Citroën Berlingo XTR 1,2 PureTech EAT8: Když příliš mnoho výbavy škodí

Nejspíš nebude třeba začínat klasickou omluvou na téma ‚dodávky na Autíčkáře taky patří‘. Podle Google mě beztak čtete především vy, má věrná chásko hašteřivých štamgastů, takže se rovnou pustím do dvou svých oblíbených činností, popisování, co se mi právě honí mozkovými závity, a řízení užitkového vozu, po kterém se mnoho lidí neohlédne. I když hned ze začátku si trochu protiřečím. Za novým Berlingem se lidé celkem ohlížejí. Ne, není to pohled, který mi věnují, když stáhnu střechu v Sebringu, ani pohled, který mě probodává, když ve Xsaře skáču přes vydlážděný střed kruháku, jako bych měl na zadních čtvrtkách gigantický sponzorský nápis TOTAL. Je to pohled poněkud zmatený, protože na tváři současné generace oblíbené dodávky se toho děje spoustu najednou a nic z toho na první pohled nedává smysl. Dokonce ani když auto obcházíte ze všech úhlů, pořád na něm nenajdete jediné obvyklé uskupení tvarů. Zadek je podivně useknutý, okna se směrem k B-sloupku vzpínají jako příbojové vlny a veškeré prolisy, okrasné prvky a světla se před tou hrůzou, která postihla zadní část, schoulila na samotný čumák vozu. Musím přiznat, že se mi tyhle ‚čtyřoké‘ obludy, které mimo Citroënu zavedl i Jeep, vůbec nelíbí.

Ať už se vám poněkud přeplácaný, snad i výstřední Francouz líbí, nebo dáte přednost jeho navenek umírněnějšímu sourozenci Rifteru, který naopak staví zažité pořádky na hlavu v interiéru, jednu objektivní skutečnost opomenout nemohu. Vyboulený čumák tohoto francouzského buldočka je z pohledu řidiče dosti nepřehledný a stejně jako ve starších Peugeotech s vytyčenou spodní čelistí máte pocit, že tam před vámi je ještě o metr více auta, a tak se některé pakovací pokusy vydaří až napodruhé, což osobně u malé dodávky do města považuji za výraznou nectnost. Situaci moc nezlepšoval ani systém automatického parkování, který nejednou poškrábal příplatkové disky o nízký obrubník, či zaparkoval tak blízko jiného vozu, že nebýt zadních posuvných dveří, vyndávali by mě z Citroënu otvírákem na konzervy.

Ze zbytku vozu, zejména z interiéru, jsem si naštěstí odnesl ty nejlepší dojmy. Zadní sedačky se do podlahy sklopí jediným pohybem, přičemž nikde nepřekáží mnohdy nedomyšlené pásy. Stejně jako se zrakům skryly, i zpět se sedačky vrací jediným nenáročným tahem, až si zvyknete, používat je i pro přístup do kufru, jelikož je to prostě pohodlnější. Říkáte si „no a co, nějaký sklopný sedačky“, ale nenucenost, se kterou se opěrák přitiskne k sedáku a zmizí kamsi do podlahy, je bez zaváhání zlatým hřebem modularity v daném segmentu. Obvyklou vychytávkou jsou oboustranné posuvné dveře, které skýtají přímo kyklopský vchod do boku a zpříjemňují nastupování i v těch nejužších parkovacích místech.

Zavěšení je typicky francouzsky hravé, jeho vysoký zdvih i měkké a veskrze komfortně-čitelné naladění udělá radost nejednomu milovníkovi zažitých pořádků. Takhle zkrátka má malá dodávka od Citroënu jezdit. Za povedeným zavěšením bohužel poněkud pokulhává pohonná jednotka, spárovaná s automatickou převodovkou klasické koncepce s hydroměničem. Typicky tříválcový projev a drnčení v nízkých otáčkách se k pohodovému charakteru příliš nehodí a obzvlášť podivně působí mezi příplatkovými doplňky nejvyšší verze XTR. Z rádoby-módního vozu pro příměstskou rozvážku dětí totiž svým akustickým projevem opět dělá pouhou drnčící dodávku olepenou cingrlátky.

Zvláštním soubojem, který se odehrává na palubě, je ergonomie. Jak jsem již zmínil na příkladu sedaček, takové ty ‚dodávkové‘ funkce zde fungují ještě o kus lépe, než jsem si dokázal představit. Spolujezdcovo sedadlo se umí předklonit pro jednoduché naložení dlouhých předmětů, nechybí možnost odklopit pouze zadní sklo a netahat se kvůli drobnostem s celou výklopnou zádí a celkově šasi působí dojmem, že zvládne půl milionu kilometrů s minimální údržbou ujetých na typicky východoevropských silničkách.

