BMW M5: Strach, rychlost a láska

Danův ryze praktický pohled

M5. Jedno písmeno, jedna číslice. Není třeba říkat nic víc. Ano, k vytvoření legendárního jména není třeba dvacetičlenný marketingový tým, který by namixoval ten zaručeně nejvíc sexy shluk písmenek, aby to mělo dynamiku, budilo respekt ve firemní brožurce a lámalo jazyk malým dětem ve snaze takové slovo vyřknout. Ne, opravdu stačí jen málo, dva znaky a každý moc dobře ví, s kým má tu čest. Však si řekněte v duchu ještě jednou se mnou. M5. Slyšíte, jak to rezonuje? Nepřekonatelně jednoduché, maximálně účelné a respekt to budí pokaždé, když zmáčknu ty dva znaky na klávesnici svého notebooku. Mistrovská práce. Stejně jako samotné auto… 

První M5 je tu s námi od roku 1985. Pokud budeme brát E12 a její M535i, tak už dokonce od roku 1979. To už je dlouhá doba, že? A za ten čas prošla empětka vpravdě fascinujícím vývojem. Ale pokaždé byla na vrcholu. Kombinace skvělých jízdních vlastností, každodenní použitelnosti a dechberoucích výkonů na silnici, udělala z M5 krále této kategorie. Skoro by se dalo říct, že BMW definovalo a formovalo celý segment “übersedanů.” Jestli je však něco charakteristického pro M5, pak jsou to naprosto výjimečné pohonné jednotky. Původně byly pod kapotou okouzlující řadové šestiválce. Ty pak vystřídal neuvěřitelný osmiválec S62, který je dodnes dětským snem pro spoustu automobilových nadšenců. Po něm přišel frenetický desetiválec s jedinečným projevem a nakonec opět návrat k V8, tentokrát však s pomocníkem v podobě foukátka. Ať už je vám blízká jakákoli koncepce motoru, nemůžete popřít, že každý ten motor byl prostě a jednoduše skvělý. 

Aktuální generace mnichovské pětky se nám dostala do rukou v několika verzích. A pokaždé jsme z ní byli nadšení. Radkovi učaroval modrý kombík s dieselovým šestiválcem pod kapotou a já dokonce označil benzínové 540i za nejlepší auto, které si dnes můžete koupit. Víte, už uběhl rok od mé týdenní aférky s 540i a já si pořád stojím za svým. Ani za uplynulých 12 měsíců jsem neobjevil schopnější auto. Ano, až tak dobrá je nová pětka. A já tu dnes stojím, v ruce třímám obří klíč s dotykovým displejem (stále mi přijde trochu zbytečný) a před sebou mám další pětku. Ale tahle je trochu jiná, má širší postoj, je o něco blíž asfaltu, zpoza velkých kol vykukují obrovské brzdy se zlatými třmeny, vzadu se o slovo hrdé hlásí čtyři velké koncovky výfuku. Tohle není jen tak obyčejné auto. Už teď je mi jasné, že to bude přímo pekelná jízda… 

Hodnotit vzhled je záležitost ryze subjektivní a chraň mě ruka páně, abych někoho přesvědčoval o správnosti jeho vkusu. Za sebe můžu jen zopakovat, že pětka se mi líbí a tím spíš tenhle model z divize M. Má takový ten správně naštvaný výraz a už na první pohled dává jasně najevo, s kým máte tu čest. Zaznamenal jsem jisté nářky na to, že prý M5 vypadá příliš obyčejně a málo se odlišuje, ale to mi vůbec nevadí. Empětka byla vždycky spíš důstojným gentlemanem v dokonale padnoucím obleku než opáleným svalovcem z fitka, který musí udivovat okolí svým vypracovaným tělem. Nová generace F90 se drží osvědčeného receptu a je to tak dobře. Jen bych si patrně vybral jinou barvu než bílou a zvolil světlejší disky kol. Ani v interiéru M5 ničím významným nepřekvapí. Pochválit ovšem musím naprosto úžasné sedačky, ze kterých se mi snad nechtělo ani vylézat. Jenže tady nejde o to, jak to vypadá, nebo co nabídne za výbavu. Tady jde o to, jak se s tím jezdí. Takže jdeme na to. Mačkám startovací tlačítko a… 

