Toyota Aygo Selection X-Cite: Image až na prvním místě?

Nejmenší Toyota letos prodělala poměrně výrazný facelift, se kterým přišly dvě nové speciální edice: “závodně” laděná Selection X-Treme a stylová Selection X-Cite. A právě druhou z jmenovaných jsem dostal k otestování. Nebudu chodit kolem horké kaše – vzhled nového Ayga považuji z kolíňat za nejzdařilejší. Ostře řezané hrany a přední maska ve tvaru písmene X působí svěže a k autu se docela hodí, celý vůz se vzhledově přiblížil většímu Yarisu. X-Cite navíc přidává vkusné lakování střechy a litých patnáctek a tónovaná skla. Jasně – tahle malá městská auta vypadají vždycky tak trochu komicky, v rámci kategorie se ale designéři Toyoty rozhodně vyznamenali. Potěší i zajímavá grafika předních a zadních světel.

Interiér se nese v hravém duchu. Jásavě růžová barva se objevuje na panelech palubní desky, řadící páce i na prošívání sedadel. Na těch se, jen tak pro pořádek, sedí docela příjemně. Dokonce i dozadu se s trochou skromnosti posadí dva dospělí lidé. Delší cesta v plně naloženém voze sice není hodokvasem pohodlí, ale rozhodně ji nelze označit za utrpení, což v této kategorii není standardem. Kufr je malý, ale nepředpokládám, že byste snad čekali něco jiného. V rámci empirického pozorování jsem vyhodnotil, že se do něj vejdou dvě basy piv, což je mimochodem stejný počet bas, jako v Mazdě MX-5 (ano, propašoval jsem ji i sem, jdu se stydět do kouta).

Pochvalu si zaslouží i kůží obšitý volant, který si i v malém interiéru udržel poměrně kulatý tvar a dostatečnou šířku věnce. Ovladací prvky jsou na něm logicky rozmístěné, je tu ale jedna malá vada na kráse. Teda vlastně hned dvě. Tou první je nemožnost nastavení volantu v podélné ose. Řidič s dlouhýma nohama tak musí ve voze sedět dost vzpřímeně, aby na něj v klidu dosáhl. Tou druhou je nenápadná páčka vpravo pod volantem. Při letmém pohledu jsem ji považoval za tempomat, což je veskrze praktický nástroj, jehož přítomnost ve voze jsem vnímal jako velmi pozitivní. Sice mi tento ovladací prvek trochu překážel, ubíral místo na nohy pod volantem, ale tempomatu tuhle malou vadu na kráse rád odpustím. Jenže chyba lávky. Záhy jsem totiž zjistil, že se nejedná o tempomat, ale omezovač rychlosti. Ano, já vím. Musí tu být jako úlitba testům bezpečnosti, i když ho pravděpodobně nikdy nevyužijete. Naštěstí ale drží jen na dvou křížových šroubech…

Jinak ale nemám, co bych Aygu v interiéru vytknul. Radiomapa funguje obstojně, reaguje svižně a po připojení telefonu automaticky spustí Android Auto, takže se tato praktická funkce nemusí složitě hledat kdesi v menu. Z toho by si klidně mohly vzít některé automobilky příklad. Čtyři reproduktory sice nepřinesou zážitek jak z koncertní síně, ale na ozvučení komorního prostoru jsou naprosto dostačující. 

Samostatný odstavec si zaslouží ovládání topení a klimatizace. Na rozdíl od  v létě testovaného Peugeotu 108, ve kterém byl jinak prakticky stejný interiér, disponovalo Aygo jen základní manuální klimatizací a obyčejným panelem topení. Ten se sestává ze tří točítek, dvou tlačítek a jednoho posuvníku. V horní polovině najdeme jakýsi “dortík” sestavený ze dvou otočných ovladačů posazených na sebe, kterým lze ovládat intenzitu a teplotu vháněného vzduchu, otáčedlem ve spodní části nastavíte směr proudění. Retro atmosféru tohoto ovladacího ústrojí podtrhuje táhlo uzavírající vnitřní cirkulaci vzduchu. To je totiž ryze mechanické, jde trochu ztuha a jeho přepnutí doprovází tlumené “žbuch” z útrob palubní desky. I když to možná působí trochu archaicky, je to celé sympaticky jednoduché a nekomplikované.