Jenže pak se k solidnímu dodávkovému základu přidají komfortní prvky a ty už prostě nefungují… Zkrátka nefungují. Start-stop systém je zde vyloženě otravný, zhasíná i studený motor a tlačítko pro jeho deaktivaci je mimo zorné pole řidiče vlevo pod volantem. Většinou jej hledáte až po prvním samovolném zhasnutí motoru a to už může být docela lov. S pravidelnou přesností mi pak motor zhasínal těsně před tím, než jsem se chtěl rozjet. Pro porovnání, například v Mazdách je start-stop nastavený na sílu stisku pedálu. Přidržím brzdu jemně, auto nezhasne. Zašlápnu brzdu po zastavení až dolů, motor zhasne. Jednoduché, geniální a na palubě Citroënu citelně chybějící řešení. Hned druhým ‚asistenčním‘ systémem, který si zvyknete ihned po startu deaktivovat je hlídání nechtěného vyjetí z pruhu, které s malou dodávkou neustále cvičí, pere se s řidičem a zlostně bliká s každou korekcí směru. Nakonec nejhrůznějším elektronickým démonem je upozornění na hrozící kolizi, které se v městském provozu rozsvítí přes obrazovku s jinak potřebnými údaji, a nehodlá zmizet, dokud před vámi není místo pro kloubovou karosu. Což samozřejmě znamená jediné: Okamžitě se před vás nějaká ta kloubová Karosa nacpe a vám opět vyskočí rudá varovná hláška blížící se kolize.

Výtku bych měl i ke komfortu vyplývajícího z použité maloobjemové jednotky. Auto se mi prostě v teplotách kolem nuly nedařilo vytopit na příjemnou teplotu a tak jsem byl velmi rád za příplatkové výhřevy sedadel. Až opravdu svižná jízda nebo dlouhé cestování dokázaly zajistit potřebný přísun teplého vzduchu do prostorné kabiny.

Co napadne snad každého, kdo usedne za volant, je vyloženě nesmyslné umístění voliče automatické převodovky. Když už dnes ovladače nemusí mít mechanickou vazbu na skříň, může přece být kdekoliv! Proč ho neumístit svisle ve formě tlačítek (Jak to mimochodem uměl už GAZ-13 Racek), a vyhnout se instalaci středové ‚podpory‘ jakéhosi atrofovaného výčnělku z pravěku manuálních převodovek mezi předními sedadly? U rodinné dodávky pak vyloženě šokuje nedostatek odkládacích míst. Mělká vybrání jsou sice dobrý způsob, jak nachytat nic netušící spolucestující a vyválet jejich mobil po zemi, ale kam dát ten vlastní? Nemluvě o držácích na nápoje, které jsou tak daleko, že vyžadují nepříjemné předklánění a svojí velikostí se hodí nejvýše pro kávovou kulturu Italů.

Berlingo jsem měl upřímně rád od první generace, ve které Jeremy Clarkson testoval, kolik alkoholu lze nacpat do všech tajných přihrádek. Ještě minulou generaci jsem považoval za vrchol v daném segmentu, ale tentokráte udělal můj oblíbený model přešlap, když více než na levné a efektivní balení vsadil na nevšední design a množství příplatků. Jestliže si totiž vybavenou verzi zvolíte, budete brzy utracených peněz litovat, jelikož nic z komfortních prvků nefunguje tak, jak jsme ze současných automobilů zvyklí. Věřím, že holátko s manuálem by ode mě dostalo pochvalu a možná i podrbání za zpětným zrcátkem, avšak testovaný exemplář jsem vracel vyloženě s chutí. Je až zarážející, jak může odbytá elektronika zcela zkazit dojem ze strojně povedeného vozu.

Technické údaje

Motor: přeplňovaný benzínový tříválec 1 199 ccm
Výkon: 96 kW (130 koní)
Točivý moment: 230 Nm 
Převodovka: Automatická s hydroměničem
Zrychlení 0-100 km/h: 10,7 s 
Užitečná hmotnost: 605 kg 
Průměrná spotřeba udávaná (při testu): 5,2 (7,8) l/100 km
Základní cena dané výbavy a motorizace: 579 900 Kč
Cena testované verze podle konfigurátoru: 708 900 Kč