Ve stopě Valašské zimy: Jak se přichází o naděje

Chuť závodit ve mně byla opakovaně probouzena od chvíle, kdy jsem se čirou náhodou připletl ke startu první noční rychlostní zkoušky tehdejší Barum Rally. Ford Escort Cosworth stál na startu rychlostky, přídavná dálková světla v mžiku naředila tmu a proměnila potemnělou lesní komunikaci na skvěle nasvětlenou asfaltovou cestičku. Třepal jsem se jako ratlík a v hlavě se mi začala rodit touha, která mě dovedla až k tomu, že píšu tento článek. Článek o tom, jak jsem se vydal vstříc své první rychlostní zkoušce.

„Přes horizont dvě sta, brzda, odboč levá šest“… „Co se děje, proč to nejede?“

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

Čtvrtek, dva dny před závodem. Ve vzduchu se začíná vznášet tíživá atmosféra s názvem nervozita. Odpoledne se totiž chystám z Prahy do Zlína s mezizastávkou v Brně. Jak již bylo zmíněno v minulém článku, Colt potřeboval nový, nebál bych se říct přímo ‚závodní‘, rozdělovač značky Blue-print. A věřte tomu nebo ne, nový rozdělovač vymýtil veškeré problémy s cukáním a nezdravým chodem. Mimoto přidal motoru dalších sto padesát koní. Celkový jízdní projev byl navíc podtržen absencí svorky na airboxu, proto bylo každé předjíždění doprovázeno zběsilým burácením sání. Atmosféra houstla, cesta a cigarety v krabičce ubývaly a těsně před Zlínem jsme spolu neprohodili už ani slovo. Do závodu zbývaly dvě noci a nám stále scházel napsaný rozpis, helmy a polepy na autě. To nemůžeme stihnout.

Pozdní příjezd domů. Sakra už teď jsme ve skluzu tak týden. No nic, rychle políbat matku, pohladit kocoura, sbalit čelovku, sešit, fixy, a ještě ty prošlapané plátěné tenisky. Pojedeme ve třech, protože víc očí víc vidí, že. Nahoře je to prý pěkná divočina. Led je všude a do kopce se dá vylézt tak leda s mačkami. Auto bez náhonu na čtyři kola nebo bez špéry vepředu nemá šanci. Výborně, náš Colt nemá ani jedno…

Méně než dvacet čtyři hodin nás dělí od startu a oficiální mapy pořád nikde. Přibližnou podobu trati se dá vyčíst pouze z programu pro diváky, kteří ale nejsou pro závodící žádným oficiálním stanoviskem o finální podobě závodu. Důvod je však velmi jednoduchý. Jednání, kudy povede trať, jsou čím dál složitější a lidé bydlící v okolí tratě závodu jsou stále zarputilejší a nevraživější vůči takovým kratochvílím, jakou je amatérská rally. A pak je asi i dost dobře pochopitelné, že si na vaší orné půdě nepřejete jak opilé fanoušky při závodě, tak ani rádoby závodníky před startem, když se snaží natrénovat si trať.

Jenže zákazy jsou od toho, aby se porušovaly, a tak naší tři členné posádce nezbylo nic jiného než vyrazit vstříc nočnímu trénování. Už u prvního většího kopce začalo býti dosti patrné, že Colt a led nebudou zrovna nejlepší přátelé. Potkali jsme však i takové, kteří dopadli o poznání hůř. Je sice pravda, že mezi povrchem cesty a kluzištěm nebylo k nalezení mnoha rozdílů, ale pokud máte Peugeot 206 a chystáte se s ním vyrazit někam, kde je led. Nedělejte to. Protože dvěstěšestky začnou při jízdě na ledu hořet.

První zkoušku se podařilo i přes hořícího Pežota napsat. Před námi ovšem byla zkouška číslo dvě s názvem ‚BARÁK‘. Pokud jsme měli určité problémy s ledem již na první rychlostce, tak výjezd do Vizovických vrchů nemusíme ani pokoušet. Výsledek se dostavil již v první zatáčce… „Hlupáci naivní“ mnul si ruce kopec, jenže těžký kalibr v podobně Imprezy mu zlomyslné sebeukájení překazil. Vyjeli jsme, napsali jsme, mohli jsme vyrazit na třetí a poslední zkoušku na nedaleké letiště. Konec konců i tam se přihlásil hlasitě o slovo nechvalně proslulý děda mráz, který tak rád kreslí na okna. Ještě že děti nevědí, že kvůli němu hoří Pežoty a že vám může krom pár pomačkaných plechů přivodit také smrt! Byla tma jak v řitním otvoru, teplota číhala po půl noci hluboko pod bodem mrazu a cesta byla sakra rychlá, zapeklitě rozbitá a v lesní části také řádně zledovatělá. Jenže, s tím jsme při prvním průjezdu zrovna nepočítali a průser byl na světě. Horizont. Za horizontem padesáti metrový sjezd z kopce ukončen velmi ostrou a zákeřnou pravou zatáčkou. Brzda, nic. Volant na druhou stranu, taky nic.  Zbývalo zatáhnout ruční brzdu a pokoušet své schopnosti. Konec dobrý, všechno dobré, kdyby totiž ne, tak skončíme asi podobně, jako tihle.

