Caterham Roadsport SV a tři dny v zeleném pekle

Užili jsme si moc pekelný prodloužený víkend a já si díky kamarádovi Saagemu mohl pěkně na nejdelší a nejnáročnější veřejně přístupné trati světa v pohoří Eifel oranžového „Catíka" vyzkoušet. A jsem z těch pestrobarevných splašených trubek celý hotový. Starý recept, jednoduchá konstrukce a přidaná lehkost od Colina Chapmana vážně funguje. Pojďme si o tom se Saagem popovídat.

Krab: Tak co, jaký jsi měl pocit, když nasadíš helmu, utáhneš čtyřbodové závodní pásy, pípneš zelenou kartou a brána se otevře?

Saage: Tak v první řadě jsem cítil strašnou nervozitu. Když jsem vyjížděl z parkoviště a viděl všechny ty skvosty okolo, tak jsem měl vážně stažené půlky. Ale jakmile šla brána nahoru, soustředil jsem se jen na ten úzký pruh asfaltu přede mnou a doufal že si neudělám moc velkou ostudu.

Krab: Já to měl podobně. I když ani ti nevím. Konečně jsme tam byli, trať se ve tři čtvrtě na šest otevřela, dopili jsme kafe v baru Devil’s dinner a já si říkal: pojďme hned jezdit. Často se cítím taky jako posera, ale na tu jízdu jsem se děsně těšil. Jakmile jsi ty po té první jízdě lehce nesvůj sundal helmu a vysoukal se z trubek Catíka, znervóznil jsem. Ale hned jak jsem si našel pozici za volantem, brána se otevřela, já projel první retardér, tréma byla pryč.

Saage: Je fakt, že při jízdě na Nordschleife je respekt oprávněný, žádný okruh není tak záludný a nečitelný. Ale strach je asi zbytečný, ne? Je to jen o trochu větší Mýto.

Krab: To místo má ovšem svojí magií. S tím Mýtem to srovnat fakt nejde. Mýto je dětské dopravní hřiště, sorry kluci… Tu výjimečnost severní smyčky jsem cítil už před pár lety, kdy jsem tam vezl jinému kamarádovi jiného Caterhama na plaťáku. Tehdy mě svezl MiVi, usměvavý, pekelně rychlý chlapík. Jízda na ringu s ním byla hodně přirozená. Občas jsem přivíral oči, když třeba projíždíš Liščí norou na plný plyn a ty „géčka" přetížení na tebe vážně působí. Cítil jsem se jako v akrobatickém letadle nebo jako na obří horské dráze. A když jsem jel jako spolujezdec v Caterhamu znovu s méně profi jezdcem a mým kamarádem Ondrou zase to bylo jiné. V jedné ze zatáček Adenauer Forst jsem mířil v lehkém smyku všech kol pravým loktem na pravé svodidlo a zelené peklo získalo v mojí duši velký respekt. Ale bát by se toho nikdo neměl, viď? To by byla škoda.

Saage: Určitě, strach je zbytečný, každý si může nastavit svoje tempo. Nikdo se nikomu nebude posmívat. Ale projet to na plný plyn, jak ty popisuješ, to musí mít člověk už pár kol odjezděných a postupně se k tomu dopracovat. Ta přetížení, o kterých mluvíš jsou vážně veliká. Nevím, jestli jsem někdy v autě zažil něco podobného, asi ne. Hlavně ty horizonty a komprese jsou fakt síla. Řekni, jak se ti líbila večerní škola na playstationu.  Docela to potom odpovídalo, že? 

Krab: Tuhle trať se učíš celý život. A ta trať taky život vzala mnoho skvělým závodníkům. Je vynikající, že je veřejně přístupná a že si to můžeme vyzkoušet na vlastní kůži a uctít tak hezkým gestem jejich památku. Dneska už by nikdo takový závodní okruh postavit nemohl. Ale to jsem odbočil. Já vím, kam míříš. Já na playstationu nehraju, a tak mě večerní trénink přišel vhod. Když jsem byl hodně malý a hrál „Formula One Grand Prix" z roku 1992, bylo to vážně jiné. Dneska je závodní dráha velmi reálná, auto se chová hodně opravdově, akorát já pořád boural. Vůbec neumím odhadnout, jaká je ta přirozená rychlost, kterou ten úsek jde projet. Asi se ten cit musí umět natrénovat. Já mám rád opravdová autíčka, opravdický volant a pedály, tím pádem na hodiny strávené na playstationu mě asi nenalákáš. Spíš by mě zajímalo, jak jsi se dokázal soustředit na té opravdické Nordschleife, když už jsme tam dorazili?

