jedna z jeho silných stránek. Nikdo, ale vážně nikdo se nechce cpát před obouchanou dodávku, která má vpředu i vzadu dvě traverzy ve tvaru nárazníků. S délkou přesahující 5,3 metru a šířkou okolo dvou metrů by jeden čekal, že manévrování v uličkách Brna bude řidičovou noční můrou, ale není tomu tak. Popravdě řečeno parkuje se mi s ním do řady lépe než s mým Civicem. No fakt, vážně jsem to napsal. 

Mimo město, ať na okresce nebo dálnici, je Henry prostě obyčejné americké auto, které nemá smysl někam honit a se závodní bílou dodávkou přepravní firmy se nemůže rovnat. Na dálnici je optimální rychlost, při které nemáte pocit, že na vysokých gumách odplujete, kamkoli si auto zamane, tak 120 kilometrů za hodinu. A na okreskách? Nějak tak standardně, do kila. V běžném provozu si pak vezme kolem 12 litrů plynu při nenaloženém autě, naložené pak zhruba dvojnásobek. Plynová nádrž má 45 litrů, takže při provozu pouze na plyn je potřeba přemýšlet nad tím, kde dotankovat. 

Takhle napsané to možná vypadá, že to není moc dobrý. Do jisté míry je to pravda, je to staré americké auto. Jenže… celý tenhle podezřele vypadající cirkus na olezlých plecháčích má svůj šarm. A nejenže mám s touhle dodávkou naježděno několik tisíc kilometrů, během kterých jsem si prostě zvykl, ale mám s ní také spojeno mnoho vzpomínek, některé doslova neopakovatelné. 

Dodnes je to nejužitečnější a nejuniverzálnější dodávka, se kterou jsem kdy jezdil. Kolikrát jsem sám seděl za volantem a vezl bandu ovíněných kamarádů s desítkami krabic plných vína z vinařských akcí. Tehdy jsem se naučil, že s dodávkou plnou lidí je vždycky potřeba projet kruhový objezd alespoň jednou dokola. Několikrát jsem využil plné obsazení dodávky a jel s kamarády na koncert. A několikrát také vyskládal většinu sedaček ven a stěhoval auto plné věcí. Byl jsem svědkem toho, jak červený Econoline odvezl kompletní minibagr včetně příslušenství, aniž by bylo potřeba vyskládat všechny sedačky. A také jsem viděl, kolik stavebního materiálu odvozil bez ztráty kytičky na místa, kde se i ty offroadové gumy hodily. Nakonec jejich schopnosti jsem sám využil více než jednou při závozu vybavení a proviantu na dětský tábor do míst, kam dodávka předchozím táborníkům dojet nechtěla, protože cesta prý není pořádně sjízdná. Jestli tohle není pracant, pak nevím, co je. 

Verdikt 

Ford Econoline není dodávkou pro každého. Pokud chcete čistě nákladní auto, pak vám bude vadit nízká výška stropu a fakt, že užitná plocha kvůli podběhům není zrovna v rámci třídy největší. Pokud chcete osobní dodávku, budete se muset smířit s náklaďákovým projevem podvozku. A já? Já ho mám z amerických dodávek asi nejradši. Ale to bude těmi vzpomínkami. 

Článek o Henrym, Fordu Club Wagon, mám v šuplíku už dlouho. Pokaždé, když jsem s ním jezdil, jsem nějak zapomněl na fotky a vzpomněl si, až když mi jeho majitel při další příležitosti připomněl, že s ním mám naježděno tolik, že bych to mohl pomalu vysypat z rukávu. No jo, ale ty fotky. Nakonec jsem to odkládal na později tak dlouho, že už si můj článek o jeho Econolinu nepřečte a nepřipomene mi všechno, co by tu ještě mohlo zaznít. A že jsem to nestihl dřív, mě vážně mrzí… 

Technické údaje  

Motor: zážehový vidlicový osmiválec 4601 cm3  
Výkon: 210 koní (157 kW) 
Točivý moment: 393 Nm v 3250 ot./min  
Převodovka: automatická čtyřstupňová  
Maximální rychlost: nikdy jsem s tím nejel přes 140 km/h  
0-100 km/h: kdo ví? s   
Průměrná spotřeba (plynu): 12-25 l/100 km  
Váha: cca 2,1 tuny