Svátek italského motorismu v Čechách

Disclaimer: Pokud se už po přečtení prvních řádků chystáte zaplavit komentáře názory, že jsme lumpové, protože jsme jezdili auty po silnicích a to dokonce hromadně, rovnou vás žádám, nedělejte to. Jednak je to zbytečné, protože my víme, že se takový názor na internetech dřív nebo později objeví, jednak nás to nezajímá, protože my tam byli a máme svědomí čisté. Jezdili jsme slušně, dodržovali pravidla, nikde nepřekáželi, vše bylo skvěle organizované a dopředu nahlášené.

Lancia klub České republiky není úplně typickým klubem motoristických fandů. Značka Lancia se na našem území prodávala jen pár let a v současnosti prakticky neexistuje, což z Lancií dělá na našich cestách dost vzácné kousky. Zároveň se ale okolo těchto aut sešla parta lidí, kteří si tak nějak vzájemně padli do noty a výsledkem je klub sice malý, ale o to vřelejší a přátelštější. Co na tom, že mnozí členové a přátelé klubu už dávno přesedlali k sesterské Alfě Romeo či jiným značkám, i tak jsou tady vždy vítaní.

Pokud ale jde o samotné Lancie, tady se automobilový nadšenec má na co dívat. Jak už jsem zmínil, klub je relativně malý, to ale neznamená, že v něm nenajdete zajímava auta. Když potom dojde na nějaký ten sraz či právě na orientační jízdu, nejeden automobilový fanda si při průjezdu startovního pole může ukroutit hlavu. Potkat Lancii v provozu je už tak docela vzácnost, kousky, které se v sobotu ráno seřadily na náměstí v Jílovém u Prahy, potom nepotkáte, jak je rok dlouhý. 

Třeba Lancia Kappa – těch už se na silnicích pohybuje jen pár, takže vidět kus s karoserií kupé je opravdu vzácnost. A tady stojí vedle sebe hned dvě. A o kus dál zase dva kousky modelu Thesis. Nemohou chybět Delty HF Integrale a komu by ani to nestačilo, Lancia Beta Monte Carlo snad uspokojí i náročného diváka. Naše Delta třetí generace s lidovým vznětovým agregátem pod kapotou vystrkuje z řady čumák s výraznou maskou chladiče a logem, aby bylo jasné, že i my sem patříme.

Kromě Lancií se na start staví i vozy jiných značek. Početná je letka automobilů Alfa Romeo, jsou tu Alfy staré i nové, stylové šestiválcové Alfy 75 a 147 GTA doplňuje majestátní model 166 v netradiční kombinaci červeného laku i červeného interiéru a moderní hatchback Giulietta. Nám na startu dělá společnost Maserati Quatroporte s nádherným a skvěle opečovávaným krémovým interiérem. 

Dostáváme číslo devatenáct, startovní pole tedy téměř uzavíráme. V balíčku, který si vyzvedáváme při registraci všech posádek, jsou mimo jiné i startovní čísla a pečlivě zpracovaná kniha pokynů. Tohle bude dnes naše Bible, proto pečlivě studujeme jednotlivé stránky. Jsou tu tabulky s čísly a piktogramy. Čísla v prvním sloupci představují kilometry od startu, piktogramy potom naznačují, jakým směrem se na tom kterém rozcestí máme dát. Druhý sloupec čísel potom udává vzdálenosti mezi jednotlivými body – to se bude hodit, až se ztratíme. A že se ztratíme, o tom nepochybujeme ani na chvíli.

Následuje brífing, který je skutečně krátký, stručný a výstižný. Je nám kladeno na srdce, že celá akce probíhá v běžném provozu a kdo by snad dělal svým počínáním na silnicích klubu ostudu, ten si to pěkně vypije. Ostatně o rychlost tu v žádném případě nejde, rozhodovat bude plnění úkolů a schopnost trefit do cíle.

