Příběh autíčkářových fotek

Je pozdní páteční odpoledne. Na parkovišti před prací sedám do Fordu Mustang Bullit. Ne, není to “moje” testovačka. O Mustangu na Autíčkáře napíše Jeník “umímudělatdrift” Machač. Jen se to celé nějak seběhlo, že tmavozelený “kůň” zůstal ze čtvrtka na pátek u mě. A já se samozřejmě vůbec nezlobil. Dneska a zítra nás čeká focení auta do článku. Do Prahy dorazí redakční fotograf Radek a možná dojde i na nějaké ty jízdní snímky. Prvním bodem odpoledne je ale vyzvednutí Františka, který se na americký vůz přijel podívat až z dálného východu.

Prý čeká kdesi u Národního divadla. Stačí pár stisknutí tlačítka s koněm na volantu a Národní třídou se rozléhá burácení osmiválce. “Jdi po sluchu” volám brněnskému vlasáčovi a ten odpovídá trefným “zatím tě nevidím, ale už tě chvilku slyším”. Po tom, co se šťastně shledáme vyrážíme k benzínce (to bude tenhle víkend častá procedura) a následně na Strahov, abychom vyzkoušeli, zda Mustang umí udělat drift (to také není rozhodně naposledy).

Když jsme se dostatečně vybláznili, zajeli jsme vyzvednout redakčního mistra driftu Jeníka a záhy se k nám přidal i Radek. V plné sestavě jsme rychle zhodnotili, že přeprava více než dvou osob není v Mustangu nic, co bychom chtěli absolvovat. Jako doprovodné vozidlo jsme zvolili stylově Jeníkův Cadillac a vydali se na rychlou večeři kamsi k letišti. Co nevidět měl totiž přiletět z Francie redakční elegán Matěj a jeho požadavky na odvoz zněly jasně. “Nahlas a tak, ať se za vás stydím!” Inu, co bychom pro kamaráda neudělali. Dle instrukcí jsme udělali ostudu na horním parkovišti u terminálu 2 a Matěj se samozřejmě hned nasoukal za volant koně. Budiž mu to přáno. Dnes večer ho totiž čeká ještě cesta do Brna. Po D1. Miatou.

Po krátké zastávce na benzínce (ano, už zase), kde se Matěj vžil do role Bullita a začal Františka, toho času spolujezdce, titulovat jménem Jacqueline, jsme s rachotem přiřítili na Kobylisy, kde na nás už čekal Dan. Ten se chvíli kochal Bullitem, potom předal Matějovi jeho japonský roadster. Ten do něj se slzami v očích nasednul a s chutí a nadšením se vydal na cestu do Brna. My jsme se mu, jako správní kamarádi, pořádně vysmáli a po válečné poradě se rozhodli, že dnes bylo blbnutí s Mustangem dost a že půjdeme spořádaně brzy spát, abychom mohli zítra časně ráno nafotit vůz v ranním slunci. 

Moje a Radkova diverzní snaha o uzurpování “koně” pro vlastní potřebu se nesetkala s úspěchem a poradním sborem nám byl přidělen stříbrný Cadillac (Můj konííík! – pozn. Jeniik). Cestou domů jsme projeli několi zajímavých lokalit na focení ve snaze nalézt to nejlepší pozadí pro americký osmiválec. Noc už dost pokročila, když jsme v areálu Pragovky narazili na scenérii, která si říkala o noční photoshoot. S omluvou jsem tedy zavolal Františkovi který měl tou dobou už prý dávno spát. Zvuk vytočeného osmiválce ale napovídal, že i druhá část týmu poněkud změnila plán na večer. Nedlouho po telefonátu už se Mustang naparoval ve světle stovky žároviček a Radek nadával na světelné podmínky. Focení jsme ukončili dlouho po půlnoci s dohodou, že v devět ráno se sejdeme v centru a vyrazíme fotit jízdní snímky.