… přichází menší zklamání. Zvukový projev je takový nemastný neslaný. Čekal bych hutnější a dunivější tóny. Abyste mě nechápali špatně, není to úplně zlé. Jen bych čekal o něco víc. Jako kdyby se v dnešní “všechnomusíbýtekoabio” době BMW trochu stydělo, že má pod kapotou osmiválec. Pokud je pro vás zvuk to nejdůležitější, pak vám asi takové AMG od Mercedesu dokáže zprostředkovat větší divadlo. Jenže zvuk je pouze jedna stránka z knihy a věřte mi, že ty ostatní strany jej plně vynahradí. Jakmile totiž prvně stlačím plynový pedál k podlaze zapomenu na všechny starosti a problémy. Panenko Marie.

Během svého automobilového života jsem řídil spoustu silných aut, dokonce i výkonnějších a rychlejších než je tohle bílé BMW. Ale na to, co se stalo po sešlápnutí plynu, jsem nebyl připraven. Šest stovek koní doslova vystřelí tenhle bavorák někam do vzdálených končin vesmíru rychleji, než to zvládne kosmická loď Enterprise. Je to návykové, zcela opojné a trochu děsivé. Tohle auto je betaverze teleportu. Stovka pod 3.5 vteřiny, dvoustovka za zhruba jedenáct a maximální rychlost 305 km/h ani zdaleka nedokážou popsat, jak rychlá vlastně nová M5 je. To se musí zažít. V zatáčkách ladně tančí, jako kdyby vážila o čtvrt tuny méně. Na výjezdu se zakousne do asfaltu všemi čtyřmi a vystřelí do další zákruty. Rovinaté úseky mezi jednotlivými zatáčkami doslova maže z mapy, prostě neexistují. To vše při zachovaní dostatečného komfortu a pohodlí. Opravdu působivé. A propos pohon všech kol. Věřte, že je potřeba. 750Nm dokáže roztancovat auto i v režimu 4WD. Pro fajnšmekry je tu ovšem možnost odpojení předních kol. A pak se děj vůle boží. Síle motoru zdatně sekunduje také brzdný účinek. Karbon-keramické brzdy sice stojí poměrně mastných čtvrt milionu navíc v příplatkové výbavě, ale rozhodně je berte. Jen pak budete muset vysvětlovat manželce doma, že ta modřina přes celý hrudník není z návštěvy S/M salonu, nýbrž z auta. 

Bohužel mi nebylo přáno strávit s BMW M5 víc času. Takže vám neřeknu, jak se chová na limitu (beztak bych ho tam nebyl schopen dostat), či v extrémních situacích. Nebo jak funguje pohon čistě zadní nápravy. Ani nevím, jestli bych si jej koupil, dovolit mi to finanční situace. Pořád mi v hlavě zní myšlenka, že už obyčejnější 540i je dostatečně rychlá do běžného provozu a o něco univerzálnější pro život. M5 každopádně považuji za fascinující stroj a pokud nutně potřebujete nadpozemsky rychlý sedan vyšší střední, pak běžte podepsat objednávku. Lepší volba dnes není. A teď již předávám slovo Jeníkovi, který vám jistě popíše, jak se M5 chová, když zapomenete na pud sebezáchovy…

Jeník a pohádka o M5

Pojďme to tedy pojmout jako pohádku o strachu a lásce.

V redakčním chatu se objevilo:

3 

2 

1 

…. virbl….

M5 od zitrka!

