Na roadtripu jako John "Hannibal" Smith

Roadtrip po USA byl jedním z mých dlouholetých přání. Tudíž jsem vzal šanci za pačesy a po oficiálním skončení mého působení v Texasu jsem se rozhodl nevracet ihned zpět do ČR, ale pobyt v Americe si ještě prodloužit, a to s celou rodinou. Menší komplikací bylo, že na začátku cesty bylo dceři 7 měsíců, ale žena se neodvážila moc odporovat a s cestou souhlasila.

Na první část cesty se chtěli přidat moji rodiče a na jiný úsek zase kamarád s přítelkyní. Bylo očividné, že  Dodge Magnum by byl trochu těsný pro 4 dospělé, dítě, psa, kočárek a další haraburdí na čtvrt roku života. O alternativě jsem nemusel vůbec přemýšlet – zkusit si cestu v nějakém conversion vanu mě lákala už velmi dlouho. Nicméně s výběrem vozidla to bylo horší, vzhledem k tomu, jak dlouho trval prodej Dodge, jsem na to měl jen dva týdny. A za tu dobu se v Texasu od Dallasu přes San Antonio az po Houston neobjevila žádný vyloženě vhodná dodávka. Tím myslím taková, která by nestála ranec a zároveň nebyla už od pohledu vrak.

Skončilo to tak, že jsme si jeden vrak stejně koupili. Chevrolet G20 z roku 1995. S osmiválcem. A karburátorem.  A převodovkou s overdrive. A to nejlepší – byla černá ! Stálo to $3200, tekly z ní proudem všechny myslitelné provozní kapaliny a převodovka mezi prvním a druhým stupněm řadila hůr, než žák autoškoly na první jízdě. Vevnitř smrděla a měla nejaký flek. Vyčištění interiéru za $200 to značně vylepšilo. Další $1000 jsem dal za přetěsnění olejové vany a výměnu brzdových destiček a kotoučů. I tak se pod autem  stále tvořila mastná červená skvrna od oleje z posilovače řízení. U toho jsme usoudili, že je ekonomičtější koupit lahev za $20 a každý den tam trochu dolít. Jediná skvělá věc na dodávce byla absolutní absense koroze (a osmiválec). Kdyby to auto bylo veterán, tak bych si ho dost možná i nechal poslat do ČR.

Auto samo o sobě bylo celkem fajn – překvapivě svižné do nějakých 100km/h, uspořádání 2+2+3 bylo královské a první dvě řady měla křesla jako v obýváku. Zadní lavice šla rozložit na postel a za třetí řadou byl kufr hluboký asi 80cm, široký téměř 2 m a vysoký 1.5 m – nakonec se tam vešlo všechny v pohodě a i nějaké místo zbylo. Spotřeba byla nižší než jsem čekal – v průměru 15.5l/100km. Navíc to bylo jediné auto, co jsem měl možnost řídit, kde šlo ručičku tachometru položit na konec (byl do 85mph).

S takovým vozidlem byla radost cestovat. Teda, třikrát jsme cestou museli opravovat klimatizaci. Jednou už v Texasu v Amarillu, podruhé v Arizoně u Lake Powel a potřetí v Las Vegas. Doteď nechápu, proč mi neprošlo dojet to bez ní. Nicméně to auto vypadalo z venku nádherně. U většiny lidí mělo status né vraku, ale spíše něčeho jako youngtimer. Několik českých turistů nám ji závidělo. A bez bublavého zvuku při parkování v americké divočině by to prostě nebylo ono.

Některé pasáže roadtripu bychraději projel v Dodgy (nebo ideálně Camaru), ale i tak to byl nezapomenutelný zážitek. Kdyby jste někdo z vás chtěl tip na super místa na roadtrip v USA, kde se skvěle svezete a není tam moc lidí, tak jeďte třeba do Colorada (dá se tam i legálně offroadovat po horách, jako na spoustě míst v USA), severní Californie nebo do Montany a Wyomingu. Ve všech těhle státech mají rozumné rychlostní limity – 70-75mph (i mimo dálnice), nejsou tak nabité turisty jako jih Californie a navíc tam mají skvělé horské silnice.

A kde všude jsme vlastně byli? Texas, Nové Mexiko, Colorado, Utah, Arizona, Nevada, Californie, Oregon, Washington, Britská Kolumbie, Alberta, Wyoming a Jižní Dakota. A k tomu jsme projeli Montanu, Nebrasku, Kansas a Oklahomu. Projeli jsme části Route 66, úplně celou Pacific Coast Highway (známá též jako California 1), Icefields Pkwy v Kanadě, projeil jsem stromem, spali snad všude = na útesu moře, na divokém Kandském severu, v poušti, v horách u ledovce nebo s výhledem na Devil’s Tower rovnou z dodávky.

A nakonec pamatujte – i s dětmi si můžete plnit své sny :)

PS. Omlouvám se za předčasné uveřejnění rozpracovaného blogu.