Autíčkářův hejt: Nákup levného a úsporného vozidla

„To bude asi jen baterka pane…   to je tisíc korun a tahle raketa zas krásně pojede“

Při prodeji Miaty jsem byl rozpolcen. Prodával jsem kus radosti ze života, ale paradoxně se těšil, že přijde nějaká nová náhrada a zkušenost, třebaže bude o kus levnější a nudnější… Původním záměrem bylo pořídit vhodný kompromis úsporného, provozně nenáročného, ale zároveň alespoň trochu zajímavého auta, za co nejnižší celkové náklady. Zkrátka něco, v čem přežije člověk půl roku aniž by musel ztratit zbytky své důstojnosti. Jenže člověk míní a náhodný výběr levných ojetin mění – v konečném důsledku jsem prožil jeden z nejotravnějších týdnů svého života…

Zdroj nasrání č.1 – INZERCE

Mám pocit, že existuje Murphyho zákon pro nabídku vozidel. Počet nepoužitelných inzerátů roste úměrně s potřebou co nejrychleji koupit auto. Denní brouzdání po serverech s převážně soukromou inzercí se stalo zdrojem frustrace. Skoro všecko už z fotek působilo jako zanedbaný kus hnusu. Pakliže něco působilo alespoň trochu zachovale, nalézalo se to na důvěru vzbuzujícím plácku z betonových panelů obehnaných vlnitým plechem…   Každý den to samé. Proklikat 10 stránek hnoje, najít dvě hezká auta z nichž jedno je drahé a druhé na opačném konci republiky, třísknout s noťasem, vypustit z huby pár vulgarit a po 24 hodinách celý postup opakovat.

Zdroj nasrání č.2 – MATERIÁL

Trochu to souvisí s předchozím odstavcem, ale rozklikávat inzeráty s placatými sporťáky nebo výkonnými sedany je mnohem víc uspokojující, než se hrabat v kopě Focusů, Stil nebo Civiců. Stříbrný Focus s hnusnými poklicemi, stříbrný Focus bez hnusných poklic, stříbrný Focus s fleky na sedadlech od zvracejících dětí, otuněný Civic, rezavý Civic, otuněný Civic, rezavý Civic…  člověk by snad rači třídil řepu než tohle…  Proces se každý den stával nechutnějším a únavnějším. Zpohodlnělé ego uvyklé na ranní vstávání dle potřeby pak ztěží snášelo šikanu v podobě pevných jízdních řádů MHD…

Zdroj nasrání č.3 – SEN vs REALITA

I přes výše zmíněné potíže se mi za týden podařilo nasyslit nějakých 7 – 8 vhodných kandidátů v blízkosti mého bydliště. Vědom si faktu, že všechna dřívější auta se mi podařilo koupit na první dobrou, usínal jsem s blaženým pocitem, že si udělám hezký uvýletovaný víkend a vyberu to nejlepší. Všechna auta byla v inzerátech hezky nafocena, vypadala čistě, popisy aut jevily známky toho, že jej netvořily ani pologramotná individua, ani TOPTOP hlavohrudě s řetězem a v neposlední řadě se všemi prodejci byla po telefonu rozumná domluva. Ach, jak naivní byla má blaženost. Nemůžu jinak, než na vás vychrlit krátkou historku k některým úsporným vozidlům za rozumnou cenu, která jsem měl to (ne)štěstí vidět.

Zastavení první: Ford Focus 1.6, r.v. 2002, autobazar tahající vehikly z ciziny.

Předpoklad – zachovalý stříbrný Focus po nějakém pánovi z Itálie. Realita – auto bylo suchánek. Nemělo skoro žádnou chladící kapalinu, olejová měrka potřebovala vyměnit, protože nedosáhla na olej, což vysvětlovalo poměrně neklidný běh motoru. No a italský pán asi vevnitř vozil nadržené kuny, jaký tam byl smrad. No nic…

Zastavení druhé: MG ZR r.v. 2004, soukromý prodejce.

Předpoklad – poměrně zachovalý britský hatch v krásné křiklavě žluté barvě, kterému podle slov majitele „vůbec nic nechybí a netřeba nic měnit“. Už příjezd na místo činu mě měl varovat – dvůr ukrývající neurčité množství vraků v různém stádiu rozkladu a před nimi MG ZR, které nebylo tak krásně žluté jako na fotkách. Ach nebe…  To auto skoro nemělo brzdy, z pod nástavců prahů vykukovala obrovská kopa hov…  koroze a interiér byl ochmatán a ulepen. Při zkušební jízdě se někde zatoulala asi polovina koní, aby auto nakonec definitivně umřelo při předjíždění traktoru…  „To bude asi jen baterka pane…   to je tisíc korun a tahle raketa zas krásně pojede“. Nejebli byste ho tyčkou po hlavě? Prostě nevídaný stav.

Zastavení třetí: Ford Puma, r.v. 1999, soukromý prodejce.

"hořce se zasmál
u kotoučů tloušťky lázeňské oplatky
a s díky jsem odmítl zkušební jízdu
i šroubovák…"

Předpoklad – Puma bez koroze a ve výborném stavu, který byl několikrát deklarován v textu inzerátu, v telefonu a odpovídala mu i cena. Po příjezdu pán hýřil sebevědomím a postavil Pumici na provizorní jámu. Ani nemusel – pás stříbrné celulitidy táhnoucí se od zadních lemů přes celé prahy byl znamením, že nezanedbatelnou část hmotnosti vozu tvoří přípravek BODY jímž je na hulváta zatřen veškerý rezavý povrch. A bylo tomu vskutku tak, celý spodek se lesknul v antracitové černi, pod kterou se rýsovala klempířská katastrofa. Takže jsem si na památku uloupl kus vnitřního lemu, hořce se zasmál u kotoučů tloušťky lázeňské oplatky a s díky jsem odmítl zkušební jízdu i šroubovák, který mi majitel hrdě dával, ať si zkusím, že podlaha a nosníky jsou vážně OK…   to by byla Pumovražda…

Zastavení čtvrté: Fiat Stilo 1.6, r.v.2004, soukromý prodejce.

Předpoklad – zachovalé Stilo po pánovi ve středních letech, které je po technické stránce zcela oukej, jen mu tříská zámek kufru. Realita mě poučila, že zámek kufru se mimo jiné skládá z tlumičů, ložisek a silentbloků a že oukej technický stav je množství polomrtvých součástí s výhledovou investicí 15-20 tisíc pouze za materiál.

Jaký byl výsledek?

Vysral jsem se na všechna úsporná vozidla! Jel se podívat na neúsporné, staré a hranaté BMW s velkým šestiválcem, vyzkoušel, neodolal, koupil, zvítězil! A nyní, po nějakých 4 měsících vlastnictví, se pořád nemůžu zbavit dojmu, že to byly jedny z nejlépe utracených peněz v mém životě.

Kašlete na sociální pavozidla, kupujte rozmařilé koráby. :)

PS: Neberte to poslední zvolání tak úplně vážně.