Rozdělujeme si úkoly. Já usedám za volant, Viola zaujímá místo navigátora a společně se řadíme na start za skvěle znějící Maserati. Před ním je jedna ze dvou Kapp Coupé s obhájci vítězství z loňského ročníku uvnitř. To nám dává naději. Plán je jasný, zařadíme se do vláčku a v navigaci se nemůžeme mýlit. Dvouminutový rozestup mezi závodníky nás však rychle vrací do reality. Vidíme auta opouštět náměstí úzkým průjezdem a dál už nevíme nic. Dál jsme v tom sami.

Nuluji tachometr, Viola si dělá poslední poznámky do knihy pokynů a vyrážíme. Opakuji, že o rychlost tady nejde v žádném případě. Na méně přehledných místech naopak máme co dělat, abychom vybrali správnou odbočku a nepřekáželi v provozu. Pečlivě zvolená trasa se totiž nevyhýbá žádnému typu silnic, chvíli si svištíme po hladkém asfaltu první třídy a o kilometr dál už odbočujeme na silnici třetí třídy, o které patrně ani správce místních komunikací netuší, že ji má v rajónu. 

Dopolední úsek je nejdelší a nejnáročnější. Zpočátku jde všechno hladce. K prvnímu kontrolnímu stanovišti dorážíme bez jediného záseku, na místě jsme však překvapeni, jak se změnilo pořadí aut před námi. Čeká nás první měřený úsek. Tohle možná znáte z různých veteránistických akcí – cílem není být nejrychlejší, ale nejpřesnější. Opuštěná cesta uprostřed polí má délku necelý kilometr a my máme dojet na její konec a zpět k časomíře za tři minuty šest vteřin přesně. Ne dřív, ne později. 

Volíme svižnější tempo s tím, že na zpáteční cestě dle potřeby zvolníme. Myšlenka teoreticky jistě dobrá, v praxi má však plán drobné trhliny. Můj odhad vzdálenosti a potřebného času je jedním slovem katastrofální, poslední stovky metrů už je nám jasné, že jsme příliš rychlí. Zastavení pravidla penalizují tisícovkou trestných bodů a ty my rozhodně nechceme, takže se šouráme k časomíře a i tak ji projíždíme o dobrých sedm vteřin dříve.

A hned vzápětí dostává náš dosud hladký průjezd soutěží první trhlinu. Odbočka z hlavní silnice na místní komunikaci je nenápadná a my okolo ní jen prosvištíme. Po chvíli bloudění se vracíme a odbočujeme už správně. Od tohoto okamžiku už ale Viola musí přepočítávat každý jeden kilometrovník v rozpisu. Zatím jsme mimo jen o nějakých tři sta metrů. To ještě nevíme, že na konci etapy už to bude víc než pět kilometrů.  

Přichází první úkoly. Hledáme obecní hospodu, z památníku obětem 1. světové války opisujeme jméno italského legionáře. Pokračujeme dál, teď musíme odbočit vlevo, dle itineráře někde tady. Ale tady žádná odbočka není! Možná to mělo být už na konci té vesnice, možná tady v té zatáčce… Dostáváme se na cestu, o které mám své pochybnosti. Opravdu chtějí pořadatelé hnát tu nízkou Betu Monte Carlo tudy? Samozřejmě, že ne. 

S pomocí posledních známých bodů a Google mapy se po několika minutách prozkoumávání slepých uliček dosatáváme zpět do míst, kde nám ještě realita souhlasila s rozpisem, a vyrážíme znovu na trať. Viola hlásí, že za sto metrů dle itineráře končí horší cesta, když tu náhle drc, drc, Delta se přehoupne přes spáry v silnici na krásný nový asfalt. Jsme zpátky! Jsme zachráneni! Neumřeme bloudící středočeskými okreskami!

A zase je tu měřený úsek. Tentokrát už je kratší. Poučeni z předchozího debaklu nasazujeme od startu spíše rozvážné tempo, projíždíme vytyčenou dráhu a blížíme se k cíli. Tři – dva – jedna – poslední metry nám nevychází, přidávám plyn ve snaze dohonit chybějící vteřinu. Robotizovaná převodovka Delty můj pokyn chápe jako povel k podřazení. Na to už ale nemáme čas. Namísto zrychlení tak projíždíme časomírou se zpožděním jedné vteřiny, zato ale za zvuku efektního meziplynu.

A potom už je to pořád dokola – bloudíme, plníme úkoly a snažíme se trefit čas v měřených úsecích. Já už vím, že je dobré mít převodovku v manuálním režimu, obohaceni o nové zkušenosti se stále zlepšujeme. Do Pilot Clubu na letišti nedaleko Benešova, kde je pro nás připraven oběd, dorážíme tak právě včas. První etapa měla délku přes osmdesát kilometrů a s trochou našeho bloudění ještě víc. To je osmdesát kilometrů soustředění. Pauzu rozhodně potřebujeme. 

Po obědě nás čekají ještě dvě etapy, mezi kterými je naplánovaná návštěva Světa Škodovek u Čerčan. Tohle muzeum tvoří soukromá sbírka spolu s několika zapůjčenými exponáty a určitě se o něm na Autíčkáři ještě dočtete, protože já z něj byl nadšený. Krásně uspořádaná expozice obsahuje totiž skutečně zajímavé kousky ilustrující celou historii naší domácí automobilky. K vidění jsou tu vzácné kousky včetně vládních speciálů, prototypů, modelů z vývoje, závodních aut a několika rarit, jakou je bezpochyby i Škoda Favorit Henlein, kterou si možná pamatujete z pořadu Česká soda. 

O škodovkách ale zase jindy, pokračujeme v orientační jízdě. Přichází poslední měřený úsek a v něm chyták – tajný měřený úsek. Abyste to chápali – on nebyl úplně tajný, v úvodu závodu nám o něm řekli, jen neřekli, kde ho máme čekat. Projel jsem tedy prvním měřením a zastavil jsem, abychom se zorientovali - a to jsem neměl dělat. Zůstal jsem totiž stát uprostřed onoho tajného úseku. Leckdo by sice asi řekl, že přehlédnout řady kuželů a dvojici měřících bran může jen trouba, ale v zápalu boje mi to vážně nedošlo. Na přesný čas jsem tedy mohl zapomenout rovnou a jako bonus jsme dostali tisíc trestných bodů. Na celkové vítězství to nevidím. 

Přiznám se, že jsem se na sebe v tu chvíli hodně zlobil. Měřené úseky u Konopiště se nám totiž už docela dařilo projíždět přesně a ač mi bylo jasné, že na celkové vítězství to stačit nebude, začínal jsem věřit, že na úplném konci pořadí snad neskončíme. Ale co naplat, však ono nakonec ani o nějaké pořadí nejde, hlavní je si užít hezký den s krásnými auty a to nám zatím vychází na výbornou.

Když jsme dorazili do cíle, brali jsme už jen fakt, že jsme cíl našli, jako znamení úspěchu. S ostatními posádkami jsme se navzájem bavili příhodami z bloudění a bylo nám dobře. A víte co? My vyhráli! Tedy ne celou orientační jízdu samozřejmě, ale vyhodnocovaly se i jednotlivé měřené úseky a jeden z těch na Konopišti jsme skutečně zvládli projet tak akorát správně. S medailemi na krku a hlavně se spoustou zážitků jsme se za soumraku vydali zpět domů. Byl to skvělý den.

Celkové vítězství nakonec skutečně obhájila posádka vínové Kappy Coupé, oběma pánům touto cestou ještě jednou gratulujeme! Především bych ale chtěl poděkovat organizátorům. Jak už jsem říkal, Lancia klub není žádná obrovská společnost, je to spíš taková parta kamarádů se společným koníčkem. Soutěž ale měla naprosto profesionální kvality. Všechno bylo připravené do nejmenšího detailu, na trase nebyl jediný zádrhel. Tam, kde byla naplánovaná přestávka, bylo zajištěné parkování, vše bylo skvěle označené, dopředu připravené a domluvené, všude na nás čekali a počítali s námi. Tady nezbývá, než hluboce smeknout před nasazením lidí, kteří pro nás celou akci připravili a starali se o její hladký průběh.

Tak zase příště!