Alfa Romeo GTV6 - italská milenka zralého věku

Obsah dnešního bazarového snílka mi pleská o mozkovnu abnormálně často. Vlastně od prvního okamžiku na autíčkáři mi bylo naprosto jasné, že tento článek vznikne. A nyní, chvíli poté, co čeští hokejisté po infarktovém zápase postoupili do finále MS,  začínám pln emocí z hokeje psát o kusu podmanivého rezavého plechu z Apeninského poloostrova, protože právě emoce jsou v jeho případě ta naprosto ústřední věc.

Příběh začal jednoho slunečného letního víkendu loňského roku, kdy se pár benzínových hlav potkalo kdesi na zakrouceném kopci a krom jiných zajímavých aut se zde objevila i jakási starší hranatá krabice, kterou jsem identifikoval jako Alfu GTV6. Věděl jsem, že toto auto existuje, že má základ v Alfettě, následně chorý orgán v hlavě ještě propustil na povrch jakousi mlhavou vzpomínku na systém pohonu transaxle, ale to bylo tak vše.  Ostré linky z pera Giorgietta Giugiara tehdy okamžitě přitáhly pohled mých očí, byly tak jiné než vše kolem. Žádná prvoplánová nádhera, je třeba chvilku hledat, než člověk objeví jejich krásu. Z určitých úhlů je však GTV6 velmi působivé. Třeba ten odhodlaný pohled čtyř očí anebo naběhlá "žíla" na kapotě, prozrazující, že pod ní brumlá šestiválec. Tohle auto stálo za bližší průzkum. GTV6 byla v 80. letech výkladní skříní své značky. Vlastně celá produkce Alfy tehdy patřila k absolutní špičce v jednotlivých segmentech. Šestiválcová verze GTV měla motor 2.5 o výkonu 160k a poprvé také přímé vstřikování. To nahradilo šestici karburátorů Dellorto, které svou "spolehlivostí" v předchozí verzi jednotky přiváděly majitele k psychickému kolapsu. Šok a děs jímá každého, kdo se zadívá do prostoru za disky – to auto nemá brzdy! Co to ti pošahaní Taloši zase vymysleli?! Krom zmíněného transaxlu se u Alfy snažili jít naproti jízdním vlastnostem i snížením neodpružené hmotnosti, takže brzdiče umístili přímo na hnací hřídel. Přínos tohoto řešení je ovšem diskutabilní, jelikož blízkost výfukového potrubí činí ochlazování brzdové soustavy dosti problematickým a s vařícími kotouči a kapalinou se zastavuje dosti vtipně.

Ale zpět k onomu víkendu. Udělal jsem tehdy jednu zásadní chybu – svezl jsem se. Prvotní dojmy byly typicky youngtimerovské. Polstrování sedadla oporu spíše slibovalo vzhledem, než poskytovalo, praplasty v interiéru vyřezané do pravidelných tvarů připomínaly vybavení kanceláře předsedy albánského JZD, stejně tak zvuk při zabouchnutí dveří, který mi víc než co jiného oživil vzpomínky na mladoboleslavského stodvaciáška. Jenže pak se ten škaredý vehikl rozjel a nebohé stvoření na jeho palubě bylo jednou pro vždy ztraceno. Pod kapotou se místo sériové V6 schovávala třílitrová alternativa z modelu 164 a výkonu okolo 190 koní. I kdybyste mi urvali hlavu, tak tohle zkrátka popsat nejde a bojuji, aby se zde neobjevil pouze shluk citoslovcí. Nikdo neumí lépe ladit zvuk motoru než Italové, GTV6 na řidiče chrlí charisma koňskými dávkami a z hlukové produkce člověku neběhá po zádech mráz, ale stádo splašených velbloudů. Naléhavě syté sténání střídají při řazení s meziplynem řízné štěky, kabinu prostupuje vůně spáleného benzínu a gumy, neutralita v zatáčkách se změní na povel plynového pedálu v progresivní přetáčivost a obličej se beznadějně zasekává do širokého úsměvu. Řízení prosto posilovače dotváří přímočarost GTV6, pohled přes bouli na kapotě lahodí bulvám, takhle nějak jsem si představoval ráj! Přestože jsem jel už v mnoha rychlejších autech, zatím žádné nevyvolalo tak  intenzivní dojmy z jízdy jako Alfa, jež se mi cíleně prostřílela rovnou do srdce. Tváří v tvář třeba tomuto kousku, bych asi ochotně uskutečnil výprodej vnitřních orgánů.

GTV6 je krásný automobilový ekvivalent rozmařilé milenky. Úhlavním nepřítelem majitele Alfy je koroze, mnohé originální náhradní díly prakticky nejdou sehnat a nutnost nadstandardní péče je u youngtimeru asi třeba brát jako samozřejmost. A pak tu je ještě tenká linie, kdy se božský šestiválcový zpěv při delších cestách změní v hlukovou zbraň hromadného ničení posádky. Jenže říkejte to někomu, kdo se jednou zamiloval do toho návykového vytí. Dejte mi GTV6, cisternu s benzinem, hezkou zakroucenou okresku a slibuji, že o mě měsíc nikdo neuslyší. Zbývá už jen překonat strach, zahodit zodpovědnost a spáchat šílenost, ale cítím v kostech, že tento stav je nevyhnutelný a  GTV6 mi jednou bude opravdu parkovat v garáži.