Zadní sedadla Roomsteru byla o 46 milimetrů výš než přední a spodní hrana oken před nimi klesala. Děti tak ze zadních míst skutečně viděly ven. Zvenčí tento nápad vytvořil jeden z nejpodivnějších profilů moderní Škody, protože vzhled tu podléhal funkci mnohem otevřeněji, než jsme u osobních aut zvyklí.
Vysoká střecha, kolmá záď, obrovská boční okna a zalomená linie mezi předními a zadními dveřmi bez okolků oznamovaly, že toto auto bude vozit děti, kola, psa, zahradní substrát a občas kus nábytku, pro který by podle všech rozumných měření měla jet dodávka. Nikdo nemohl předstírat, že si ho koupil kvůli vášni.
Jiná rodinná auta nabízela podobnou službu, ale nevypadala u toho tak účelově. Kombík působil normálně a SUV aspoň připomínalo výlety do hor, i když ráno stálo před školkou. Z Roomsteru bylo naopak jasné, že v sobotu pojede do hobbymarketu a v neděli pro tchýni. Ne každý zákazník ovšem chtěl tak otevřeně účelové auto.
Děti vzadu konečně viděly ven
Vzhled Roomsteru nevznikl tím, že by návrhářům na konci projektu došla soudnost. Kontrast mezi přední a zadní částí byl součástí návrhu od začátku. Koncept z roku 2003 už pracoval s nízkou přídí a vysokou, výrazně prosklenou zadní částí. Vpředu měl člověk sedět v poměrně běžném osobním autě, za ním začínal prostor určený cestujícím, zavazadlům a obvyklému chaosu rodinného života.
Koncept z roku 2003 už odděloval nízkou příď od vysokého, proskleného prostoru pro cestující. Foto: Škoda Auto.
U sériového vozu se tento nápad proměnil v zalomenou linii bočních oken. Přední část zůstala nízká, zadní se zvedla. Z profilu proto Roomster nepůsobil jako jeden plynulý tvar. Vypadal spíš jako Fabia zaparkovaná před malou dodávkou tak těsně, až se obě auta spojila.
Bylo snadné se tomu smát. Horší bylo najít jiné kompaktní rodinné auto, ve kterém cestující vzadu skutečně viděli ven. Vyšší sedadla a klesající hrana oken nebyly designérský rozmar, ale řešení obyčejného problému: dítě nemělo celou cestu koukat do plastu dveří. To, co zvenčí připomínalo nehodu při kreslení, dávalo zevnitř okamžitý smysl.
U mnoha dnešních crossoverů působí výsledek opačně. Nejdřív zaujmou správným postojem, širokými rameny, mohutnou kapotou a dostatečně přísnou přídí. Místo pro hlavu cestujícího nebo výhled přes zadní sloupek pak může působit jako méně důležitá část zadání. Roomster vznikal v období, kdy praktičnost ještě mohla určovat tvar auta, místo aby se do něj dodatečně skládala.
Tři samostatná sedadla místo lavice
Největší přednost Roomsteru nebyla vidět na fotografiích, protože se ukázala až při přestavování interiéru. Tři sedadla systému VarioFlex šla sklápět a úplně vyndat. Dvě krajní se navíc posouvala podélně. Prostřední sedadlo mohlo zmizet a dvě krajní se pak posunula blíž k sobě, takže vzadu vznikla pohodlnější místa pro dva cestující. Kdo potřeboval převézt náklad, mohl uspořádání změnit podle potřeby.
VarioFlex tvořila tři samostatná sedadla, která šla posouvat, sklápět a vyjmout. Foto: Škoda Auto.
Manipulace se samostatnými sedadly nebyla lehká a člověk je navíc musel mít kam odložit. Modernější řešení by je nejspíš schovalo do podlahy jedním zatažením za popruh. Roomster ale dovoloval interiér skutečně změnit; nešlo jen sklopit opěradla a smířit se se schodem v podlaze.
Kufr měl podle polohy sedadel a výbavy až 560 litrů. Po vyndání zadní řady vzniklo až 1 810 litrů prostoru, a to v autě dlouhém přibližně 4,21 metru. Maximální hodnota závisela také na konfiguraci zavazadlového prostoru. Pro představu, dnešní Škoda Kamiq měří 4 241 milimetrů a nabízí 400 až 1 395 litrů. Srovnání není úplně rovnocenné, protože maximální objem Roomsteru vyžadoval úplné vyjmutí sedadel a jejich odložení mimo vůz. Dobře ale ukazuje, jak odlišně obě auta se svým půdorysem zacházejí.
Roomster nemusel brodit řeku ani šplhat k horské chatě, zato zvládal pravděpodobnější rodinné disciplíny: odvézt dvě děti a jízdní kola, naložit psa tak, aby necestoval mezi taškami, pomoci při stěhování nebo přivézt domů skříňku koupenou po pečlivém změření obalu a velmi optimistickém odhadu velikosti kufru. Člověk si rychle zvykl, kolik věcí se do auta vejde. Je to méně vzrušující než zvuk šestiválce, ale překvapivě návykové.
