Zdeňkův automobilový bloček Díl 2: Jak to s tou Spartakiádou vlastně bylo

Byl pochmurný podzim, depresím začínajíc čas,
Brzké ráno, vyzvánějící telefon, v něm hlas.
Hlas znějící jak Ivan Mládek,
Obeznamující mé vědomí, že mu v garáži stojí veteránek.

Psal se rok 2014, kdy se začala psát jedna z těch veselejších etap v mém životě. Tato etapa u mě začala pořádným vrznutím (Otevření vrzajících dveří od garáže – pozn. autora). Pamatuji si na to jako včera, když na mě z té vlhkosti vykoukly ty křivky ( z vlhké garáže -pozn. autora). Křivky vytvarované v roce 1957 s chromovaným nápisem Škoda na kapotě. A o jaké že Škodovce je vůbec řeč? Přeci již v názvu zmiňovaná Škoda 440 Spartak.

Auru, co jsem ze Spartaka cítil, na mě zapůsobila v takové míře, že jsem se nakonec rozhodl od majitelů ho odkoupit, ačkoliv to v plánu původně nebylo. Bohužel ho spoluvlastnilo více lidí, kteří na jeho prodejní požadavky neměli jednotný názor, a tak kolikrát výměny názorů mezi majiteli vypadaly jak scénky z Ordinace v růžové zahradě s prvky argentinské telenovely. Poštěstilo se, koupilo se a dobrodružství mohlo začít. Bohužel auto bylo nepojízdné a stálo 2 roky. Naštěstí, k probuzení tohoto stáda koníků stačilo vyměnit palivové čerpadlo, olej a seřídit předstih a vůle ventilů.

Jako z každého mého poprvé jsem byl nervózní a v případě prvního rozjetí se Spartakem nenastala žádná výjimka. Přeci jenom už řazení pod volantem vyvede z míry každého nezvyklého. Našel jsem první rychlostní stupeň a pomalým odlehčením spojkového pedálu jsem ten kus české automobilové historie uvedl do pohybu.

Jak plynul čas se Spartakem a začal jsem si na jeho ovládání zvykat, začal jsem si ho zamilovávat čím dál víc. Mé city ke Spartaku se dostaly do takových mezí, že by z téhle romance vypadla zubní protéza i samotné Rosamunde Pilcher. Jeho schopnosti zvednout mi náladu jsou ohromné a stačí k tomu jet předpisovou rychlostí.  Když nad tím uvažuji tak zvedá náladu i lidem kolemjdoucím. Nejde si nevšimnout pohledů, úsměvů a mávaní co kolem vás panují. V těchto chvílích si vždy připadám šťasten.

Člověka, který má své auto vážně rád poznáte jednoduše. Když ho uvidíte pod jeho autem, nebo s hlavou v motorovém prostoru a má úsměv na rtu. Tak to ve většině času vypadá i u mě.  Bohužel i na mém autě se podepsal zub času, takže v plánu je jeho kompletní renovace. I přes tu myšlenku hromady práce se na to těším.

Aut, co v mém životě hráli důležitou roli můžeme nalézt několik. O nich si když tak povíme příště.

Automobilům zdar!