Je tomu už… Sakra, sedm let? Nojo, Duster byl první testovačkou, kterou jsem osedlal pod hlavičkou Autíčkáře. Modrý exemplář první generace modelového ročníku 2015. Dnes tu máme oranžový kousek jak jinak než ‚fplný‘. Docela nedávno jsem psal, že Duster je jediné auto, které kdy budete potřebovat. No, nedávno. Čtyři roky to budou… Duster je tu však pořád a na stránkách Autíčkáře to začíná vypadat na „věčné časy s Dacií Duster“. A víte co? Vůbec bych se nezlobil. Ale dost nostalgie a vezměme to pěkně chronologicky. Za to že stárneme, se metály ještě pořád nerozdávají a tak nezbyde, než si to odpracovat.
Dacia začínala jako velmi levná alternativa k zavedeným značkám. První generace Loganů byla velmi kompromisní i z pohledu toho nejšetřivějšího pisálka. Pak ale přišel zlatý hřeb nabídky v podobě Dusteru a celá východní Evropa začala slintat. Jak se základní recept za ty roky změnil? Na první pohled je to stále levná čtyřkolka, která se terénu nebojí, ale stejně jako se z mladého pionýra nevyhnutelně časem stane zpohodlnělý svazák, i Duster trochu rozbředl, zvolnil a odklonil se od svých spartánských tradic.
Dnes už většinu prodejů netvoří naftové čtyřkolky v základní výbavě pro vesnické kolchozy a svítiplynovou pohotovost. Otěže převzaly dvoukolky s miniaturními benzínovými jednotkami, které se na rozvážení vnoučat hodí tak nějak líp. Hlavní rejdiště se z rozbahněných polňaček přesunulo do městských ulic a džungle satelitních městeček. Pořád ještě si Duster můžete pořídit ve čtyřkolce, dokonce v benzínové i naftové variantě, ale tolik bílých služebáků jako kdysi už na silnicích nevídám. Že by Dacia tolik zdražila? Naftový Duster začínal v době uvedení na necelých 400 000 Kč, a vybavenější verze stála zhruba 440 000 Kč, což je v přepočtu na dnešní měnu 540 000 Kč. Pokud si nakonfigurujete nejvyšší verzi dnes, s naftovou patnáctistovkou a pohonem obou náprav, dostanete se na 540 000 Kč. Fascinující. Přitom nový model je o pořádný kus vývoje vepředu. A to prý máme tu finanční, epidemickou a válečnou krizi. Lidi moc čumí na Novu.
Takže politika se nezměnila. Co zpracování? To se naštěstí změnilo pořádně a na všech důležitých místech. Vzpomínám si na odfláknutou antikorozní ochranu první generace a ještě na začátku života druhé měla Dacia některá místa odkrytá svádění přírody. Dnes už jsou všechny části pořádně nalakovány, podvozek si zpracováním v ničem nezadá s ostatními moderními vozy a ochrana svárů karoserie vypadá jako dílo kvalifikovaného mechanika a ne jako něco, co Boris upatlal na odpolední směně v pátek. Vážně, zpracování není co vytknout. Normální moderní evropský vůz.
Evoluce pokračovala i v interiéru. Zábavné na tom je, že všechny ty změny se postupně připlížily, aniž by si jich i ten největší nadšenec do východně-evropských vehiklů v redakci všiml. Každá generace, každý facelift přidal trochu lepší materiál, jinde zase hezčí kroutítko a všechna ta točítka se s tlačítky slezla k sobě do míst, kde je člověk i čeká. Kdybych dnes měl přesednout ze současného modelu do verze z prvních měsíců výroby v roce 2011, největší šok by mi způsobil informační systém. Ten dnešní je takový, no… prostě dnešní. Umí zrcadlit telefon, nabídne rozumnou navigaci, svižně reaguje. Být takový třeba ve Fabii, vůbec by mě to nepohoršilo.
Takže pomalá evoluce starého známého modelu? Spíš orchestr, co se z kakofonie ladění najednou překlopil v harmonickou melodii. Tisíckrát nic je dohromady dost. Všechny ty drobné změny a pár designových vychytávek najednou dělají z nejlevnější možnosti, jak si pořídit novou čtyřkolku, naprosto nepřekonatelný poměr užitku a zábavy za peníze. Už slyším, jak se divíte „Řekl jsi zábavy, cizinče?“ A já můžu směle odpovědět, že skutečně tu zábava je. A je jí někde v těch ozubených kolečkách a kardanech více než malé množství. Pohonná jednotka podává svých 115 koní ochotně a nakrátko poskládaná převodovka je bičuje do akcelerace z nuly na sto za 10,2 s, což na Dacii není zlé. Turbo netrpí na díru ve výkonu a působí dojmem, že je pod krátkou kapotou ještě o třetinu více výkonu. Pohotovostní hmotnost se zastavila na jedné a půl tuně. Sympatický údaj na SUV se čtyřkolkou. Ten pravý smysl tomu všemu ale dává zavěšení. Někde mezi drnčením pružin a odsykáváním tlumičů hraje zvláštní harmonie, která řidiči našeptává „skoč se mnou, skoč se mnou, neboj se“. Tomuhle zpěvu sirén se nedá bránit.