To napsala Viola. Pak se strhla bitka, ze které jsem mírným podvodem vysomroval právě těch asi 400 kilometrů za volantem výše zmíněného kolotoče. Už dva dny před převzetím od Dana, jehož dítěti děkuji za jeho nemoc, a přeji rychlé uzdravení, jsem si říkal jen jedno: "Ty cype, to nesmiš rozbit, bo to by byl pruser". Takže jsem do toho sedl a vydal se vinicemi skrz Tróju směrem do Kyjí na zkoušku amatérského divadla. Párkrát jsem si na to šlápl, pak vypl protiprokluz a čtyřkolku, odhrabával ze křižovatek, ale jinak jezdil pomalu a se sevřenými hýžděmi. Po zkoušce jsem pomocí lsti vylákal dvě atraktivní umělkyně na svezení Prahou. Obě se loučily slovy, že "už to dojdou". Potud teda jako nic moc. Ale pak jsem se vydal do Roztok, po cestě si s tím pohrával a v horní serpentině to poprvé hryzlo. Ono je to totiž tak, že serpentýny do Roztok k nějakým koninám přímo vybízejí, ale v podstatě se tam nedá nic dělat. Není tam vidět a tím pádem můžete pozdě na plyn a navíc je na výjezdu zatvrdlý nějaký vylitý beton. M5 jsem posadil do zatáčky, pustil Tranzit, prohlídl si rovinku, dusnul na to a HRYZ, pocem, tusi, kam deš, tubudeš! Auto se vzneslo do driftu, já ho začal rovnat a najednou se celý zadek odlepil od země a jako na oleji začal klouzat ven. Volant jsem instinktivně natočil proti jen tak napůl a pustil plyn. Dostal jsem jeden kopanec do rukou a jelo se rovně. Mazec.

Zvolnil jsem. Přecijen ta věc stojí zhruba čtyři miliony. A navíc má čest byla v sázce. Na druhou stranu jsem si ověřil, že rychlé řízení a hodný podvozek dovolí i nemehlu aby si hrálo a nezabilo se. Další den po cestě do práce jsem si vynuloval spotřebu a dojel tam za krásných 10,5 litrů na sto. Dost mě překvapilo jak je podvozek pohodlný. Ne, že by šlo o jízdu jako na obláčku, ale od té nejvíc nejostřejší pětky jsem čekal prkennou jízdu hodnou pouze hladkého německého asfaltu. Auto je ale celkem poddajné a ve spojení s adaptivním tempomatem a lane assistem se s přimhouřením okna dá označit za "normální pětku". Samozřejmě dokud se člověk neopře o plyn. A k tomu došlo hned, jakmile se v kanceláři rozkřiklo, co že to stojí v garáži. Provezl jsem dva kolegy jen tak okolo bloku víceméně v rámci rychlostních limitů, ke který jsem se však vždy blížil raketovou rychlostí. No a dle předpokladů to skončilo tím, že se jednomu udělalo zle a druhej začal prodávat ledvinu. M5 je pánské auto.

A pak pár dnů jen takového malého dráždění do práce a zpět, protože BMW si hlídá své kilometry. Sice jsem si na vlhku vyzkoušel že i se zapnutou čtyřkolkou se M5 chová víceméně pořád jako zadohrab, ale celkově šlo jen o to trošku si na ni zvyknout. Naštěstí pak přišla surrealistická sobota. Předem vás upozorňuji na to, že mám svědky. Vše, co dále budu popisovat, je skutečnost. Vyrazili jsme dost pozdě z Prahy směr Uhrovic Mlýn s a to i s nějakým Honzou. Již den předem jsem se ptal, zdali kamarád Honza netrpí nevolností v autě, ale po ujištění, že to je ten, kterému jsem ukazoval, že se slabým autem se nemusí brzdit (v Saxu) a že se mu to líbilo, jsem přistoupil k jízdě mírně kreativně. V lesích CHKO jsem velmi obezřetně hrabal, kde to šlo. Auto se chovalo famózně a bylo splněním mého dětského snu, kdy je jak brzd, tak výkonu dosti. Kdykoli se dalo poslat na hranu a já se nemusel bát přílišné rychlosti. Asi si klepete na čelo, ale mě rychlost dost děsí. Záď vlála (trošku…), turba foukala a pneumatiky vypiplané na přesné apexy drahých okruhů pod mým vedením jen vymetaly štěrk dávno za hranicí gripu. A nejkrásnější na všem byl fakt, že se nic neodehrávalo v nelegálních rychlostech. Nikdy jsem ani nevletěl do zatáčky tak, abych neviděl, kam jedu. Mým limitem bylo vidět, kam to pošlu. Ano, jel jsem velmi ostře, ale věděl jsem, že jsem blíže orangutanovi, než závodnímu jezdci a že to, co předvádím, musí – a může – být natolik pod schopnostmi auta, že si mohu hrát a hrát a hrát a velký bílý kožený slon jen mile plní mé pokyny a dovoluje mi se sklouznout. A pak mi Honza řek, že musí blejt.

