Autíčkář na srazu vojenské techniky na Ranči u Kamenného stolu

Na začátku roku jsem dostal pozvánku na sraz historické vojenské techniky na Ranči u Kamenného stolu a ihned jsem začal přemýšlet, jakým vozem se na takovou akci vypravím. Naštěstí se mi naskytla možnost vypůjčit si  další variantu Lady Niva a tak jsem se mohl těšit na den strávený ve společnosti lidí se stejnou mentální poruchou, jakou trpím i já, totiž lásce k matně zeleným plechovkám s kolečky.

Je brzy ráno, z polí stoupá ranní mlha a na sivé obloze matně svítí rozespalé slunce. Sotva probuzený s termohrnkem plným silné kávy odemykám Ladu Niva pickup a malým plastovým klíčkem, zcela prostým elektroniky, roztáčím přes vlevo umístěnou spínací skříňku nejdříve na několik otáček startér a pak i čtyřválcovou sedmnáctistovku. Motor naskočí do hlasitého volnoběhu a celý interiér, poskládaný z černých tvrdých plastů, ožije drobnými vibracemi. Na chvilku mi je znovu pět let a já s rodiči vyrážím na dovolenou na Staňkov pod stan. První závan nostalgie a to jsem sotva vyrazil. Nejspíš jsem jen na chvilku propadl mikrospánku a tak stahuji elektricky ovládané okénko abych se chladem probral a řádně si přihnul z teplé černé kávy. Chvilku jen tak sedím, sleduji mlžný opar, nasávám vlhký raní vzduch vonící hlínou a senem. Dneska bude skvělý den.

Po hodině kodrcání a naložení zotročeného fotografa uhýbám na úpatí chvaletické elektrárny z asfaltky na rozbahněnou polňačku. Obrovská betonová stavba napůl utopená v mlze a shora skrytá v páře chladících věží působí díky prázdným silnicím jako bych navštívil Černobyl. Post-apokalyptickou atmosféru dokresluje brčálově zelený UAZ-452 v provedení 'valník' který mi jede vstříc. Najednou mám pocit, že jsem na okraji východního bloku v šedesátých letech. Přede mnou se vynořují obrysy skříňové Pragy V3S, UAZů a GAZu 69. Na břehu špinavě hnědého Labe stojí vojenské plátěné stany a vzduchem pročištěným večerním deštěm se nese nezaměnitelná vůně zrnkové kávy zalité 'na turka'. Otevírají se první stany, startují první motory a ti nejprobuzenější vyrážejí ve vojenských teréňácích na nejbližší benzínku pro zásobu cigaret. Než se účastníci srazu, kteří šťastné setkaní zapíjeli celý předchozí večer, dostanou do použitelné formy, mám dost času vmísit se mezi rozespalý dav a prohlédnout si zaparkovaná auta.

Na rozlehlé ploše vedle sebe stojí sovětské GAZy, UAZy, sem tam rumunské ARO a především záplava Jeepů Willis. Ikonické otevřené karoserie amerických válečných ořů jsou zastoupeny snad ve všech variantách a velikostech. Na travnatém parkovišti pak stojí i pár nevšedních zajímavostí. Na první pohled zaujme 'bojový brouk' a vůbec nevadí, že jde o klon postavený nadšenci. Úzké blatníky, zvýšený postoj a pohon zadní nápravy evokují válečné provedení Type 82E, které sloužilo důstojníkům Wehrmachtu od rychlých výpadů Afrika Corps, přes vojenské přehlídky v Berlíně až po strastiplnou cestu z Minsku do Smolenska.

V kontextu druhoválečné techniky pak působil HMMWV (lidově řečený Humwee), který si klestil cestu davem provádějícím ranní hygienu, přímo obludně obrovský. Jen co jsem ulovil šálek černého čaje, na lidech kolem začalo přibývat oblečení a na startu orientačního závodu se začaly seřazovat první vozy. Osádka Willise v dobových uniformách s plechovými helmami a nezbytnými aviatorkami na nose živě rozprávěla s řidičem UAZu 469 ve zbarvení sovětské vojenské policie a v pozadí hřměla startovaná 'Dočka'. Vojenská vozidla válečná, poválečná, americká, německá a sovětská, všechny měly společný rys a to nadšenou posádku.

