Cadillac V16: Pohádka se šestnácti trpaslíky

Motor. Samotné srdce automobilu. Již od nepaměti platí mezi automobilovými nadšenci pravidlo, že čím větší, tím lepší. A platí to především o dvou hodnotách. Objem a počet válců. Právě o tom druhém bude řeč. Takový nutný základ tvoří čtyřválce (tříválec ještě stále nepovažuji za motor hodný automobilu). Někteří z nás si užívají zvuků šestiválce a pomyslný automobilový ideál pro každodenní použití tvoří vidlicové osmičky. Říkáte si, co to povídám? Vždyť existují ještě V10 a především pak V12. Desetiválce mají sice kouzelný projev a jsou vcelku výjimečné, ale je jich tak málo, že spousta lidí nemá o jejich existenci ani potuchy. Zůstávají tak jen vidlicové dvanáctky. Ano, to je čistá automobilová aristokracie. Vysoká škola motorařiny. V12 je nejvíc, co člověk může chtít. Nebo ne? Člověk je od přírody nastavený tak, že chce víc a víc a nemá nikdy dost. To stejné platí i o velikosti motoru. A tak se stalo, že se pod dlouhou kapotu několika automobilů nastěhovalo válců dokonce šestnáct. 

Prvním člověkem, kterého napadlo, že dvanáct válců v silničním voze nestačí, byl Howard Marmon. Zakladatel společnosti Marmon Motor Car Company začal na vidlicovém šestnáctiválci pracovat již v roce 1927. Naneštěstí se mu jej nepovedlo připravit dříve než v roce 1931, což bylo, s ohledem na ekonomickou situaci v Americe, velmi pozdě. Automobilka zkrachovala přesně o dva roky později. Mnohem větší díru do světa se šestnáctiválcem udělal Cadillac. Ten započal práce na novém "víceválcovém" motoru roku 1926. Jen se zpočátku netušilo, že z toho nakonec vznikne V16. Zákazníci tehdy toužili po něčem výjimečném. Nový motor měl být sametově hladký, neuvěřitelně kultivovaný a velmi tichý. Nakonec vyhrálo vcelku originální řešení, při kterém ke dvanácti válcům přihodili konstruktéři ještě další čtyři. Svou roli sehrálo také angažování konstruktéra Owena Nackera, bývalého zaměstnance Marmon Motor Company, který již měl s návrhem vidlicové šestnáctky jisté zkušenosti. Vývoj motoru a celého vozu dokončil Cadillac na konci roku 1929. Světová premiéra modelu V16 se odehrála na newyorské autoshow 4. ledna 1930. Ano, přesně měsíc a půl po krachu na burze. Tehdy nikdo moc netušil, jak velká hospodářská krize z toho vzejde. Proto se zpočátku objednávky jen hrnuly. Do léta 1930 jezdilo po silnicích více než 2000 kusů tohoto skvostu na čtyřech kolech. Důsledky krize však Cadillac pocítil velmi záhy. Už v říjnu téhož roku se povedlo udat jen pouhopouhých 54 kusů. Přesto se o tomto modelu dá hovořit jako o vcelku úspěšném projektu. Vydržel ve výrobě celých deset let až do roku 1940, kdy na starém kontinentu zuřila světová válka. Prodalo se zhruba 4000 kusů, což byl oproti 400 kouskům konkurenčního Marnomu a navzdory ekonomické situaci ve Spojených státech rozhodně úspěch. Jedná se tak dosud o nejprodávanější auto s šestnáctiválcovým motorem v historii. 

Pojďme se ale podívat na tento impozantní automobil trochu blíže. Cadillac vždy plnil v koncernu GM (věděli jste, že Cadillac byl založen společností Henry Ford Company a až později se dostal pod křídla GM?) roli luxusnější značky. Ve dvacátých letech byl americký trh doslova přesycený luxusními automobily v čele s Duesenbergy a Cadillac potřeboval něco speciálního, aby upoutal pozornost. A proto vznikl motor se šestnácti válci. První verze, s kódovým označením Series 452, se pyšnila objemem 7,4l a výkonem 123 kW. To se na první pohled může zdát málo, tím spíš, že Duesenbergy dokázaly nabídnout přes 220 kW. Nicméně rychlost a vysoký výkon nebyly pro Cadillac důležité veličiny. Hlavní byla kultivovanost a klid při jízdě. Dobové testy hovořily o tom, že jediné, co při jízdě slyšíte, je hlas spolujezdce. Stejně tak příkladná byla pružnost pohonné jednotky, kterou tehdy popisovaly recenze následovně: "Vůz se mohl pohybovat lenivě, prakticky rychlostí chůze a aniž by bylo nutno řadit, dokázal v případě potřeby vyrazit ohromující rychlostí." Samotný motor byl tvořen dvojicí samostatných řadových osmiválců s vlastní soustavou zapalování a karburátory. Společně sdílely snad jen klikový hřídel a skříň. Rozevření válců bylo 45 stupňů. Druhá generace pohonné jednotky s označení Series 90 se představila v roce 1938 a byla výrazně zmodernizovaná. Rozevření válců se zvětšilo až na 135 stupňů, což příznivě ovlivnilo výšku celého agregátu. Motor byl čtvercový a objem se zmenšil o 0,3 l na výsledných 7,1l. Přesto však výkon povyskočil o celých 15 kW. Modernizovaná verze zůstala ve výrobě ještě dva roky, než se definitivně odebrala do automobilového důchodu. Bylo to krásných, i když poměrně složitých 10 let pro Cadillac. Život modelu V16 byl olemován hospodářskou krizí na startu a světovou válkou na konci životního cyklu. V tomto světle je opravdu neuvěřitelné, že vydržel ve výrobě tolik let. 

Šestnáctiválcových motorů pro osobní auta moc nevzniklo. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se takový agregát objevil v Cizetě V16, ale ta příliš velkou díru do světa neudělala. Se zástavbou šestnáctky koketovalo také BMW pro nový Rolls-Royce, nakonec z toho ale vycouvalo a Rolls se tak může pyšnit "jen" vidlicovým dvanáctiválcem. Cadillac se rozhodl věnovat poctu modelu V16 svým konceptem Sixteen z roku 2003. Tato úchvatná studie si bohužel nakonec cestu do výroby nenašla. Jedinou automobilkou, která v současnosti využívá šestnáctiválcový agregát, zůstává Bugatti. Ale o tom zase až někdy příště.