7 obvyklých designových prvků, které neodvratně odvál čas

Design osobních automobilů je pomíjivá věc poplatná době. Mění se a neustále přirozeně vyvíjí tím, jak se střídají trendy a roste technologická vyspělost. Některé záležitosti jsou však natolik specifické, že si zaslouží čas od času připomenout. Jaké věci nám v uplynulém století automobilový design přinesl, ale dnes už pro ně není místo? Tady je náš výběr. 

Drátěná kola

Veteráni a klasická auta jsou často postaveni na krásných kolech vypletených mnoha dráty. Vypadá to skvostně. Obzvláště, když je soustava špic naleštěná do zrcadlového lesku a doplněná o nějakou efektní centrální matici. Jenže časy drátěných kol jsou již dávno pryč. Důvod je prostý – dráty vyplétaná kola podlehly technologickému pokroku. Jsou sice krásná, lehká a v případě poškození stačilo vyměnit pár špic, které to schytaly. Avšak ani ta nejkvalitnější nedisponují takovou pevností jako obyčejné plechové disky, jejich údržba je náročná a pak je tady ještě jedna záležitost, jež byla důležitá hlavně pro výrobce. Drátěná kola totiž jsou výrobně velice nákladná. Vaz jim definitivně zlomil nástup litých hliníkových kol, která dodnes nebyla z hlediska masové produkce překonána. Drátěnky tak přežívají jen díky majitelům oldtimerů a jedné bláznivé britské truhlárny dílně nesoucí název Morgan.

Ploutve

V Americe 50.let minulého století jste nutně potřebovali koženou bundu, gel, hudbu od Elvise a ploutve. Co největší ploutve na zadku auta. A všechno začlo poměrně nevinně, když se Harley Earl s partou svých designérů vypravili na letiště, kde mohli spatřit tehdy ještě tajný prototyp P-38 Lightning. Všichni byli natolik fascinování dvojitými směrovými kormidly úchvatného letadla, že se rozhodli podobný prvek zakomponovat i do automobilového designu. Vznikl Cadillac 1948 a sklidil úspěch. Zbytek už znáte. Konkurence v čele s Chryslerem nehodlala nadšení lidu ignorovat, takže celá 50. léta se v Americe nesla v duchu designové války o co největší a nejextravagantnější ukončení karoserie automobilu. Módní vlna vyvrcholila uvedením Cadillaců série 62 s dlouhými a špičatými ploutvemi, aby následně zmizela stejně rychle, jako přišla. Stačila však inspirovat i mnohé designéry na druhém břehu velké louže. Vzpomínáte třeba na původní Škody Octavia a Felicia?

Běloboké pneumatiky

Jaká kola chce většina lidí na svém autě, aby dobře vypadala? Ta největší. Sice mají kvůli menšímu množství pryže pro běžné užívání horší vlastnosti, ale většině lidí se zkrátka líbí a tak je výrobci nabízejí. Jenže podobný případ už tu byl dávno. Tedy s tím rozdílem, že technologie ještě nebyly na takové úrovni, aby umožnily použít obrovské kolo a vyrobit nízkoprofilovou pneumatiku. Jednoduchý optický trik s bílou bočnicí pneumatiky však fungoval velmi podobně. V Evropě měly vysoce elegantní pneumatiky s bílou bočnicí již předválečné luxusní vozy. V Americe došlo k největšímu rozmachu mezi 50. a 70. lety. Už tehdy si designéři uvědomovali, že velká kola, která lépe vyplňují podběhy, dělají auto hezčím. Na klasických autech vypadají bělobočky pořád fenomenálně. Na moderních vozech si je však příliš představit nedokážu.