Podle slepé mapy jsme vyrazili k prvním stanovištím a pohled z Lady Niva, před kterou se lesem valí GAZ 69A působil jako ze zcela jiné doby. Jak nás míjela další auta, začal jsem si všímat věkového a genderového složení posádek. Mylně jsem se domníval, že v kabinách budou zašlí stařečkové a tlustí chlapi. Vlastně nejvíc bylo všude kolem dětí a mladých lidí. Ani náctileté dívky navlečené v maskáčích nebyly žádnou vzácností a především, nikdo neměl v ruce chytrý telefon. Na první disciplíně závodu vyměnili účastníci plechové oře za koně skutečné, což jsem chvilku pobaveně pozoroval a poté se přidal ke skupince pečlivě zrenovovaných Jeepů. Příjemný ranní chládek se pomalu vytratil a nebi kralovalo červnové slunce. Cesta se klikatila borovými lesy, kaluže a rozbahněné polňačky ustoupily písečným lesním cestám protkaným kořeny stromů a vzduchem voněla pryskyřice a rozpálený olej.

Minul jsem stanoviště druhé disciplíny a spěchal ke třetí. Ta totiž obsahovala slibnou kombinaci střelby a terénní jízdy, kterou jsem si nechtěl nechat ujít. Jaké bylo zklamání, když střelba na plastové vojáčky probíhala z vodních zbraní. Nejvíce se to dotklo osádky Jeepu M151, která měla za zadními sedaly osazený těžký kulomet a hlasitě se dožadovala povolení palubních zbraní. Vloudil jsem se na korbu Jeepu MB a užíval si, jak se malý go-devil pomocí mnoha ozubených koleček dere přes rozježděnou lesní cestu. I když mí průvodci nebyli ve střelbě příliš úspěšní, jízdní část jim šla skvěle a já jim tímto děkuji, že mě vzali s sebou a nechali okusit legendární vůz na vlastní zadek. Cesta přes dva orientační body se samokontrolou pak byla klidnou vyjížďkou ve stínu lesa. Až když jsme se vynořili do polí a následovali UAZ, udeřilo do nás se vší silou slunce a vzhledem k tomu, že jsem s odolným teréňákem přede mnou nedokázal na rozbité cestě držet krok, odpojil jsem se od konvoje a vrátil se na ranč, ze kterého jsme vyrazili.

Na místě již voněl oběd a ve stínu stromů odpočívala rozpálená auta. Zabahněný brouk, o kterém již byla řeč odpočíval ve společnosti DAFu 66 ya, který jsem na vlastní oči viděl poprvé. Hned vedle stála otevřená Škoda 1101 VO 'bojový tudor' zrenovovaná do krásného stavu. Kolem postupně přibývaly vozy, rozpálené výfuky zaparkovaných strojů cinkaly a motory utichaly. Lidé oblečení ve všech odstínech zelené a hnědé zalézali do stanů za jídlem a odpočinkem a než jsem si dosyta prohlédl všechny ty fascinující vozy, vedro trochu polevilo a závod skončil. Staří přátelé vyráželi do polního výčepu na pivo a zbytek osazenstva si tamtéž dělal přátele nové.

Zmožen poskakováním po polňačkách, uvařen černým uzavřeným interiérem Nivy a především plný dojmů jsem vyrazil domů. Otevřené vojenské karoserie, vůni plátna a spalovaného motorového oleje vystřídaly stříbrné oktávky chrlící saze a rozesmáté tváře nahradily obličeje ozářené mobilními telefony a displeji navigací. Najednou se mi domů vlastně vůbec nechtělo. nezbývá, než se těšit na další ročník a čekání si ukrátit návštěvou dalších srazů, jízd a vůbec všech sešlostí podobně postižených lidí.

Děkuji Petru Žampachovi za pozvání na sraz na Ranči u Kamenného stolu a všem účatníkům, kteří mě pustili do svých vozů a snášeli mé dotazy. Pokud vás milí čtenáři napadá další akce, které by se Autíčkář rozhodně měl zúčastnit, nebo takovou akci dokonce sami pořádáte, podělte se s námi o pozvánku na adrese redakce@autickar.cz.