Když jsem se v jedenáct dopoledne vzbudil a vznesl ve skupinovém chatu dotaz, zda již někdo procitl, bylo mi odpovědí jen dlouhé ticho. S kafem v ruce budím Radka, toho času okupujícího gauč u mě v obýváku a během chvíle se shodujeme na tom, že ideální lokací pro focení jízdních fotek by mohlo být vojenské letiště v Ralsku. Tolik k plánu “budeme fotit někde v Praze”.  S nápadem seznamujeme Jeníka s Františkem, kteří ani moc neprotestují. Jen v telefonu zaslechnu cosi o tom, že bude potřeba natankovat. Zase. V redakčním chatu tedy sdílím polohu “meeting pointu” kdesi za vesničkou Ploužnice a vyzbrojeni čistícími prostředky, hadry, světly a fototechnikou vyrážíme na palubě červeného kombíku do Volva z Prahy na sever. Dlužno dodat, že se k nám ještě chtěl přidat Honza Dajč, kterého jsem s obratností sobě vlastní v ranním polodementním stavu poslal do Milovic. Je to ale chlapec bystrý a hlavně mu sdílím polohu na googlu, takže nás našel. A pak také vytvořil několik okolních reportážních fotek. – Jeniik

Po rychlé snídani v Mladé Boleslavi vjíždíme mezi vybydlené paneláky vojenského prostoru Ralsko a hledáme ideální místo na focení. Co nevidět se na místě objevuje i Zlokočka a Hamster, kteří si v chatu všimli místa setkání a “shodou náhod” měli zrovna cestu kolem. Mustang putuje z ruky do ruky a za všeobecného veselí vznikají první “oficiální” fotky. S obrazy bílých bytovek na kapotě to Mustangu opravdu sluší. 

Jsme tu ale hlavně kvůli jízdním fotkám. Celá výprava se proto záhy přesouvá na letištní plochu. Tam nejprve probíhá nezbytné “seznámení se s prostorem” za volantem Mustangu (kdyby to nebylo zakázané, určitě bychom tu vyzkoušeli maximálku a zjistili, že to je 269 tachometrových). Když se všichni dostatečně vyblbnou, přijde čas na hadříky z mikrovlákna a vodu se šamponem. Po chvíli se Mustang znovu blýská a je na čase připravit na jízdní fotky i fotografa.

Radek si vmžiku oblékne speciální celotělový postroj a nastoupí v neoprénovém ochranném obleku do speciálně upraveného Range Roveru se stojanem na foťák. A nebo vlastně jakoby spíš…

Ne.

Ve skutečnosti po chvilce laborování přivážeme Radka navlečeného do neforemné reflexní bundy tažným lanem ke sklopené zadní sedačce v mém starém Volvu. Víko kufru následně přichytím kurtou ke střešním lyžinám a s jasnými instrukcemi (tyvole, Radku, hlavně kdyžtak nevypadni na ten Mustang, to by se mohl rozbít) se pomalu vydáváme na letištní plochu. Ano, výsledkem jejich snažení bylo, že místo odřenin a ostudy hrozilo muži z Gottwaldova roztržení vejpůl. – Jeniik

Focení probíhá hladce, Radek evidentně drží na místě a nemá tendenci vypadávat ven. Brzy se k nám přidávají i další členové redakce a záhy brázdí čtveřice aut plná vysmátých podívínů přistávací plochu tam a zpět. Všechno jde hladce. Teda alespoň do doby, než ve zpětném zrcátku zaregistruji jakési modré blikání. Vypadá to, že na té ceduli popsané drobným písmem, která stála u vjezdu na letiště, bylo asi napsáno cosi o tom, že bychom tu neměli být. Zlokočka se hrdinně obětuje pro tým a zůstává vzadu jako kořist pro Octavii s modrými majáčky. Po chvíli napětí za námi přijíždí. Žádné drama se naštěstí nekoná a na pokutu se skládat nebudeme. Prý jen nemáme jezdit tak rychle a nápadně. No dobrá, to bychom snad měli zvládnout. Fotíme několik posledních jízdních záběrů a statické fotky. Slunce se pomalu sklání k západu a začíná se šeřit. Je na čase jet domů…

No a tak nějak to celé bylo. Kdo čekal článek plný profesionálních fotografických výrazů, techniku za miliony a tým odborníků na slovo vzatý, bude asi trochu zklamaný. Ve skutečnosti je to celé mnohem punkovější, jednodušší, ale, a za to bych dal ruku do ohně, i mnohem zábavnější. Zkrátka takoví jsme my – redakce Autíčkáře. Možná nejsme profesionálové na slovo vzatí, ale baví nás to a máme to rádi. A to je, myslím si, to nejdůležitější. 

S kubou v tomhle nesouhlasím. Strávili jsme celý den okořeněný radostnou demencí nad tím, aby vznikly fotky jednoho auta. A Muž z Gottwaldova nemá zrovna levný foťák. Ano, nemám studio za miliony, jeřáby a světla, ale máme čas, smysl pro nesmysl a hlavně to děláme rádi. – Jeniik