Jak jsme elektromobilem dojeli do Mnichova a nikdo nezmrzl

Myslíte si, že nám přeskočilo? Proč by to proboha nešlo? Ani nás nenapadlo, že by to mohl být problém, dokud jsme si nepřečetli článek kolegů na nejmenovaném uznávaném automobilovém webu. No dobře, budeme ho jmenovat, jinak by celý tenhle projekt pozbýval smyslu. Bylo to Auto iDnes a článek si můžete přečíst zde (pokud máte kámoše s Premium účtem). Strastiplný popis života elektromobilisty nás okamžitě zaujal, dokonce nás napadlo, zda jsme dosud nebyli v pohledu na elektromobilitu poněkud naivní. Tohle si přímo říkalo o ověření. 

Protože cestování jsme si v posledních pár letech užívali méně, než bylo zvykem, zvolili jsme si za cíl necelých čtyřista kilometrů vzdálený Mnichov. Spojíme užitečné s příjemným – získáme tvrdá data a ještě na dobrodružné cestě plné nástrah a protivenství utužíme kolektiv. Na cestu jsme vyrazili hned dvěma auty. První je Hyundai Kona electric. O elektrické Koně už víme, že i když nemá futuristický vzhled, patří k nejlepším elektromobilům, které jsou u nás v nabídce. Zvýšíme tak své šance na zdárné zdolání cíle. Dobrovodným vozidlem je pro změnu Hyundai Kona, tentokrát v benzinovém provedení. Zas nejsme šílenci, abychom se vydali na expedici bez pojistky v podobě starého dobrého spalováku!

Abychom byli fér, zmiňme ještě povětrnostní podmínky, které testování provázely. Oproti kolegům z iDnesu jsme totiž byli ve výhodě. Počasí nám ukázalo milou tvář a na teploměru se pohybovaly hodnoty kolem 7 stupňů nad nulou. Ale! Zase jsme vyrazili v době nejsilnějšího větru, jaký tu za dlouhou dobu pamatujeme. Možná budete překvapení, ale  jízda proti větru směrem tam a po větru směrem zpátky ukázala dost odlišné hodnoty spotřeby. 

Expedici jsme zahájili u nabíječky PRE Point u pražského Výstaviště, plně nabití, doslova i metaforicky… Posádka doprovodného vozidla se místy až obávala, abychom ze samého nadšení nepřepálili start, naši soudruzi v elektromobilu totiž na dálnici vyrazili tempem těsně na hranici legálního limitu a chvíli jej dokonce i překračovali. Když začali předjíždět první kamiony, trochu jsme zneklidněli, a když se k nám donesla zpráva, že si řidič dokonce nabíjí telefon, už jsme si opravdu dělali starosti. Přesto jsme k první nabíječce dorazili bez jakékoli újmy na lidech či autech. -V- 

Hamsterových 50 centů 

Nominaci do týmu pro tuto výpravu jsem přijal s rozpaky. Abyste mi rozuměli – já jsem pro každou špatnost, ale zároveň jsem městský člověk zvyklý na civilizaci a komfort, který nabízí. Nepatřím mezi ty, pro které je mrznutí uprostřed pustiny vítaným zpestřením volného víkendu, nikdy jsem netoužil sahat si na své limity. 

Původní zadání znělo jednoduše. Vlastně až nudně. Úkol je prostý – dojet autem do Mnichova a potom zpět. Počasí je dobré, auto je zcela nový moderní vůz, trasa standardní, tedy pěkná dálnice. A to je celé. Jenže potom přišla znepokojivá zpráva. Objevil jsem text na jednom z českých velkých informačních serverů s reportáží od někoho, kdo se o tuto výpravu již pokusil. A pohořel. S vypětím všech sil a za značného utrpení se mu podařilo dosáhnout cíle, cestou zpět však došly síly i tomuto borci a expedice skončila fiaskem. 

Tohle bych nechtěl. Autíčkář je ale tým profesionálů, my rozhodně nic nepodceníme. Tak jsem tedy svolil, že se operace Mnichov zúčastním. Příprava byla důkladná. Elektromobil k sobě dostal i doprovodné vozidlo, s sebou jsme si vzali balíček sušenek a nějakou vodu, abychom prodloužili čas, po který jsme schopni přežívat i mimo civilizaci. A vyrazili jsme.

No a potom jsme dojeli do Mnichova, naoběvali se a jeli zpátky. A to je celé. Po dobu mé služby se nic mimořádného nestalo. Oba vozy navzdory útrapám popsaným v reportáži z onoho nezdařilého pokusu fungovaly naprosto normálně. Topení topí, nabíječky nabíjí mobily, rychlost nijak neomezujeme. 

