Citroën DS4 2.0 HDI: Kříženec, který požírá kupé?

Když jsme nedávno uvažovali nad tím, co zabilo mainstreamová kupé, byly crossovery a stylová SUV hlavními podezřelými. Jakkoliv se to může zdát nelogické, dává to hluboký smysl. Důvodem, proč si lidé kupovali dvoudveřová auta, bývalo vždycky mnohem častěji to, jak vypadají a jak působí na okolí, než to, jak jezdí. Ostatně stačí se podívat, s jakými motory se ‚rodinná kupé’ ve své zlaté éře prodávala. Mohli jste mít Ford Capri s třináctistovkou. V podstatě Escort, který lépe vypadal a bylo v něm méně místa. V osmdesátých letech jste mohli mít VW Scirocco s přibližně stejnou paletou motorů jako Golf a téměř identickým podvozkem. Na přelomu tisíciletí jste si mohli pořídit překrásný Peugeot 406 Coupé s karoserií od Pininfariny a motory i podvozkem ze sedanu.

Potom ale lidé zjistili, že pokud nechtějí vypadat nudně, mají i jiné možnosti. Nejdříve přišly do módy off-roady a SUV, potom nastala éra kříženců. Dost možná za to může BMW a jeho X6, která poprvé přišla s myšlenkou, že můžete mít něco jako kupé a něco jako SUV, zkombinované do jednoho prazvláštního celku.

A právě do segmentu prémiových crossoverů zamířil před několika málo lety Citroën s v pořadí druhým modelem ze své řady DS. Po snadno uchopitelné DS3, která se neskrývaně vrhla do teritoria Mini Cooperu (a použila k tomu dokonce i jeho vlastní zbraně, konkrétně motor 1.6 THP) přišla o něco komplikovanější DS4. Zatímco její menší příbuzná je jednoduše luxusní a tak trochu sportovní hatchback, ‚čtyřka‘ může být pro nezasvěceného pozorovatele na první pohled tak trochu záhadou. Je velká asi jako běžný hatchback kategorie Golfu či Focusu, ale rozmáchlým profilem střechy a ukrytými zadními klikami se snaží tvářit jako kupé. Na druhou stranu má o něco vyšší podvozek – i když ne tak vysoký, abyste ji mohli považovat za skutečné SUV. Když mě v testovaném kusu potkal známý, psal mi později, že mě viděl v něčem, co vypadalo jako X6 se znáčkem Citroënu. Vezmeme-li v úvahu, že průměrně vybavená X6 stojí jako menší flotila dé-es-čtyřek, je to docela pocta.

Musíme zjistit, pro koho je vlastně DS4 určená, abychom se na ní mohli podívat jeho očima

Otázkou ale zůstává, co vlastně DS4 je, komu je určená a k čemu je dobrá. A proč by si jí někdo měl koupit?

Jednou z mých zásad při psaní testů je, že se snažím dívat na dotyčný vůz očima člověka, který by si ho mohl chtít koupit. Zabraňuje to situacím, kdy člověk zkritizuje rodinné MPV za to, že je řidičsky nudné, či odepíše sportovní kupé proto, že je má vysokou spotřebu a malý kufr. U Citroënu DS4 to ale nebyl úplně jednoduchý úkol – musel jsem totiž nejdřív přijít na to, kdo by tím člověkem měl být a jaké jsou jeho představy, které má DS4 naplnit.

Znamená vyšší světlá výška, že je to auto do terénu? Praktický automobil pro chalupáře s příjezdem po polní cestě? Vzhledem k absenci byť i příplatkového pohonu všech kol i čehokoliv dalšího, co by pomáhalo s pohybem mimo zpevněné cesty, můžeme takovou myšlenku směle zavrhnout.

Je to rodinné auto? I o tom by se dalo pochybovat. Pevná okna v zadních dveřích, klesající linie střechy i poměrně skromný kufr s vysokou nakládací hranou naznačují, že na praktičnost se tady nehraje a převážení cestujících na zadních sedadlech je až ve druhém plánu.

Pro chladně racionálního motoristu existuje C4. Pryč s praktičností!

Má snad DS4 být sportovní? Stačí se podívat na mezeru mezi kolem a blatníkem, a bude vám jasné, že řezání zatáček při vývoji také nehrálo prim.