Férové je ale také dodat, že na zablokovaný krk trpí od dětství. Zastavili jsme, já jen pro jistotu udělal několik fotografií a pak jsme něžně pokračovali. A zastavili blonďaté paní, která se ztratila a nevěděla, kde bydlí. A to ani v momentě, kdy jsme do její vesnice dojeli. Prý tam bydlí jen chvilku. Inu v rámci gentlemanství jsme ji vysadili v místech, kde trošku nejistě tvrdila, že už to asi skoro poznává a suše jí oznámili, že to dojde. Tak snad neuhynula. A že by poznala, že se veze v něčem extrémním? Asi ne. Ostatně nevěděla, kde bydlí… M5 moc do světa těch 600 koní nekřičí. Při následných stále častějších zastávkách kvůli Honzově nevolnosti jsem si auto prohlížel a musel uznat, že je i v "nudné" bílé skutečně pohledné. A opět se budu opakovat, ale je pohledné díky proporcím a nepřehnaným detailům, ne kvůli toho, že by bylo něco za každou cenu jinak. Je rychlé i když stojí. A pak jsme se rozhodli, že Honzovi zavoláme rychlou a bude, protože jinak bychom ho v rámci zachování rychlostního průměru museli nechat někde v polích masožravým srnkám (psům).

Slabý kus byl v rukou lékařů a my se začli zase bavit. M5 brblala a hrabala, já jel relativně pomalu, ale stále na limitu a uvažoval nad tím, co by se stalo, kdybych to nevrátil. Na Uhrovic mlýn, kde jsme chtěli auto nafotit jsme dorazili už skoro za tmy. Takže to, že nemáme fotku z profilu je chyba Honzy a rozhořčeným čtenářům mohu předat informace o tom, kde bydlí. Místní osazenstvo se skládalo z amerikanofilů, ale přesto se nahrnuli do bílého interiéru tohoto stroje na radost a začali se rozplývat nad tím, jak je to jiné. Samozřejmě padaly i ironické komentáře, že je škoda, že to nemá pohodlnější sedačky a proč nejsou čudlíky na klimatizaci hezky veliké, aby se daly mačkat tlustými umaštěnými prsty a kdo že by si řadil sám, když má vůz automat, ale omluvme je, jsou z jiného vesmíru. Já si díky tomu uvědomil, že jsem interiér do té doby skoro nevnímal. Trošku mě mrzí, že budíky nejsou tak krásné jako ve dvojce, jednoduché, mechanické a strohé. Digitální štít je ale skutečně hezky vyrobený, grafika čistá a technokratická a kupříkladu zobrazení rychlostního limitu a nastavení tempomatu okolo rychloměru dokonale funkční, minimalistické a krásné. Uprostřed toho všeho svítí M5 a já po vdechnutí kradeného roastbeefu odehnal pohodlí milující tlusté lidi, otevřel výfuk a dal tomu trošku šalátu, ať si aspoň poslechnou tu vosmu.

Jeli jsme pro Honzu jakostně zfetovaného těmi nejčistšími drogami, který na nás čekal v místní nemocnici. Je jasné, že po jeho naložení jsem musel jet jako svatý. Auto jsem přepl do komfortního módu, zapnul automatiku úplně všeho a nebýt nekvality českých silnic, skoro bych usnul. Až na tvrdost pružin je to prostě stroj dvou tváří. A je moc milé sledovat, jak se v legálních dálničních rychlostech nudí. Nevybízí však nijak vehementně ke zrychlení, jen slouží. A tak to má být.