Krabička cigaret zakoupená téhož večera už zela prázdnotou, srnky postávaly při cestě zpět kolem silnice jako kdyby nám chtěly vzdát hold a popřát mnoho štěstí do zítřejšího rána. Do postele jsme se dostali se sešitem popsaným nesmyslnými klikyháky až kolem třetí hodiny ráno. Tak tohle je rally?

Do boje!

Páteční den se nesl v duchu finálních příprav. Bylo nutné Colta odlehčit, vyměnit volant, zajet na technickou přejímku a co nejhůř, sehnat nálepky našich partnerů. Těm bych touto cestou chtěl velmi poděkovat, protože vsadili všanc své jméno a prostředky, aby nám pomohli vyrazit do první rally. Jste skvělí! Po technické přejímce následovalo oficiální zapsání, a dokonce jsme dostali i startovní čísla na auto. Teď už to nebylo jen jako, teď už to bylo doopravdy. Napětí stoupalo, ale v žádném případě nemohlo přebít stoupající vzrušení a očekávání, jak si zítra ráno povedem. Jenže již v těchto chvílích se v našich hlavách zrodila zásadní myšlenka, která zhatila veškeré úsilí.

Vstávání do sobotního rána nebylo nic příjemného, komu by se taky chtělo v sobotu budit před šestou hodinou, když nemusíte do práce? Jak jsem již psal v předchozím odstavci, pravděpodobně jsme po cestě na start udělali fatální chybu. Kombinace archaického motoru s nájezdem dvě stě padesáti tisiců kilometrů a sto oktanového benzínu si zřejmě vybrala svoji daň. Otázkou však zůstává, jestli závada opravdu vznikla díky palivu nebo ve špatné svíčce či v kabelu od svíčky. Kdo ví? Nicméně je potřeba obstarožní rachotinu pochválit. Těsně před příjezdem do první časové kontroly jsme chamtivě předjížděly všechny, kteří nám přišli do cesty.Všechno vypadalo pozitivně. Auto se bez rezervy, zadních sedaček a s menším volantem chovalo obdivuhodně čitelně a důvěra v něj rostla s blížícím se startem. Do časové kontroly před startem je nutné dostavit se v přesně stanovený čas, který se počítá z jízdní doby přejezdu, času na rychlostní zkoušce a rezervy. Vše se pak zapisuje do jízdního výkazu.

Mimochodem, viděl někdo někdy z vás jízdní výkaz do soutěže? Ne? My taky ne. Měli jsme ho v ruce úplně poprvé. „Ty vole, v kolik máme být na startu?“ Na ranní rozpravě nám bylo pouze nastíněno, jak si dopočítat časy příjezdu do časových kontrol, tak, abychom nepřijeli pozdě. Ono to ve výsledku bylo úplně jedno, protože jsme stihli včas přijet pouze do časové kontroly s pořadovým číslem jedna…

Strašně se mi potí ruce. Dohajzlu, proč se mi tak potí ruce? Vždyť je to jen přiblblý slalom, není to ani rally a s výkonem tady té plečky můžeme leda tak snít o umístění blízko bedny.

„Slyšíme se?“ „Jojo, slyšíme. Tak hlavně v klidu, jezdím s tím každé ráno do práce“

A je to tady. Start. Vždycky jsem si jen představoval, jaké to asi je. Tohle by si měl vyzkoušet každý, kdo má rád auta. Dyť je úplně jedno, v čem právě sedíme, ale ta atmosféra okolo. Ostře vyladěné škodovky pečlivě očistěné od kuřinců a další celoročně ustájené klenoty bolševického režimu. Škoda, že není sníh, vůbec nevím, co budeme dělat na Baráku. Na Vasila nemáme šanci vyjet

„10 sekund…“

Sakra, sakra, hlavně se nerozjet jako debil, nebo si trhnu s Autíčkářem na kapotě pěknou ostudu.

„Pět, čtyři, tři, dva, jedna. Jedem!“

Po pěti stech metrech a prvním odbočení Colt dostřílel. Maximální výkon motoru se propadl někam na pomezí motorových kol a benzínových sekaček. Auto prostě odmítalo jet víc, jak na čtvrt plynu. Nejkomičtější na této situaci není to, že jsme si to vlastně zavinili sami, ale fakt, že i na tři válce ze čtyř se dá dvakrát neprojet retardérem. I přes všechny peripetie musím všechny z vás povzbudit k tomu, abyste neváhali ani vteřinu a abyste se okamžitě přihlásili do nejbližšího závodu. Hlavně to teda musí být s autem, které je vaše daily, o to je to pak větší adrenalin. Atmosféra a nervozita, kterou před startem zažijete se nedá nahradit ničím. A to jsme pořádně ani nezávodili. Tak příště!

Poděkování

Urban photographe za skvělé fotky a podporu

Mainview branding&design studio za finanční injektáž

Tomáš Kabela photography za podporu

Dále také Mirovi Vrublovi za možnost ohmatání jeho už tak ohmataného volantu, Kubovi „Barák Yoda“ Angelovičovi za tvorbu nálepek a za sdílení jeho neocenitelných zkušeností, Kubovi Rathovi za další nálepky a v neposlední řadě Autičkáři. Zejména za příležitost a možnost o něčem takovém vůbec psát.