Saage: Jak říkáš, díky že vůbec taková trať je stále přístupná i běžným smrtelníkům. Doufám, že to tak i nadále zůstane. S tím playstationem je pravda, že necítíš tu rychlost a nemáš cit, ale trať se z toho dá aspoň trochu zapamatovat. No, s tím soustředěním v prvním kole to bylo tak jak jsem ti řekl ihned po dojetí do cíle. UŽ TAM NECHCI! Ale měli jsme ve všední den možná smůlu na opravdické mistry volantu. Trénovali tam se závodními vozy. Jednou sem postřehl, jak se okolo mě mihl Aston s křídlem velkým jak vchodové dveře. První kolo bylo vážně jen o hlídání zrcátek a doufání, že nebudu součástí některého z youtube videí: „Big crash nurburgring“. Druhé kolo jsem si začal už užívat, a jak jsem sledoval výbornou aplikaci Harry laptimer, čas na kolo se zkracoval v řádech desítek sekund až pod moji vysněnou hranici devíti minut. O trati toho bylo napsáno všude hodně, ale co na mě zapůsobilo asi nejvíc, tak to byla ta celková aura celého prostředí. Na parkovišti i na silnicích potkáte takové množství zajímavých aut, že se to dá snad srovnat jen s festivalem v Goodwoodu. Viděl jsem tebe, jak běháš s foťákem na krku po parkovišti, taky to na tebe udělalo dojem, ne? 

Krab: Ve čtvrtek to byl vážně masakr. Na mě přímo skvěle zapůsobil hlavně Caterham. Víš, tohle auto je jako by ho někdo vyrobil přímo pro mě. Ty víš, že mám rád klasická sportovní auta. A Caterham se řídí s přirozeností mého starého MGB, jenže nabízí jízdní vlastnosti, o kterých si u čtyřicet pět let starého anglického sporťáku můžu nechat jen zdát. Je rychlé, pokud je řidič dostatečně odhodlaný a umí to. Já to zatím bohužel nejsem, ale jelo se mi v něm neskutečně přirozeně. Vrčení z postranního laděného výfuku Catíka, podřazení s falešným meziplynem ze čtyřky na trojku a odezva na řízení prostřednictvím malého volantu Momo je nepopsatelně odměňující. Já v tvém Caterhamu najel předtím fakt jen pár kiláků a najednou do něj sedl, nasadil si helmu a objel v něm Severní smyčku. Asi jsem trochu šílenec, ale nebál jsem se ničeho. Neuvěřitelně mě to bavilo obojí. A bylo mi jedno, že mě v pasáži Flugplatz doslova přelítlo pár hodně dobře řízených Poršáků. A to, co vidíš na parkovišti? Co k tomu dodat, výběr fotek mluví sám za sebe. Jen to dokresluje tu atmosféru. Lepší místo neexistuje. Nebo, že by se takové našlo? Co Pistenklause a jejich výborné steaky na lávovém kameni?  Myslíš, že nás vážně obsluhovala sestra Sabine Schmitz?

Saage: Tak řízení Cata byla kapitola sama pro sebe. Žádné jiné auto, které jsem kdy řídil mě nepřišlo tak vyvážené a čitelné. Samozřejmě v základní 1.6 není tak rychlé na rovinkách nebo v kopci v zadní části trati. Ale k dosažení aspoň devadesáti procent schopností nemusíš jít do absurdních rychlostí jako u ostatních závodních aut. Když jsem za Schwedenkreuz dojel v zatáčce novou M4 cítil jsem se jak James Hunt. Bohužel přišla Liščí nora, a M4 jsem sledoval zase z povzdálí. Ale o tom je Cat a všechny „lightweight“ speciály ze staré školy. Nemusíš mít tolik výkonu, když jsi rychlejší v zatáčkách. Jinak dám ruku do ohně, kde nahřívali lávové kameny, že to byla sestra Sabine. Možná není tak rychlá na severní smyčce, ale vařila výborně. Nelituješ, že náš výlet nebyl delší.? Kluci z Hello Tity racing, říkají, že vždy když se vrací na závody na Nordschleife, tak se vrací domů.