Dřevěné části karoserie

V době dědečka automobilu bylo dřevo nejdůležitější surovinou pro výrobu automobilu. Taková Lancia se sice již od 20.let minulého století spoléhala na ocel, avšak pro většinu výrobců bylo dřevo ještě nějakou dobu levnější a dostupnější variantou. S postupným rozvojem metalurgie ale automobilový průmysl neodvratně přecházel k plechům. Posledním záchvěvem dřeva na karoserii byly zvláštní kreace, které kombinovaly ocel s přiznanými dřevěnými panely či nosníky, zejména u užitkových typů automobilů. Vzhled takových vozidel byl velmi specifický a v anglicky mluvících zemích se pro ně zažilo označení woodies. Klasické woodies nás opustily v průběhu 50.let, moderní historie si však připravila jeden designový aprílový žert.

Byly jim umělé napodobeniny dřevěných panelů, které se rozšířily hlavně za oceánem v průběhu 80. let 20.století. ‘Dřevěný’ Chevrolet Chevette nebo Ford Escort měly bohužel o notný kus stylu méně, než třeba starý Morris Minor…  

Plastové nárazníky

Nárazníky jsou bezesporu velmi užitečná věc chránící při drobných kolizích cenné části auta. V jejich historii se však nalézá jedno temné období. Samozřejmě mluvím o mezidobí, kdy se klasický samostatný nárazník přetvořil v plně integrovanou součást karoserie. Prim v tomto případě opět hrála ekonomika a výrobní náklady, takže se z (často vkusného) kovového či pochromovaného nárazníku stal (z dnešního pohledu) nevzhledný kus plastového výlisku hyzdící oba konce automobilu. Především těch evropských a asijských. Situaci nepomohly ani standardy zavedené americkou agenturou NHTSA, požadující, aby byl nárazník schopen ochránit důležité části auta při nárazu do pevné překážky rychlostí 5 mil v hodině – tato norma způsobila, že se neintegrované nárazníky zvětšily. Někteří výrobci měli speciální tvar nárazníku pro USA, ale spousta už požadavek zakomponovala do jediné celosvětové verze. Přerod plastových kolejniček v plně integrovaný designérský prvek naštěstí netrval příliš dlouho.

Košíky na jahody

Také za další typický znak automobilů 80. let minulého století může bezpečnostní norma. Převrácení v nějakém starém kabrioletu opravdu nebyla věc, po které byste toužili. Chatrné rámy čelního skla s trochou nadsázky kolabovaly už když se po nich prošla kočka, takže je lehké si domyslet, co následovalo, když se kabriolet ocitnul koly nahoře v příkopě… byť by k tomu došlo v malé rychlosti. A tak začaly vznikat ‘košíky na jahody’ neboli kabriolety s pomocným rámem v místě B sloupku. Tím nejslavnějším je rozhodně VW Golf Cabrio první generace, ale pomocný rám se stal poznávacím znakem prakticky každého čtyřmístného kabrioletu po následující dvě dekády. Dnes díky pokrokům ve výrobě vysokopevnostních ocelí a různým vystřelovacím obloukům už kabriolety žádné žebro navíc nepotřebují. 

Vyklápěcí světla alias mrkačky

Přiznejte, stýská se vám po nich? Pokud je vám mezi 30 a 40 má vaše vysněné auto z dětství na 90% mrkací světla. Původně účelná věc – možnost vyrobit auto s nižší a ostřejší přídí kvůli aerodynamice – se brzy stala záležitostí vysoce stylovou. Mrkačky byly jednoduše cool. Obzvlášť pokud při vyklápění udělaly také efektní salto, jako třeba v případě Corvette C4. Ačkoli jde možná o záležitost překonanou, jedná se zřejmě o jedinou položku z našeho seznamu, která by v případě znovupoužití na nějakém novém autě znamenala prodejní trhák. Automobiloví fanoušci po mrkačkách stále touží. Jejich touhy však zůstanou nevyslyšeny. Alespoň tedy ne v západním světě, kde vyklápěcím světlům striktně zlomily vaz předpisy pro ochranu chodců.