Jízda s Aygem se dá pojmout mnoha různými způsoby. S lehkou nohou a poslušností rádce řazení se dá ukazatel průměrné spotřeby dostat k hodnotám začínajícím trojkou, na palubě je pak poměrně ticho a klid. Vůz sice není v tomto případě etalonem svižnosti, provoz ve městě ale nebrzdí. Také je možné aplikovat systém tří kvaltů, jež se u kolíňat a podobných vozítek používá při snaze o rychlejší přesun. Jednička pak slouží pro rozjezd, dvojka pro jízdu po městě a trojku zařadíte meziměsto. Samozřejmě je v tom trochu nadsázky, faktem ale zůstává, že malý motor se srdnatě točí a táhne až k červenému poli, které začíná sedmičkou. Jen je pak třeba počítat se svérázným zvukovým doprovodem rozzlobeného tříválce. Díky němu a kapesním rozměrům ale působí jízda v Aygu mnohem rychleji, než ve skutečnosti. S trochou fantazie se tak dá říci, že i v legálních rychlostech lze pocítit radost ze svižné jízdy. A to se počítá.

Podvozek je naladěný na nástrahy velkoměsta, v pohodě si poradí s příčnými prahy, kostkami, kanály i kolejemi. V rychlostech výše nad dálničním maximem někde u hranice maximální konstrukční rychlosti vozu ale trochu ztrácí jistotu. Jenže na takové pokusy snad nikdo Aygo pravidelně používat nechce. V zatíčkách se sice naklání, ale srdnatě drží stopu, neztratí se ani na zasněžené silnici. Systém ESP je sice chvílemi na můj vkus přespříliš opatrný, není problém ho ale v případě zájmu deaktivovat tlačítkem u levého kolene. Po této proceduře pak můžete s Aygem (samozřejmě čistě teoreticky) zažít i trochu zábavy na zasněženém parkovišti.

Hlavní doménou Ayga je ale bezpochyby městský provoz. Vozítko se nenuceně proplétá provozem, všude se vejde, parkování není problém (a kdyby snad přeci jen byl, disponuje Toyota parkovací kamerou). Žádná mezera mezi auty není moc malá, žádné parkovací místo moc úzké. Po přesednutí z pětimetrového kombíku byla tohle fakt příjemná změna. Z vozu je výborný výhled do všech stran, vyšší a vzpřímený posez sice na dlouhých cestách není úplně příjemný, ale ve městě je k nezaplacení. Dokonce i oblíbená disciplína “semaforový drag-race” není u Ayga zapovězenou zábavou. Díky dlouhé dvojce dokáže celkem slušně vzdorovat mnoha silnějším vozům.

No a teď je asi na čase promluvit o “slonovi v místnosti“. Ano – Aygo X-Cite je růžové. Velmi růžové. Přiznám se, že zpočátku jsem ze zvolené barvy testovacího vozu nebyl úplně nadšený. Ne, nechci zde začínat debatu o genderových předsudcích a o tom, že “kluci mají modrou a holky růžovou“. Konec konců – i mé první auto, které jsem vlastnil po získání řidičského oprávnění mělo takříkajíc lososový nádech. I přes to všechno je ale tak nějak nasnadě, že verze X-Cite zkrátka cílí spíše na zákaznice. 

Počáteční ostych a nervozitu ale už během prvního dne vystřídalo čiré nadšení. Růžové auto má totiž celou řadu výhod. Zvláště v podvečer, kdy již nebylo znatelné, kdo sedí za volantem mě v Aygu nejednou uvolnili řidiči místo, pustili mě z vedlejší a podobně. Po pár dnech jsem si vyloženě užíval překvapené pohledy některých kolemjdoucích, když jsem z růžového vozítka vystoupil ve vytahané mikině s nepřítomným ranním pohledem. A další nespornou výhodou je to, že X-Cite se zkrátka líbí holkám. Takže se na něj ptají a chválí ho. S čistým svědomím mohu říci, že Aygo pochválilo nejvíce žen a dívek ze všech aut, která jsem kdy řídil. No a některé se s ním dokonce byly ochotné i vyfotit. K růžovému autu se to ale, myslím, náramně hodí…

Verdikt

“Japonec z Kolína” srdnatě bojuje v kategorii nejmenších městských vozů. S limitovanou edicí X-Cite cílí nepokrytě na ženské publikum a já si myslím, že to je naprosto v pořádku. Za rozumné peníze získají totiž slušně vybavené a řidičsky nezáludné auto, které se sice – pravda – nehodí na pravidelné dlouhé dálniční přesuny, ale roli vozu pro každý den zastane se ctí. A hlavně se líbí a to je, myslím si, moc důležité. Pokud zvažujete nějaký hodnotný vánoční dar pro drahou polovičku, Santovy pomocnice Aygo vřele doporučují.

Technické údaje

Motor: zážehový tříválec o objemu 998 ccm
Výkon: 53 kW (72 koní)
Převodovka: manuální pětistupňová
Maximální rychlost: 160 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 13,8 s 
Hmotnost vozu: 915 kg 
Průměrná spotřeba dle výrobce (v testu): 4,1l/100 km (5,4l/100km)
Cena testovaného vozu (Aygo Selection X-Cite Connect): 275 900 Kč