Všechny dlouhé úseky jsem nakonec absolvoval na palubě elektromobilu. Bylo tam ticho a klid, auto mělo i v dálničních rychlostech vůči svému okolí dynamicky navrch a nebylo třeba se nijak omezovat - zkrátka pohoda. Epická expedice z naší výpravy tedy nakonec nebyla. Tak třeba příště…

Dan a jeho čísla

Moje úloha celém výletu byla poměrně jednoduchá, avšak zcela zásadní. Dostal jsem za úkol celou akci zorganizovat. Pokud jste už někdy s námi byli na nějaké akci, jistě dobře víte, že organizace nebývá naší nejsilnější stránkou, a protože toto byla poměrně důležitá akce, dostal jsem to na starosti jako nejzodpovědnější člen redakce já (a taky proto, že mám s logistikou asi největší zkušenosti). Vyzvedl jsem tedy auta, rozdal instrukce kdo, kde a kdy má být přítomen. Pak jsem chtěl být opravdu zodpovědný a měl jsem v plánu připravit si celou cestu dopředu i se zastávkami na nabíjení podle oblíbených plánovačů cest (na elektromobily bývá nejpřesnější asi A better Routeplanner). Jenže na to nakonec nedošlo, neb jsem usoudil, že mám raději chuť na pivo a pak jsem okamžitě usnul, jak se sluší a patří na páteční večer.

V sobotu ráno jsem dopravil obě auta do Holešovic a jal se čekat na kolegy. Když se ozval Jeník, že procitnul, dodalo mi to dávku pozitivní energie, protože bylo v tu chvíli jasné, že se celý výlet uskuteční. Zábavné bylo pozorovat Hamstera a jeho snahu o zaparkování svého vozu někde, kde mu nehrozí odtah. Na adresu starosty Prahy 7 padlo několik nevybíravých poznámek, ale nakonec zadařilo všem zaparkovat a nic nebránilo odjezdu. Červený vůz obsadila posádka ve složení Viola a Jeník. My s Hamsterem jsme se ujali modrého bateriového vozu, čímž jsme ho hned na startu dostali do lehké nevýhody, protože musel vézt minimálně o 60 kg těžší posádku. Druhou nevýhodou byl fakt, že modrá Kona byla vedoucím vozem, takže se nemohla schovat do vláčku a musela prorážet vzduch jako první. A že bylo co prorážet, vichr ten den dosahoval opravdu nepříjemných rychlostí, což se samozřejmě negativně odráželo na zvýšené spotřebě. Ta se cestou k našim západním sousedům pohybovala konstantně mezi 24-26 kWh/100 km. Od začátku tak bylo jasné, že na jeden zátah bez nabíjení nedojedeme, což ale vlastně ani nebylo v plánu.

Pohoda na palubě elektromobilu byla úplně normální, topení jsme měli nastavené na 22 stupňů, nabíjeli jsme dva telefony, na začátku jsme měli zapnuté vyhřívání sedaček i volantu. Prostě zcela standardní cestování. Rychlost jsme udržovali na běžných 130 – 135 km/h podle rychloměru. Nic, co by nějak vybočovalo. Ve chvíli, kdy dojezdoměr ukázal 100 km, začali jsme se shánět po dobíjecí stanici. Hyundai je na tuto situaci velmi dobře vybavený. Nabízí totiž službu Charge MyHyundai. Ta se skládá ze dvou složek. Tou první je mobilní aplikace, která vám ukáže všechny dostupné dobíjecí místa a dokonce vidíte jejich obsazenost a také cenu, kterou budete platit. Druhou výhodou je přístupová karta, díky které nemusíte řešit, jak zaplatíte. Funguje na čtvrt milionu dobíjecích míst po celé Evropě. V praxi to vypadá tak, že prostě přijedete k nabíječce, přiložíte kartu a o nic se nestaráte. Po ukončení nabíjení zase odjedete. Na konci měsíce vám přijde faktura, kterou zaplatíte. Jednoduché, efektivní. Je to poměrně šikovné řešení, díky kterému vám dopadnout starosti s tím, jakým způsobem budete kde platit. Našli jsme si tedy v aplikaci nejvhodnější dobíjecí místo, abychom nemuseli prakticky sjíždět z dálnice a vyrazili k němu. Asi 20 km před ním jsem poprvé a naposledy snížil z preventivních důvodů rychlost na 120 km/h, ale bylo to zbytečné. Na určené místo jsme dojeli s rezervou 45 kilometrů na ukazateli dojezdu. Ve výsledku se ukázalo, že elektromobil zvládne delší cestu lépe než můj močový měchýř, protože já měl posledních 15 kn co dělat, abych se nepoch… no vy víte co.