Ne, DS4 má být očividně především stylová. C4, na jejímž základě je postavená, je prostornější, praktičtější, má větší zavazadlový prostor a s nižším těžištěm i lepší predispozice být rychlá v zatáčkách. A přesto je levnější.

Kýženým kupcem DS4 je člověk, jehož potřebám odpovídá klasický hatchback nižší střední třídy, ale který nechce zapadnout do davu. Před 20 nebo 40 lety by si koupil kupé. Dnes už ale není ochoten obětovat pohodlí při nastupování, možnost přepravit v rozumném pohodlí čtyři lidi nebo relativně praktický kufr. Chce tedy crossover.

Když se na DS4 zadíváte touto optikou, je docela snadné odpustit jí některé nedostatky, které chladně racionálního motoristu udeří do očí a které rozebírá kolega Adam v Druhém pohledu. Ale pro chladně racionálního motoristu existuje C4. Takže zapomeňme na praktičnost. 

I když však odhlédneme od praktičnosti, zůstává několik problémů, které mohou zajímat i zákazníka, který jde za stylem a který bere DS4 jako konkurenci pro něco tak nesmyslného jako je Mini Countryman. Třeba kvalita zpracování interiéru. Náš redakční OCD Adam se tím podrobněji zabývá níže, ale již teď vám mohu říct, že zdaleka ne všechny věci v kabině vypadají tak, jak bychom očekávali od auta za více než tři čtvrtě milionu. Kdyby bylo možné, byť za tučný příplatek, nechat kůží očalounit kromě sedadel i výplně dveří a palubní desku, celkový dojem z auta by se dramaticky zvedl. Bohužel se mi takovou možnost nepodařilo najít. Snad se dočkáme po faceliftu – mimo rozlehlé plochy plastového ‚čalounění’ je totiž interiér příjemný a dostatečně prémiový.

Předchozí generace DS4 mě překvapila a nadchla

Zbývá tak už jen jediné – nabídne DS4 také dostatečně ‚prémiové’ svezení? Když jsem do testovaného exempláře nasedal, měl jsem poměrně vysoká očekávání. Jeho předchůdce, testovaný ještě pro nejmenovaný český klon britského magazínu, mě totiž překvapil a nadchl. Jezdil jako o něco vyšší a pohodlnější hot hatch, což v kombinaci s relativně rozumnou cenou stačilo na zahanbení německých konkurentů, reprezentovaných zejména stísněným Audi Q3 a prazvláštním BMW X1. 

Jenomže onen kdysi testovaný kus měl skvělou, zvučnou a především lehkou šestnáctistovku THP o výkonu 200 koní, zatímco tentokrát jsme jezdili s dieselem 2.0 HDI. A mám podezření, že právě motor je viníkem toho, proč byl tentokrát dojem z jízdních vlastností DS4 jen dobrý a nikoliv skvělý. Nejde jen o to, že vám diesel neudělá radost, až ho budete vytáčet, a nemá tak libý zvuk. Ostatně jak zjistíte níže, někomu se to může i líbit. Ale naftové motory bývají těžší, což se následně podepíše jak na rozložení hmotnosti, tak na celkovém naladění podvozku. Obvykle je výsledkem to, že naftové auto je tvrdší a jeho jízdě chybí ladnost. Což je patrně přesně to, k čemu došlo zde. A nepomohla ani okázalá osmnáctipalcová kola.

S dvoulitrovým dieselem je DS4 předurčeno k roli dálniční stíhačky obchodního cestujícího – právě na dálnicích totiž zaniknou nevýhody tvrdého podvozku a ukáží se výhody výkonného a úsporného motoru. Pořád vás však nutí udělat až příliš kompromisů. Zvláště vzhledem k ceně testovaného exempláře, která se vyšplhala až k hranici 800 tisíc korun.

Řešení je jednoduché. Kupte si DS4 s benzínovým motorem. Je mnohem lepší. A pokud si vyberete ze skladových zásob modelu před faceliftem, můžete ji mít za natolik rozumnou cenu, že se vám ani nebude stýskat po nízké spotřebě dieselu.

Verdikt

DS4 je komplikovaná osobnost. Stojí na pomezí mnoha kategorií a nabízí mnoho kompromisů. Pro správného kupce však může být skvělou alternativou malých prémiových SUV. Jen si dejte pozor na výběr motoru – je snadné podlehnout vábení turbodieselového zátahu, ale alternativou je jeden z nejlepších turbomotorů na trhu. A ta trocha benzínu navíc za to podle našeho názoru stojí.