Krab: Co k tomu dodat? Když máš výkon jsi rychlý na rovinkách, ale když jsi lehký, máš rychlost i v zatáčkách. To tvrdil kdysi dávno jeden chlapík z Norfolku. Kluci z Hello Tity Racing říkají, že Nordschleife má hlavně i tak zvanou „Catí pasáž“.  Oni vědí, že jsou místa na trati, kde ani s jiným normálním plechovým autem nemůžeš být rychlejší. Samozřejmě to zase vyrovnávají místa, kde běda tomu, kdo jako já zařadí příliš brzy pětku. To je hlavně místo za zatáčkou Bergwerk, celé údolí hodně do kopce zvané Klostertal. To je tam, než se pak stočíš v pravé nezáludné zatáčce projížděné na trojku a míříš čumákem Cata rovnou vstříc nástrahám Karuselu. A když už jsem to nakousl, já ten Karusel dal, ale pocit, než jsem tam najel byl hodně rozporuplný. Pak to projedeš najednou krásně, v klidu jako když nůž projede máslem. Chce to jen nebýt hlavně moc nahoře a nenechat se vyhodit moc brzo ven z karuselu na výjezdu. Co ale nechápu je, když na mapce vidíš ten profil té zatáčky. To je víc než vracečka. Vůbec si nedovedu představit, jak v Karuselu závodníci F1 lítali v době Nikiho Laudy. To už si asi představit dneska neumíme.

Saage: Catí pasáží je podle mě celá první půlka která je z větší části z kopce. Pak jak se začne stoupat a uvítali bychom vetší výkon viď?  Když koukám na telemetrii tak z nejnižšího bodu do nejvyššího má Ring převýšení 250 m na pěti kilometrech. To už je pěkná porce. No Vůbec celý okruh v dobách největší slávy musel být vážně peklo, jak řekl Stuart. Ta trať v některých místech je široká tak akorát pro mrňavého Cata, nedokážu si představit pole vozů F1 jak se snaží jeden druhého předjíždět.

Krab: Catích pasáží je tam víc. MiVi a Honza Červenka tenkrát mluvil o zatáčkách hlavně před a po té slavné youtube zatáčce. A když se to tam naučíš znát a najedeš si správnou stopu, i když musíš do slepých horizontů, můžeš se držet klidně i Porsche 911 GT2. Víš co, mě přijde, že všechno je možné. Vždyť nakonec jsme viděli, jak stará MX5 předjíždí Astona Martina DB9 a taky, že starý šuplík Renault Espace předjížděl v tom mokrém kole přeci zase úplně jinou a novější Mazdu Miatu. To, aby těm Miatistům nenarostl tolik hřebínek.  Prostě o tom, jaké máš auto to fakt není. Nakonec koncentrace velmi rychlých hatchbacků, třeba zrovna Renaultů Clio RS byla velká. A ta auta tam zajížděla zjevně krásné časy.

Saage: Jasně, je to hlavně o řidiči, na co si troufne a co má naježděno. Jo Miatistům se smát nebudeme, ale ta velká pixla jak předjížděla slavnou Miatu, to se nedalo nechechtat se, vid? Oni i ta Clia mají něco do sebe, samotného by mě to zajímalo, jak jezdí. Takže Ring tě zaujal z místa řidiče? Já měl už jednou zkušenost právě s MR2, a bohužel mě trvalo více než deset let, než jsem si to zopakoval. Příští návštěva nebude snad zas za tak dlouho. Už víme, kde se ubytovat, naše paní domácí nám udělá zase noční večeři. A nebudeme se už bát ani víkendových jízd. V týdnu je větší šance, že po bouračce trať už neotevřou, tak jak se nám to stalo ve čtvrtek. O víkendu je sice víc lidí, ale termín je zase dostatečně dlouhý na to, aby si všichni pěkně tu svojí jednu jízdu v pekle za 30Eur užili.

Krab: Jak říkáš. Vrátíme se domů jak říkají kluci od „Hello Titty racing“. Ubytování máme, paní domácí nám zas něco výborného uvaří. Musíš ale pěkně dojíst ten zapečený kedluben, ten ti nejel a paní tě málem nechala kvůli tomu mýt nádobí. Každopádně k snídani i tak dostaneme vajíčko od domácích slepiček, no možná z Lidlu, natankujeme Super bleifrei, brána se otevře a my se zase na chvíli ocitneme v prožitém snu o zeleném pekle. Nepojedeme v září?

Saage: Kedluben neslíbím, ale září se mi zamlouvá. Bylo by fajn, kdyby tentokrát s námi vyrazilo více posádek. Snad tímto ještě někoho nalákáme. Takovej plechcup speciál, který pokoří sabine v Transitu, to by byl námět na Autíčkář! Tak v září naviděnou v pekle.

Ještě jednou patří velké poděkování Saagemu, který mi byl celý výlet výborným parťákem a taky za možnost protáhnout po okruhu jeho krásného oranžového Caterhama Roadsport SV 1.6

A na závěr Saageho pekelné video a ten vysněný čas pod 9 minut: