No, chyták je v tom, že jsem to jel celé elektromobilem! Dobře, dělám si srandu. Zadání znělo jasně, výlet na Nürburgring. Motorkou, samostatně, po ose, necelých tisíc kilometrů jen cestou tam. Co by se mohlo pokazit? No, vlastně skoro všechno. Přípravu před výletem jsem podnikl. Již minulý rok jsem si stáhl na PC hru Ride4. To je takové Gran Turismo, ale s motorkami. Krom spousty dalšího obsahu a světových tratí nabízí právě zelené peklo a také dokonce možnost osedlat novější model (2014) mojí motorky. V podstatě se stejným motorem, iluze takřka dokonalá. Zejména v zimě a pak s blížícím se odjezdem jsem pilně trénoval a učil se trať, alespoň virtuálně, a to případným podobným dobrodruhům vřele doporučuji.
Nicméně plán akce samotné byl stylem mně nejbližším. Laxní a nepříliš organizovaný. Zkontrolovat počasí, vyrazit, první den tam nejspíš nedojedu, ale bude potřeba urazit většinu z oné tisícovky kilometrů. Přespat někde u Frankfurtu, druhý den dorazit zbytek, pojezdit, přespat na místě, znovu pojezdit, podle nálady a únavy vyrazit domu. Snadné. Obávám se však, že pro dosazení souvislosti, se budeme muset vrátit ještě kousek, před samotný odjezd.
Je pozdní večer – poslední Máj –
večerní Máj – na přezutí čas.
Masarykův zval ku testování hlas,
kde benzínem zaváněl háj.
Cenu Magnesia Litera si převezmu v Brně později, díky. Po trackdayi v Mýtě bylo nade vše jasné, že potřebuji nové pneu. Po zdlouhavém uvažování nakonec padla volba na sportovně/cestovní Michelin pilot road 5. Nikoliv vyloženě okruhovou pneu, právě kvůli plánované cestě, kde bude potřeba i nějaká ta kilometrová výdrž. Tato a podobné (sport/touring) pneu je totiž tzv. dvousměsová. To znamená, že uprostřed má tvrdší směs, která zajistí dlouhý nájezd a na krajích mnohem měkčí, ta pro změnu podrží i v náklonu kde na nájezdu záleží méně. Většinu času motorka (na ulici) totiž jezdí vzpřímeně. Parádní nápad a technologie, drobnou nevýhodou je samozřejmě cena.
Zhruba týden před mnou plánovaným odjezdem bude možnost celodenního trackdaye na Masarykově okruhu od agentury Raceczech. Váhal jsem, ale nakonec jsem si řekl, že na to kašlu. Tam se můžu podívat doslova kdykoliv a akce ještě budou. O den později si čtu na facebookové stránce kamaráda Piklena zprávu o tom, jestli tam někdo nechce jet, že jsou ještě stále volná místa. Tak to s ním chvilku rozebírám a opět váhám, ale nakonec rozhodnutí zůstává. Dva dny před trackdayem narážím (taktéž na FB) na nabídku pána, který si akci koupil dlouho dopředu, ale bohužel mu do toho na poslední chvíli vlezla práce a nemůže se zúčastnit, Navíc za velice lákavou cenu. Už neváhám.
Trackday proběhl parádně, dobře jsem si zajezdil. Díky zcela čerstvým gumám a brzdovým destičkám se mi podařilo osekat nějaký ten čas z mého dosavadního osobního rekordu (2:33.5). Posunul jsem se k poměrně hezkým 2:31.8. Původně jsem to chtěl stlačit pod třicet, ale jsem spokojen i tak, všichni dobře víme, kam vede (hlavně moje) přehnaná motivace. Zas bylo potřeba to dovézt domů vcelku, abych mohl na ten velký výlet. I tak jsem si po jedné z jízd, musel jít vyměnit hnědé bezpečnostní trenýrky. To, když jsem se chystal předjíždět, při výjezdu z esíčka do kopce jsem vzal za plyn dříve a razantněji než jindy, abych měl jistotu, že ten manévr úspěšně dokončím. Zadní guma se mi trochu sklouzla a jak znova chytla trakci, tak mě to trochu nakoplo. Naštěstí jen to jen šestistovka, takže jsem to ustál/udržel, highsider se nekonal. Nová zkušenost, ale už to bylo tak trochu ono pomyslné balancování na hraně.
Nicméně, cestou domů z kvalitního celodenního okruhového sypání jsem si všiml zvláštního hvízdavého zvuku, závislého na otáčkách. Jak kdybych to osadil kompresorem. Po rozmontování sání, kontrole netěsností a nenalezení kompresoru, jsem se jal pátrat po internetech. Od pána v Triumph skupině (děkuji) jsem se dozvěděl, že tohle stejné mu dělal vadný, nedobíjející alternátor. To mi přišlo zvláštní, ale rychlá kontrola ukázala, že to je správný směr. Bingo! Alternátor vypadal ok, ale konektor od něj se rozhodl nadále identifikovat jako škvarek. Udělal jsem z něj tedy opět konektor a úspěch se dostavil okamžitě. Hvízdání zmizelo, napětí na baterce něco dělá, dobíjíme. Testovací jízda proběhla bez problémů. Odjezd se přiblížil.Balím se úsporně, jen to nejnutnější. Něco málo rezervního oblečení (trenýrek), nářadí, spacák, celtu. Jídlo, pití netřeba, stačí mobil, peněženka a zbytek koupit cestou. Těšíte se? Já už hrozně! Tak jedem! 
Jenže nejprve je potřeba se obrnit trpělivostí, cesta bude nudná a dlouhá, většinu času po dálnici. Odjezd jsem si nakonec posunul až na pátek ráno a čas jsem si vyčlenil až do úterý, s tím, že kdyby něco, tak dám vědět, že se nestíhám vrátit. Navzdory obávám z pátečního rušného provozu cesta docela příjemně ubíhá. Abych neupadl do apatie hned po pár hodinách, sjíždím z D1 na Pelhřimov a až do Plzně jedu po okreskách. Musím říct, že to byl dobrý nápad, místy mě trochu brzdí provoz, ale cestuje se příjemně, stejně bych dneska nestihl ujet celou cestu. Tedy, kdybych vážně moc chtěl, tak ano, ale už by to bylo fakt otravné až nepříjemné. Kus za Plzní tankuji a dávám jídlo. Vše jde podle plánu, zatím. K večeru dojíždím do kempu poblíž Frankfurtu. U brány se anglicky snažím vysvětlit, že bych rád zakempoval, jenže ejhle. Ubytování si musím zabookovat dopředu, a to včetně stanu! Německo, pravidla jsou pravidla, přes to nejede vlak, smůla. Pochopil bych, kdyby tam byl nával, ale na širé louce jsou pouze tři, slovy tři, stany.
Času dost, vydávám se do vedlejšího kempu. Na mysl mi přichází myšlenky na výlet do Rumunska, kdy jsme jeli dlouho do tmy, až všechny obchody zavřely a na benzince nebylo nic k jídlu. Cestou nakupuji něco k večeři a taky … pivo! V druhém kempu mě vítá o poznání příjemnější paní, s knírkem. Sice neumí vůbec anglicky, ale za 11ojr se tam můžu natáhnout. Je to trochu punk, ale mají vodu, sprchu, záchod. Rozbíjím tábor, všímám si, že celta je trochu propálená. Výfuky pod sedlem jsou cool říkali, akorát že vůbec!
Další den, v sobotu, už se konečně dostávám do cíle. Největší, nejdelší, nejslavnější okruh na světě. Blížím se a koncentrace "hraček pro velké kluky" roste. Přesto vůbec nikde nejsou žádné ukazatele, poutače, cedule, obří neony hlásající "Greenhell-tudy-drivesafe". Jasně, je tam obyčejná cedule, ze vesnice (a hrad) Nürburg tímhle směrem za pár kilometrů, ale to je vše.
Jsem tu, dunění motorů a smrad spálených brzd prostupuje vším. Tolik devěcetjedenáctek jako tady za pět minut jsem neviděl snad za celý život. Jsou všude v mnoha verzích, včetně nejednoho GT3RS. Následuje záplava eMkových i normálních bavoráků, jež sem pravděpodobně přitahuje nedaleká budova s nápisem "M performance test center". Přítomna je také velká množina hothatchů. Hemží se tu však doslova všechno možné, pokud máte nějaké vysněné okruhově zábavné auto, určitě ho tu najdete a nejspíš i v několika exemplářích. Připadám si jako dítě v cukrárně nebo spíš puberťák ve strip klubu. Nevíte, kam máte koukat dřív.
Detaily toho, co a jak tam jezdí probereme ještě později. Po úvodním a vskutku silném wau-efektu tu mám pro vás jednu překvapivou skutečnost. Zázemí je naprosto tristní. Jedna hospoda, jedny nic moc hajzlíky, vyasfaltované stání max pro 50 aut, zbytek musí stát na (budiž, vyhrazeném) poli, prodej lístků v unimo buňce. Vzhledem k velikosti, počtu a úrovni aut, která tu jezdí, jsem docela v šoku. Vysoké Mýto je, co do uživatelského komfortu a výše zmíněným bodům, vybaveno srovnatelně, ne-li lépe. To myslím naprosto vážně.
No nic, je zhruba poledne, je čas. Jdu si koupit lístky. Dovídám se, že se stala nehoda, ta je již uklizena, ale okruh je momentálně uzavřen pro motorky. Kdy se zase otevře netuší a nemůže to zaručit. No, co se dá dělat, trochu jsem s tím počítal, chvíli se poflakuji okolo pitu a zírám na auta. po chvíli se trať uzavírá a vyklízí zcela, kvůli další nehodě. Ok, tohle nikam nevede. V klidu si sjedu do Adenau na obídek, u toho si booknu ubytování, taktéž v Adenau. Odtam je to k závorám a vjezdu na trať vážně kousíček, tak pět kilometrů. Za pouhých 50 eur, vážně hezký apartmán, vlastní WC, kuchyňka společná, na zahradě bazén, podle mě dobré. Navíc se pod okny, co chvilku courají auta z ringu s bublavým doprovodem. Na bydlení asi nic moc, na dovolenou podle mě skvělé.
Nějaká doba uběhla, zkusmo se vracím zpátky a opět se informuji u prodeje lístků, motorky stále nic. Není totiž lepší možnost, na internetu se dá sice dočíst (ne moc) živě, jestli je trať zavřená či nikoliv, ale o omezení pro motorky se tam nepíše. Nemá smysl tam zevlovat, dávám si menší výlet po okolí pohoří Eifel, kde se okruh nachází. Cestičky se mi líbí. Hodně se klikatí a asfalt je kvalitní, hladký. Dobře se na nich zabíjí čas, ale přijel jsem kvůli něčemu trochu jinému. k večeru, okolo šesté hodiny se vracím znova k výdeji lístků. Moto stále nic, ale … údajně už se řeší otevření, bude to vyhlášeno rozhlasem. Okruh je dnes otevřen do sedmi, takže už nezbývá moc času, zůstávám na místě připraven. A vskutku, trať otevírá pro všechny, čekání se vyplatilo. jedeeeeem! 
Úplně první kolo vůbec, okamžitě mi naskakuji ty znalosti a mentální poznámky ze hry. Ten trénink na nečisto se fakt vyplatí. Před Arembergem, kde se musí hodně brzdit si všímám šmouhy v zrcátku, dávám blinkr, řadím se vpravo a pouštím rychle se tvářící Lotus. Jdu na ty brzdy, raději dříve a přímo před sebou ve svojí stopě vidím obří olejovou skvrnu zasypanou sorbentem, vlevo je Lotus, co teď. Při průjezdu přes ten svinčík povoluji brzdu a snažím se to držet rovně, zatáčím až později. Údajně moc neklouzala, ale nechtělo se mi to zjišťovat hned v prvním kole. Následuje sešup z kopce do liščí nory. To se dá letět středem a je potřeba tam ty kvalty sázet rychle za sebou. Na dně mít okolo 240 km/h, ale brzdit jde ještě o kus později … ve hře. V realitě jsou ty zatáčky lehce klopené, takže při průletu středem to dost hází. Podobná písnička se mimochodem opakuje na spoustě dalších míst. Dole mám sotva dvě kila, spíš sto osmdesát a jsem rád, že jsem se udržel v sedle.
