Alfa Romeo 4C - jaká opravdu je?

Už v roce 2011 když byl poprvé koncept 4C představen vzbudil v internetových diskuzích značný ruch. Stejně tak tomu bylo, když se světu poprvé ukázala produkční verze s váhou 895 kg, 240 koňmi, řízením bez posilovače ale také s dvouspojkovou převodovkou TCT, kontroverzními předními světly a cenovkou poněkud převyšující původní plány. Další rozvíření diskuzí způsobilo zveřejnění času z Nordschleife – velmi slušných 8:04 totiž znamenalo, že se 4C stala nejrychlejším autem s výkonem do 250 koní.  A stejně tomu bylo, když se v prvních kusech svezli novináři a své pocity sdělili zbytku světa. Ty se totiž poněkud lišily. Do značné míry záleželo, jestli byla 4C postavena přímo proti některému ze svých konkurentů nebo jestli byla v testu samotná. Pokud tomu bylo jako v druhém případě, byla 4C obvykle hodnocena velmi kladně ve všech ohledech, snad jen s typickými výtkami k italské pozici za volantem, špatně tvarovanému volantu a mírné tendenci k nedotáčivosti. Jakmile ji však testeři postavili proti nejbližší konkurenci, spektrum názorů se značně rozšířilo.

dokud 4c stála proti lotusu evora, obvykle vítězila. na cayman ale ztrácí co do vytříbenosti a každodenní použitelnosti

V první řadě bylo podstatné, proti komu stála. Dokud byla srovnávána s Lotusem Evora, vyšla 4C obvykle jako vítěz, protože její kvality a styl byly dostatečnými argumenty proti kvalitám Lotusu. Avšak nejčastěji bylo jako přímá konkurence vnímáno Porsche Cayman S a také právě srovnání s ním způsobilo největší rozruch. Zatímco Alfa byla považována za stylovější, exotičtější a tak nějak víc emotivní, na Cayman ztrácela především v oblastech rychlosti odezvy motoru a řazení převodovky, vytříbenosti podvozku a celkové každodenní použitelnosti. Mnoho povyku způsobila především kritika nedotáčivosti 4C, která se objevovala v nadpoloviční většině testů. Jak může být to auto, které Chris Harris vodí tak efektně dveřma napřed označeno za nedotáčivé? Můžeme se dohadovat, jestli se tak chová jen na mokrých silnicích, jestli za to můžou velká kola a nestejný rozměr předních a zadních pneumatik, jestli svou roli sehrála relativně obyčejná náprava MacPherson na zadní nápravě nebo jestli je to způsobeno jen neschopností testerů.

A víte co? Ono je to úplně ale úplně jedno. Alfa Romeo totiž dosáhla přesně toho, čeho dosáhnout potřebovala. Postavila auto, co má styl, lidi se za ním ohlížejí, je technologicky specifické a hlavně je natolik rychlé a řidičsky zajímavé, že stojí za srovnání se špičkou třídy. A jako každá správná Alfa má také „dostatek nedostatků“ na to, aby podnítila diskuze (nejen) zapálených Alfistů proti ryze racionálně uvažujícímu zbytku. A každé srovnání, každý test v renomovaném časopise, každá zanícená diskuze v hospodě znamená, že se pozapomenutá automobilka dostane tak nějak víc na povrch, víc do povědomí běžných lidí, což je přesně to, co současná Alfa Romeo potřebuje. A nejlepší na tom celém povyku okolo 4C a jejich diskutabilních jízdních vlastnostech je, že se v Miláně můžou jen smát, protože ví, že mají všech 3500 kusů ročně zoufale vyprodaných. Tak snad to vydrží.