Pedál plynu putuje do koberečku pod zabahněnou podrážkou oprýskaných „dvoulitrů“ a zimáky na obou nápravách pohotově hrábnou do písečného podkladu borovicového lesa. K nebi se zvedá písečný prach prosycený zahnědlými jehličkami a voňavou smolou. Pečlivě navoskovaný lak rychle matní pod nánosem vlhké směsi bláta a písku a na mé tváři se rozlévá široký úsměv ještě dříve, než alespoň jedno kolo najde trakci. Vymlácená lesní cesta by odradila i tak nerozumného tvora, jakým je cyklista. Dacie letí osmdesátkou. Přískokem přes přírodní retardér z propletených kořenů a šup přímo do brodu. Vážně jsem právě zvedl zadní kola ze země? Nebýt exploze vodní tříště přes přední kapotu, ani bych si nevšiml, že se děje něco nepatřičného. Teda hupnout takhle rychle do vody je vážně jako nabourat. Fyzika funguje, i když se bavíte. Naštěstí Duster neutržil ani škrábaneček a rychle zatíná mezi mokrými kameny drápky, aby se vyškrabal z řeky. Jen co jsou z vody i zadní kola, plyn opět putuje nadoraz. Následuje zvlněná stráň zářící jarní travou. Voňavý smaragdový koberec zakrývá sérii výmolů od traktorů. Dacia však s tímhle problém nemá. Ochotně polyká hrboly a odráží se ode dna děr. Když jsem tu takhle jel naposledy s Toyotou Highlander, několikrát jsem prověřil zakrytování podvozku a poskakováním ze zadní nápravy na přední jsem málem zanechal zuby v obšití volantu. Duster je však lehoučký a má vysoký a měkký zdvih tlumičů, ale i pohotově pracující pružiny, které nedovolí zavěšení uskákat se do podřepu. Při výjezdu na asfalt táhlou zatáčkou vylepšenou štěrkem ubírám plyn – a světe div se, zadek se sune bokem ven!
Zábava nekončí ani na asfaltu. Auto se velmi ochotně stáčí, čtyřkolka reaguje okamžitě a řízení se chová velmi čitelně. Tohle je prostě malý rally speciál. Auto se při rychlejším tempu smrskne kolem řidiče, a čím více neurvalosti a jezeďáckého přístupu aplikujete, tím více se vám odmění ryzí mechanickou funkcí. Tohle není býk, kterého musíte přeprat, tohle je chytrá kolie, která ví, co má dělat ještě dřív, než vyslovíte příkaz. A pak se zase zklidní, uvolní a je z ní gaučový psík, když chcete mít trochu klidu. V rádiu hraje Spotify, navigace hlásí nejbližší benzínku, nafťák si téměř neslyšně přede, a to zavěšení, které ještě před chvílí tvrdilo cosi o Dakaru, je teď víc v klidu než rastafarián den po výplatě. Dozadu se vejdou dvě velké autosedačky, děti vám ani neokopou opěráky zezadu, do kufru nacpete cokoliv vás napadne a ještě zbyde místo, prostě tahle Dacie umí všechno.
Verdikt
Kdysi bývalo snadné hledat na Dusteru chyby. Bylo to levné pracovní auto vyrobené s celou řadou kompromisů, které se orientovalo hlavně na nenáročné zákazníky. To všechno se ale pomalu měnilo, až z původních dojmů nezůstal jediný a zbývá nám automobil dotažený do ryzí formy účelnosti s bonusem v podobě sympatického designu navíc. Jen jediná věc zůstala: Nízká cena.
Technické údaje
Motor: přeplňovaný vznětový čtyřválec 1461 ccm
Výkon: 84 kW (115 koní)
Točivý moment: 260 Nm
Převodovka: šestistupňová manuální
Maximální rychlost: 175 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 10,2 s
Pohotovostní hmotnost: 1500 kg
Průměrná spotřeba dle výrobce: 5,25 l/100 km kombinovaná
Průměrná spotřeba v testu: 6,4 l/100 km kombinovaná
Ceníková cena testované výbavy: 563 400 Kč