Na dně se navíc děje taková zvláštní věc. Po klesání hned následuje stoupání. Tím, jak rychle tu část projíždím, v tom nejnižším bodě, se dostavuje skutečně zvláštní pocit. Jako by na mě shora tlačila neviditelná síla. Chci se nachystat na vysednutí do další zatáčky, ale nemůžu se skoro hnout a mám pocit, že podvozek je jen kousek od dorazů. U toho stále pracuje, kvůli tomu zvlněnému asfaltu. Je to děsivé a úchvatné zároveň. V autě to tolik není tolik cítit, tam se skoro nehýbete.
Zbytek už jde dobře, už jsem o dost zpomalil. Navíc narážím na vyvěšené žluté vlajky. Chvíli pokračuji v Touristfahrten doslova oním turistickým tempem, ve vláčku s dalšími auty. Míjíme aktuální nehodu, tak zase trochu zrychluji, ale hrozně mě to rozhodilo. Přestal jsem se soustředit, vůbec nevím, kde jsem a co přijde. Pokračuji opatrně a než, jak pravil klasik "najdu sám sebe", tak už jsem na cílové rovince, kde už se spíš dochlazuje, než závodí. 
Ty vole, fakt je to peklo. Aktuální nehoda samozřejmě znamená "no motorbikes", zase. Čas se sice měřit nesmí, aby se nezávodilo, ale já nešika zapomněl vypnout appku. Takže tohle, úplně první kolo bylo za 11:17. Hodně slabý, ale bez těch žlutých vlajek by to snad bylo pod deset. To je jeden z mých skromných dílčích cílů. Pod deset. To jde totiž zajet litrovou nákupní taškou a skoro i Transitem.
Odstavuji moto a chvilku to vydýchávám. Ok potřebuji to vidět znova. Musím cítit a zapamatovat si ty hrby. Ptám se mladíka ve Swiftu co parkuje kousek ode mě, jestli ještě pojede kolo a jestli by mě mohl svézt. Prý není problém. Naskakuji k němu do auta a jedeme. Zhruba deset metrů od závory nás traťák odmávne zpátky, dneska už zavřeno komplet. Sakra, to je smůla. (ne, není, zapamatujte si to) Nedá se nic dělat, čas na večerní pohodu u bazénu a pivo v Adenau.
Neděle: Po včerejší zkušenosti s neustále zavřenou tratí vím naprosto přesně, co dělat. Nástup k závorám v 8:00. Přikupuji si na kartu pár kol a jedu. Mnohem menší provoz a maximální se soustředění, abych se neztratil jako včera. Jde to skvěle. Chvilku po startu hned beru dva motorkáře a později dokonce i pár aut. Včerejší olejovou skvrnu objíždím ze široka. Ne abyste to špatně pochopili, pořád mám dost rezervy a nesypu plnej do puntíku, o stopě nemůže být ani řeč, ale mám z toho mnohem lepší pocit než včera. Video není perfektní, teprve se s kamerou seznamujeme. Proč nemám jiné se dozvíte vzápětí.
No a pak to přichází, při výjezdu do kopce beru za plyn, ale najednou nemám výkon. Na budících mi problikne hladové oko. To je ale blbost, protože ještě ráno jsem tankoval, to se nemohlo ani odlít. Zkouším jet dál, ale pouze oddaluji nevyhnutelné. Motor postupně ztrácí otáčky a zhasíná. Všechno mi to běží před očima. Zastavuji u svodidel. Konektor od altíku je zase na škvarek. Přeskakuji za svodidla a okamžitě vysílám na adresu viníka, totiž sebe, mnoho nevybíravých slov, která zde nemohu publikovat. Sice jsem se malinko poučil z minulého roku a benzin mi nedošel, ale prostě … nemám k tomu co říct. Není žádná jiná výmluva ani obětní beránek, na koho svalit vinu. Teda jasně, anglická elektrika, nemám pravdu? Ale jsem prostě blbec. Měl jsem ho vyměnit nebo si ho vzít s sebou, to jsem zvažoval také, ale jak to neshořelo hned po původní opravě doma, tak jsem to prostě vypustil a považoval za uzavřené. Do prdele, co teď budu dělat, a jak se dostanu domů? 
Pokračování příště … díl druhý