Připojení ke stanici bylo bezproblémové a nabíjení jsme věnovali asi 40 minut, protože jsme se při občerstvení zakecali a trochu zapomněli na čas. Jak se později ukázalo, bylo to zbytečně dlouho a klidně by stačilo o 10 možná 15 minut méně. Do Mnichova jsme totiž dojeli se zbývající energií ještě na dalších 116 km. A to druhou část cesty řídil Hamster, který pravidla ekonomické jízdy viděl tak maximálně z rychlíku. Dokonce si vyzkoušel i maximální rychlost elektrické Kony, která činí 177 km/h dle tachometru. Nepřítelem rychlého času byla klasická mnichovská kolona, kdy v sobotu dopoledne mířila v tomto směru polovina Německa do Alp. Po rychlém focení před mnichovským stadionem proběhl oběd (+nabíjení) a cesta zpátky. Nabíjeli jsme opět na stejném místě a navzdory vyšší průměrné rychlosti (tentokrát jsme prohodili posádky, šéfová si vzala modráska, já přesedl do červené Kony) jsme dosáhli na zpáteční cestě kupodivu nižší spotřeby (vítr do zad byl znát). Do Holešovic jsme přijeli s dojezdem 33 km.

Celkově vzato, nekonalo se žádné velké drama (když nebudeme počítat ten polský Ford S-Max, který to opřel do středových svodidel zrovna ve chvíli, kdy nás předjížděl). Nezmrzli jsme, dojeli jsme, nemuseli jsme sedět uvnitř v péřovkách a mohli jsme předjíždět okolní provoz dle libosti. Ani jsme nepociťovali nějaké snížení cestovního komfortu. Jasně 400 kilometrů po dálnici na jeden zátah neujedete (nebo ujedete, ale pak už musíte snížit cestovní rychlost natolik, že se to časově nevyplatí), ale i s tím nabíjením cesta netrvala o mnoho déle, než normálně. Není třeba žádná speciální příprava, prostě úplně normálně jedete s tím, že věnujete 25 minut po cestě nabíjení. A už je jen na vás, nakolik je váš čas drahý, aby se vám to vyplatilo. Mě osobně nejvíc překvapila jiná věc. Celý týden jsem měl k dispozici obě auta k užívání, ale pokaždé když jsem někam jel, sáhnul jsem po tom modrém. Jezdilo se mi s tím tak nějak příjemněji. Ve městě a blízkém okolí totiž tohle auto funguje naprosto skvěle a i v zimních měsících se jeho reálný dojezd pohybuje někde mezi 420 a 500 km.

A na konec trocha tvrdých dat:

Celkem ujeto 780 km
Celkem Spotřebováno elektrické energie 176,5 kWh
Průměrná spotřeba 22,6 kWh/100 km
Cena za dobíjení 1606 Kč tzn. 2,05 Kč/km
Benzínová Kona 1.6 T-GDI jela se spotřebou 8,4l/100 km
Celkem natankováno 65,5 l, což stálo 2500 Kč tzn. 3,2 Kč/km (cesta proběhla před nynějším zdražováním)
Cesta tam 4 hodiny 51 minut. Z toho 41 minut dobíjení a 22 minut zpoždění v koloně. Zbývající dojezd v Mnichově 116 km. Průměrná rychlost včetně kolony 94 km/h.
Cesta zpět celkem 4 hodiny 10 minut. Dobíjení 36 minut. 12 minut objížďka mimo dálnici kvůli nehodě. Zbývající dojezd v Praze 33 km. Průměrná rychlost 109 km/h
Cesta benzínovou Konou by trvala 7 hodin a 44 minut (vs. 9 hodin 1 minuta u elektromobilu), to jest o 16% rychleji a o 56% dráž (a to nepočítám zástavku na tankování zhruba 10 minut)

Závěr

Mám-li cestu do Mnichova shrnout, byla to vlastně celkem nuda. Žádné rozdělávání ohně za účelem nahřátí baterky, žádné plížení mezi kamiony, dokonce ani na tažné lano nedošlo… Prostě jsme dojeli tam a pak zase zpátky. Připouštím, že v partě se nám čekání u nabíječek asi snášelo líp, než by se snášelo třeba s nervózními batolaty na palubě, ale zvládli jsme to. V Mnichově u mekáče jsme navíc měli štěstí a přijeli těsně před Teslou, která by nám výhodně umístěnou nabíječku zabrala. Ano, mírné přizpůsobení se a změna návyků jsou nutné, zdaleka však nejde o kompletní podřízení plánů možnostem nabíjení. 
Aby bylo jasno, netvrdíme, že elektromobilita je samospásná a kolegové z iDnesu jsou kreténi. Vůbec. Jen zvolili poněkud nešťastný tón, v němž nakonec pod hejtem zapadla spousta trefných a pravdivých informací. Třeba že infrastruktura – jakkoli se rychle zvedá – pořád stojí za starou bačkoru, nabíječky jsou poruchové, často rozbité a ještě častěji obsazené, protože je jich zoufale málo. Nebo že pro člověka, který takovouhle trasu otočí každý den, je fakt o sto procent lepší to naftové kombi a jen tak se to nezmění. Do filozofování, jestli jsou elektroauta skutečně budoucnost pro všechny a zachrání lidstvo před vyhynutím, se už vůbec nebudeme pouštět. Kdo ví, jestli nám do té záchrany nehodí vidle třeba současný stav energetiky, ale to už je úplně jiná písnička… -V-