Technické údaje

Motor: čtyřválec turbodiesel 1 997 cm3
Výkon: 150 koní při 4 000 ot./min
Točivý moment: 370 Nm v 2 000 ot./min
Převodovka: šestistupňová manuální
Maximální rychlost: 207 km/h
0-100 km/h: 8,8 s 
Průměrná spotřeba (euro): 3,9 l/100 km 
Cena: 796 692 Kč (testovaná verze)

Hodnocení: 6,5/10

Druhý pohled

Za volant Citroenu DS4 jsem se dostal uprostřed léta, kdy slunce vstávalo dříve než já a adventní neděle byla stejně aktuální, jako jsou v současné době oslavy zmrtvýchvstání Páně. Zatímco celý národ hromadně migroval do Chorvatska, já si užíval letního počasí v pojízdném větrolamu. Z možnosti vyzkoušet si novou DS4 jsem byl z počátku nadšený, avšak postupně se mě začaly zmocňovat pochybnosti. Jak mám kompaktní crossover testovat? Co mám od prémiové C4 čekat? Nejdříve mě napadlo, že je celý vůz zaměřený na vzhled a na dojem, který dělá na své okolí. Kdesi v paměti se vynořilo setkání se stařičkou BX a okamžitě se mi vybavila tradice hydropneumatického odpružení. Bude snad DS4 pohodlné kompaktní auto, fascinující posádku nenucenou elegancí jízdy, tak jako to kdysi uměla legendární DS? K vozu jsem přistupoval zmatený a po vcelku pozitivních zkušenostech s ‚civilní‘ C4  se mě zmocňovala zvědavost.

Na první pohled zaujme DS4 svým designem. Vypadá jako klasická C4 s vyšším zdvihem tlumičů. Tento dojem umocňuje nápadná mezera mezi kolem a vykrojením blatníku. Zatímco šířka otvoru pro kolo je zcela přiměřená, nad samotnou pneumatikou zbývá měsíček místa, vzdáleně připomínající dodatečně zvednutý americký pickup. Ke znatelné změně světlé výšky samozřejmě nedošlo a tak je odvážný postoj spíše poplatný trendu SUV a drsně se tvářících crossoverů. Jestliže je prémiová verze o něco výše nad asfaltem, pak za to zcela jistě vděčí sadě osmnáctipalcových disků, spíše než změnám v zavěšení. V duchu dobrodružně sportovního designu se od kol přesuneme k zadnímu nárazníku. Stříbrná lišta naznačující dvojici výfuků je pouhá atrapa, na rozdíl od dvojice mlhových světel, umístěných proklatě nízko nad zemí. Majitelé prvního Focusu jistě rádi vzpomenou neprakticky umístěnou mlhovku a světlo zpátečky. Když už jsem se dostal k vítěžství formy nad funkcí, nemohu si odpustit kritiku způsobu otevírání zadních dveří. Klika je nenápadně skryta v C-sloupku a kvůli značnému nepoměru délky předních a zadních dveří skutečně pomáhá navodit dojem třídveřové karoserie. Drobnou nevýhodu představuje ostrý roh, který oproti C4 přibyl právě kvůli oné designové klice. Když zaparkujete v úzkém prostoru (před hypermarkety je zpravidla místo dostačující původnímu Austinu Mini) a zatáhnete za kliku, vaše prsní bradavka utrpí blízká setkání třetího druhu s francouzskou ocelí. Vzhledem k tomu, že nepatřím k části populace, která je v těchto místech bohatě polstrovaná, nezbývá, než hodnotit takové řešení jako vyloženě nešťastné. 

