Chevrolet Corvette C3 - tak chutná svoboda.

   Ze všeho nejdřív napíšu něco k té barvě, protože ta uhodí do očí dříve, než samotné auto. Současný majitel to již v této barvě koupil. Údajně si ji přála manželka předchozího majitele.  Aktuální majitel se ale raději ze začátku soustředil na techniku, a co se týká toho, je auto v naprostém pořádku. Lak přijde na řadu později. Zvenku je auto ještě mnohem větší než na fotkách, přičemž přední kapota je snad nekonečná a nebýt vyklápěcích světel, hodně těžko by člověk odhadoval, kde asi končí přední nárazník. Všechny ty tvary blatníků, kola, respektive spíše balóny, na to všechno se tak nádherně kouká, až člověk začne vlastně přehlížet, že je auto růžové.

   Jenže ono nakonec na barvě vůbec nezáleží. Už jen usednutí do nádherného světlého interiéru téhle krasavice je zážitek. Po velmi stylovém kovovém zaklapnutí dveří zjišťuji, že sedačky jsou poměrně úzké a na americké auto svého věku mají překvapivě velké boční vedení. Sedí se krásně nízko a vše je dobře po ruce a i když kabina působí na první pohled stísněně, tak po usednutí je příjemně vzdušná asi nejen díky průhledné střeše typu targa. Celkové zpracování příjemně překvapí, plastu je málo, převládá kůže a většina ovladačů je z poctivého kovu. Auto má klimatizaci, elektrická okénka, elektrické sedačky a přitom si všímám nádherných detailů, jako například krásné kovové(!!) zámky na bezpečnostní pásy. Prostě ten styl a atmosféra “staré Ameriky“ z toho sála na sto honů.

   Po obloze se honí mraky a je vesměs zataženo. Jenže stačí otočit klíčkem, auto s lehkým zatřesením naskočí a ustálí se na velmi pronikavém lehce nestálém volnoběhu. A v tom jako by se ty mraky rozestoupily a vysvitlo slunce. Za výhružného bublání se opatrně rozjíždím a pak to přijde. Ten pocit. Svoboda. Jak si tak jedu na pohodičku s loktem z okna, cítím se opravdu svobodný. Už vím, co tímto celou tu dobu chtěli Američané říci. Motor si brumlá, cyklisté se do jednoho otáčejí, někteří i mávají (snad ne jen kvůli té růžové), ptáci v křoviskách okolo silnice se rozlétají a uprostřed toho všeho já. Život je krásný.

    Pod kapotou dlouhou, jako čekání na další výplatu, je poctivý starý americký osmiválec Small block o objemu 5,7 l (350 kubických palců) a výkonem okolo 200 koní. Což mi sice na takový kus motoru připadalo celkem málo (navíc auto není také žádné pírko), ale nic mě nedokázalo připravit na ty newtonmetry, které se bez váhání dostaví po jakémkoli větším sešlápnutí plynu. Motor se rozeřve, auto začne vibrovat a vrhne se dopředu s takovou vervou, že to člověka až zaskočí (tohle, že je jen 200 koní? Pocitově by člověk tipoval minimálně o sto víc), jenže se nenechá zaleknout, ale dál drží plný plyn a na tváři se objevuje proslulý rohlík. Toho zvuku se prostě nedá nabažit. Najednou je tam z 50km/h hned 130 a já zjišťuji, že už bude končit tachometr. Tak ubírám a snažím se to nějak vstřebat. Štěstí že si za peníze nekoupíš? Pro toho, kdo je alespoň trochu petrolhead, je toto jasný důkaz, že to není pravda. Netrpělivě vyhlížím další rovinku, abych mohl tomu Small blocku dát zase trochu napít. A výsledek je stejný, tachometr na konci a já se tlemím blahem.  Ten zvuk a projev motoru je něco, co se nedá moc popsat, ale musí se to zažít. V8 s karburátorem je naprosto jiná liga, než dnešní moderní osmiválce. Je takový syrovější, rozzuřenější, divočejší, ale přitom ne hlasitější, než současná AMG např. Vím, že v případě těch současných v tom hraji roli různé limity a normy EU, ale je to prostě fakt.

   V zatáčkách je samozřejmě znát, že je to dlouhé a velké auto. Řízení má velkou vůli okolo středové polohy, ale i tak je poměrně přesné a auto se vede celkem snadno. A že je to s tím předlouhým předkem potřeba. Posilovač je typicky americký, takže samotné řízení usnadňuje. Na výjezdech za zatáček jsem byl trochu nervózní, jak ten výbušný osmivál a hlavně automat zareaguje, tak jsem si raději počkal, až se zatáčka narovná a zašlápl to. Bože to byla paráda. Radši si ani nechci představit, co s tím dělá ten Big block 427 (7,0l), který se do C3 taky nabízel. To už musí být opravdové peklo. Odpružení auta je dost tvrdé, ale na to jsem zvyklý, nicméně na našich hrbatých okreskách se autu očividně moc nelíbí. Vevnitř se ozývají různé zvuky a auto celkem poskakuje. Pravda, bylo to v pasážích, kde by drncalo asi úplně všechno. Jinak je ale jízda samotná celkem pohodlná.

   Ale tohle všechno je člověku tak nějak jedno. Ono jde totiž o to, že řídí Corvette s tím jejím osmiválcem. A o tom to je. Ten požitek je to, oč tu běží, takže nějaké teoretizování, jaká je maximální rychlost, jestli je rychlejší než to, nebo ono, je naprosto mimo mísu. Dokážu si představit naprostý den blbec, ale pak sednu do C3, dám si projížďku a najednou jsou všechny chmury a starosti pryč. A hlavně to tvoří duši tohohle auta. Žít si svůj americký sen. Zhasínám motor a je slyšet jen zpěv ptáků. Nechce se mi vystupovat. Mockrát bych tímto chtěl majiteli poděkovat, že mi byl umožněn takový zážitek. Věřím, že na to jen tak nezapomenu. Ví se o mě, že nejsem nějaký extra fanoušek do aut z USA, ale tohle si mě naprosto získalo. Ona nakonec i ta barva bude možná příhodná. Svět je totiž za volantem C3 tak nějak růžovější.