Po vyjmutí zadních sedadel se do Roomsteru vešla dvě jízdní kola nastojato. Foto: Škoda Auto.
Rodiny začaly dávat přednost crossoverům
Roomster nepřišel na trh jako předem odsouzený podivín. V roce 2007 Škoda dodala zákazníkům 62 527 osobních Roomsterů a v devíti evropských zemích byl model jedničkou svého segmentu. To nejsou výsledky auta, které nikdo nepochopil. Dost lidí jeho nabídku pochopilo velmi dobře.
Patřil do generace malých MPV, která řešila podobnou otázku různými způsoby: jak dostat co nejvíc rodinného prostoru na co nejmenší půdorys. Renault Modus, Opel Meriva, Nissan Note nebo Citroën C3 Picasso vycházely z přesvědčení, že praktičnost může být samostatná automobilová kategorie. Během následujících let se však prosadila jiná podoba rodinného auta.
Rodiny nepřestaly chtít vyšší posed, snadné nastupování a dost prostoru pro děti, psy nebo sportovní výbavu. Stejné vlastnosti ale začaly hledat v autech s méně užitkovým a více dobrodružným vzhledem. Výrobci k rodinné praktičnosti přidali plastové lemy, vyšší kapotu a tvary připomínající terénní vůz.
Kamiq ukazuje, jak se rodinná praktičnost později převlékla do sebevědomějšího SUV vzhledu. Foto: Škoda Auto.
Roomster podobnou záminku nenabízel. Jeho majitel nepředstíral, že potřebuje světlou výšku kvůli expedicím. Potřeboval dostat dítě do sedačky, aniž si při tom narazí hlavu o střechu. Takový argument funguje dobře doma při sestavování rodinného rozpočtu, ale hůř se prodává na parkovišti před kanceláří.
Prodeje osobní verze Roomsteru postupně klesaly. V roce 2008 Škoda dodala 50 454 kusů, v roce 2012 přibližně 35 tisíc a o dva roky později 27 454 vozů. Výroba skončila v dubnu 2015 v Kvasinách spolu s předchozí generací Superbu, čímž se uvolnilo místo pro nové SUV projekty.
Prodeje Roomsteru neklesly přes noc a jeho konec nelze vysvětlit jen vzhledem. Ustupoval celý segment malých MPV a měnily se preference zákazníků i nabídka automobilek. Jeho otevřeně užitková podoba mohla v době nastupujících crossoverů působit jako další handicap. Nabízel hlavně prostor pro posádku a náklad, zatímco zákazníci začali dávat přednost podobně praktickým autům se sebevědomějším vzhledem.
Křivdili jsme mu, ale dokonalý nebyl
Roomster měl i docela obyčejné slabiny. Tvrdší plasty a známé koncernové díly ukazovaly, že i nezvyklá karoserie vznikala v běžných rozpočtových mezích Škody. Podle výroční zprávy technicky spojoval příď z Fabie, zadní nápravu z Octavie Tour a zadní část platformy z modelu Volkswagen Golf.
Dobové testy chválily tužší řízení a překvapivě ochotné zatáčení. Náklony vysoké karoserie podle nich vypadaly zvenčí výrazněji, než je řidič vnímal za volantem. V zatáčkách se tedy Roomster nechoval tak nemotorně, jak naznačovala jeho silueta.
Uvnitř navíc připomene dobu, kdy rádio mělo tlačítka, topení se ovládalo kolečky a snaha vytvořit pocit bezpečného bunkru ještě neblokovala výhled ven. Velká okna pouštěla do kabiny světlo i pohled na okolní svět, což bývala u automobilu poměrně běžná vlastnost. Neznamená to, že rok 2006 byl zlatým věkem automobilismu. Auta vrzala, naftové motory klepaly a základní výbavy důsledně připomínaly, že každá položka ceníku něco stojí. Rodinné vozy se však od sebe často lišily samotným uspořádáním prostoru, nikoli jen grafikou světel a tvarem plastu kolem blatníků. Roomster dnes nepůsobí moderně, ale některé jeho nápady zestárly lépe než jeho karoserie.
Roomster je ošklivý a z některých úhlů mimořádně nesourodý. Přední a zadní část se nikdy nepodařilo vizuálně sjednotit a ani facelift z něj harmonické auto neudělal. Přesto vycházel z jasné myšlenky: návrháři vzali potřeby rodiny a nakreslili kolem nich karoserii, takže jejich záměr šlo poznat zvenčí a využít uvnitř. Výsledek nebyl půvabný, ale byl velmi konkrétní.
Na silnicích dnes často potkáte unavené kusy s matnými světlomety, odřenými nárazníky a interiéry poznamenanými všemi fázemi dospívání několika dětí. Není to statistický důkaz kvality modelu, ale jeho základní myšlenku to vystihuje docela přesně: ty vozy po většinu života sloužily rodinám. Nemusíme je proto zpětně prohlašovat za krásné. Zajímavější je, proč nám víc vadilo auto, které vypadalo jako praktická krabice, než praktická krabice, která dnes vypadá jako terénní vůz.