Zapomínám na prohřešky proti ergonomii a nasedám na palubu. Jako chorobný bouchač dveřmi postižený hyperkinetickou poruchou pozornosti nesouvisle osahávám plasty všude, kam moje obratné ruce dosáhnou. Poslouchám zvuky, testuji odezvu infotainmentu a pozorně sleduji chod všech ovládacích prvků. K Citroënu samozřejmě nelze přistupovat jako k Volkswagenu z minulé dekády, avšak vzhledem k ambiciózní cenovce se neubráním lehce kritickému přístupu. První oblastí, na kterou se zaměřuje moje pozornost, jsou použité materiály. Nad palubní deskou se rozprostírají lány sytě černého měkčeného plastu lehce porézní konzistence. Středovému panelu dominuje matný tvrdý pruh, hostící přehledně zpracované ovládání klimatizace a audiosoustavy. Jestliže jsem doposud vše osahával s vervou pedofila jedoucího prvního září přecpaným metrem, nyní se modlím, abych neposedná bříška prstů nespouštěl z volantu. Na prémiovou značku, byť dostupnou, má DS4 povážlivé mezery v úrovni zpracování, což politováníhodným způsobem doplňují nešťastně volené materiály. K dokončení zkázy plastová stříbrná madla se vzorovaným potiskem nepůsobila ani trochu stálobarevně a těch několik tvrdých ploch, které neprošly procesem změkčení či čalounění, nakonec působilo nejlépe z celého interiéru. Ne že by Citroën trpěl zásadními nedostatky v přehlednosti či snad ergonomii. Jen mi každý dotyk připomněl, kolik se na konkrétním ovladači muselo šetřit, a to mi k prémiovému znaku DS na volantu příliš nesedělo.

Rozladěn interiérem jsem zaměřil pozornost ke specifikaci pohonu. Pod kapotou sídlí papírově slibný naftový dvoulitr o neskromných hodnotách výkonu. Už jen nastartování zní dobře. Motor se se zhoupnutím k dvěma tisícům otáček probere k životu a okamžitě naladí ucho řidičovo. V nízkých otáčkách si jen tak tiše ševelí a nedává o sobě příliš vědět. Asi jako příslušník Navy SEALs nenápadně sedí v rohu výsadkové helikoptéry a bez většího zájmu poslouchá tlachání mariňáků. Standartní zatížení zvládá zcela automaticky a svižnější provoz je pro něj vlastně jenom takovou rozcvičkou před skutečnou akcí. Vzhledem k tomu, že nenacházím ukazatel teploty chladicí kapaliny, rozhoduji o zahájení útoku na zakroucenou okresku. Dosavadní svižná projížďka se mění v ostré nasazení a onen operativec, který doposud nenuceně držel tempo, vyráží do boje. Se stlačením pedálu plynu bleskově přichází ostrá palba z pod kapoty, ochotně nabírající na kadenci. Nejdříve jsem měl dojem, že nás chce předjet osmiválcové kupé, jenže ten skvělý zvuk vycházel zepředu. S každým odřazením na vyšší rychlost se znovu a znovu blížila bouře a já se přistihl, že se mi ježí vlasy na zátylku. Ten zvuk si budu ještě dlouho pamatovat. Každé přeřazení se odehrává rychlostí výměny zásobníku zasloužilého střelce, každou zatáčkou projíždím s efektivitou britských SAS. Poněkud neurvale, avšak nanejvýš účinně. Zcela zapomínám na ošklivé plasty, tuhý podvozek a diskutabilní ergonomii. Tohle mě baví a baví mě to tak moc, že rychle vzpomínám, jak si cestu zpět co nejvíce prodloužit. S blížícím se cílem ubírám na tempu, a jak zvolňuji, motor přechází opět do nenuceného poklusu. Bouře se uklidní a kdesi vpředu zní jen klidné brumlání. To si nejspíše motor brouká nějaký vojenský pochod.

Zhodnotit DS4 objektivním dojmem je pro mě velice těžké. Je nepraktická, tvarování zadních sedaček připomíná socialistickou čekárnu doktora a materiály s ergonomií v rámci úspor nejspíše hrály ruskou ruletu za pomoci kalašnikovu. Jenže pak je tu motor a schopnosti podvozku v ostrém tempu. Při klidné jízdě jsem chtěl vrazit mezi rám a ramena zavěšení molitanovou matraci. Nesmyslně tuhé odpružení, vynucené vyšším postavením crossoveru, poskytuje motokárové reakce na změny směru a zajímavě potlačuje vrozenou nedotáčivost. Auto není tak rychlé jako Golf, není tak vyvážené jako Golf a určitě nebude tak bezpečné jezdit s ním poblíž limitu. Právě proto je s ním taková zábava. A ten zvuk ve vyšších otáčkách! Jako by o dvě auta před vámi jel klasický Mustang Boss 429. Nakonec se musím přiklonit k Vojtovu názoru, že tohle je levnější a rozumnější alternativa k Mini Countryman. Stylovka na kompaktním půdorysu s nečekaně dobrým podvozkem a motorem.