Jenže pak jsem dojel k Viole a se slovy "to se ti bude líbit" přesedl do Renaultu Captur. Ale o tom snad raději někdy jindy.

M5 mám rád. Je to symetrické auto. Oba pedály mají stejnou účinnost.

M5 vs. Zlokočka

Na vstávání v půl šesté ráno se obvykle moc netěším. Tentokrát je to jinak – 5:30 mi dokonce připadá zbytečně pozdě a cesta do Vysokého Mýta se jeví neuspokojivě krátká. Ke startovacímu tlačítku se blížím obezřetně a s citem, ale všechno je marné. Jitřní ticho naší maloměstské ulice prořízne hromové zaburácení a rozhlížet se, kdo tady ksakru za rozbřesku túruje šestisetkoňový osmiválec, by asi bylo zbytečné. Už chápu, co Jeník myslel tím „Nastartuj a rychle odjeď”. Zdá se, že rychlý odjezd problém nebude, a to ani s lehkou nohou, ohleduplnou ke studenému motoru…
Cestu městem nicméně hodlám věnovat zkoumání interiéru, porušování předpisů počká. Od moderního BMW samozřejmě očekávám excelentní sedačky, nekompromisní materiály a bezchybnou ergonomii. V M5 je všechno ještě o fous lepší. Ještě včera jsem se trochu chechtala Jeníkově fascinaci, dneska musím přiznat, že jsem to auto začala chtít ještě dřív, než jsem se rozjela…

D11 začíná zúženým úsekem a z výfuku se ozývá netrpělivé brblání. Konečně je cesta volná. Zatlačím pravou nohou a to, co se děje potom, můžu popsat jen jako start raketoplánu. Kdo tvrdí, že jezdit rovně není zábava, ten nikdy neseděl v M5. Rozjezd pod plným plynem je tak opojná záležitost, že se jen tak neomrzí. Z jakékoliv rychlosti vás motor dokáže katapultovat vpřed jako z praku, aniž by se podvozek nechal rozhodit volatilitou našich dálnic, a co víc – aniž by se vám snažil vyrvat páteř z těla. Rychlost XY km/hod (zde si dosaďte něco, co ze mě ve vašich očí neudělá úplné prase) pro mě ve většině aut znamená konec komfortní zóny. M5 na dálnici nic jiného než komfortní zónu nezná. Jak je probůh možné, že už budu sjíždět??

Na okreskách mě čeká další skvělá disciplína. Ne, o drcení zatáček na limitu nemám šanci se ani pokusit, na to už je příliš velký provoz. Ale pořád si můžu užít aspoň předjíždění. Dostat se před zdržující kamion trvá… Ne, vůbec to netrvá, je to prostě hned. Protijedoucí vozidlo musí vidět jen bílou šmouhu. Sedačka drží jako svěrací kazajka. Scénu podkreslují tóny linoucí se z bezpočtu designových repráků. Jestli existuje automobilové nebe, určitě je cejchované červenomodrým M.

K bráně autodromu přijíždím jako první. Jsem tu neslušně brzy. „Tak co, chceš to?” ptají se mě kolegové později. „Eee, asi ani ne. Do dvou týdnů bych přišla o papíry.” Ale vím, jaká je pravda. I vy to víte. Všichni víme, co ví každý, kdo se s tímto praktickým rodinným sedanem svezl. 

Technické údaje

Motor: přeplňovaný zážehový osmiválec 4 395 cm3
Výkon: 441 kW (600 koní) v 5 600 ot./min
Točivý moment: 750 Nm v 1 800 – 5 600 ot./min
Převodovka: osmistupňová automatická
Provozní hmotnost: 1735 kg 
Maximální rychlost:  305 km/h
0-100 km/h: 3,4 s 
Kombinovaná spotřeba (udávaná): 8,2 l/100 km
Kombinovaná spotřeba (v testu):  10,5 – 27l/100 km
Cena (M5 + příplatky): cca 4 100 000 Kč