Skupinová terapie léčby závislostí podle pana Kraba

Už ve školce jsem si totiž začal uvědomovat že jsem tak trochu „jinej“. Neuměl jsem počítat, neuměl jsem číst, ale ve velkém atlasu automobilů našeho táty jsem se v značce a typu auta na obrázku nikdy nespletl. Jasně, i ostatní kluci poznali co je Škodovka a co Žigulík a taky si hráli s angličáky. Ale dozajista právě já jim dodával vždy ty nejexotičtější zvuky motorů. A taky jsem s nimi nejraději jezdil v písku a doma kolikrát sebral mámě v kuchyni mouku či strouhanku, ve které se odehrávaly super speciálky rallye. Dokážete si představit ty drifty které předváděl můj milovaný žlutý Peugeot 405 T16 Paris Dakar Ari Vatanena v dunách ze stouhanky? Případně spíš tedy v kombinaci stouhanky a skutečného písku z pískoviště vysypaného z kapes? A dokážete si pak představit jak křupavě chutnaly doma nedělní řízky?

Když jsme se konečně jednou dostali v osmdesátémsedmém roce s obrovskou slávou k maďarskému „moři“ moje diagnóza se výrazně prohloubila. Vlastně si nepamatuji vůbec nic jiného, než ty tehdy už zápaďácké stánky, kde prodávali tu nejfantastičtější italskou zmrlinu a spoustu cetků pro nás totálně nepoznaných. Přeci jen, v Tuzexu naši mohli jako nakonec většina československých obyvatel koukat leda do výlohy. Jenže v Maďarsku to bylo jinak a dal se koupit i pravý Matchbox za Forinty. To si piště, že jsem byl ochoten obětovat bez zaváhání možnost celý týden lízat skvělou „italskou“ zmrzku za jedno pravé Matchbox Porsche 959. Bylo v ocelově šedé a bohužel v jedné divoké stíhací jízdě společně s Ferrari Testarossa přišlo o své masivní křídlo.

Pak se narodila ségra a já pochopil že velká legrace se dá zažít i při pilotování kočárku. Ze školy domů jsme to měli přes park plný zajímavých zatáček na šotolině a věřte, že hledání přetáčivosti kočárku v ostrém vracáku z kopce dolů je fantastická příležitost pro sedmiletého kluka jak poznávat svou roční sestřičku upevněnou v horkém sedle závodníka.

Kočárky můj život provázely i nadále. Po různých peripetiích závodění v BMX a mnoha karambolech na jednostopých strojích, mě i s pár kamarády fascinovaly stopy dvě. Začala éra opravdového závodění v kočárcích ze kterých jsme ponechali šasi ,vyhodili budku a profesionálně nainstovali nějaké prkno doprostřed vozu aby se v něm dalo sedět. A pak jsme jezdili z kopce, dokud šasis vydrželo. Většinou se ale daleko dřív ulámaly kolečka a to specielně při off road závodech v nedalekém lesoparku. To víte, RC modely nebo drony, to všechno by mě tehdy znělo tak neuvěřitelně, asi jako z „Total recallu“ Vždycky si na ty časy vzpomenu v momentě kdy před supermarketem vkládám pětku do „závodního“ nákupního košíku a pár těch powerslidů si hodím mezi regály, zrovna když se nikdo nekouká.

Kolikrát si ale říkám co to vlastně je to petrolheadství, myslím tu diagnózu hodnou léčebných terapií, ať už jí nazvete jakkoliv. O tom, že petrolhead potřebuje vlastnit alespoň Emtrojku nebo Corvettu, nebo Porsche 911 to není. Ale já mam dojem že pravý petrolhead asi nepotřebuje obdivovat ani tu malou mrštnou, nádhernou, sportovní a úžasnou Miatku. Celé je to taková nějaká vrozená závislost a klinicky dosud nepopsaná diagnóza. Nevím, možná se to dědí, možná se to někde nachytá ve vzduchu a nebezpečno je hlavně okolo dílen se starými kárami. Životní styl pak prostě tomu intenzivnímu zapojení benzínového motoru do běžného života dost podřizujete. Den má dvacetčtyři hodin. Asi sedm prospím, takže mi zbývá sedmnáct hodin. Pan doktor Uzel by asi řekl, že šestnáct a půl strávím myšlenkami na sex a zbytek se točí kolem jídla. A já se ptám, kam zmizely ty auta a motorky? Myslím, že ten čas strávený aktivně nebo v denním snění okolo aut, motorek poněkud není nezanedbatelný. Patrně je to totiž hodně alarmující číslo!

Teď se ale vrátím zase na chvíli zpět do doby, když mi bylo šest nebo sedm a zjištuji že ty základní myšlenkové pochody se nezměnily. Tehdy jsem úplně stejně jako v pátnácti a nebo stejně jako dnes přemýšlel v podstatě každý den nad tím jaké další příští auto si pořídím. Někteří kluci a holky celkem bezelstně hltali propagandistickou Honzíkovu Cestu či Němého Bobše, zatímco moje stěžejní literatura, respektive její obrázky byl tatínkův Velký automobilový atlas. A nebo velký technický atlas. To byla jedna z mála knih z osmdesátek tendenčně neupravených a nebo jen málo. A zrovna takový byl i „Horký volant“ a „Zaprášené oktany“ od Dalibora Janka. Někde v těch jejich mnohastech stranách se ukrývaly moje automobilové sny. A taky jsem si představoval jaké to asi bude jezdit v těchto rozličných autech. Jeden týden byl ve znamení Jaguara XJ první série, další týden jsem věnoval snění nad tím jaké to bude řídit Ferrari 308 GTB a následující týden jsem měl pocit, že daleko reálnější bude pořízení BMW 635Csi. Tohle snění mě ovšem očividně nijak neopustilo do dnešních dnů! Počkejte! Co je na tom špatného? Výhoda dospělosti ovšem spočívá hlavně v tom, že si občas nějaké to vysněné auto skutečně koupíte. A namísto toho denního snění o tom jak se řídí, se prostě jedete projet. Problém je, že ta zvídavost je děsně chorobná vlastnost. Měním pak auta, jakmile se náhodou na účtě objeví nějaká částka odpovídající možnostem nákupu dalšího zaručeně skvělého sportovního hrdiny minulosti či luxusní  bárky za cenu rovnající se loupeži za denního světla. S mými nákupy to ovšem bývá podobně jako s Cimrmanovými horníky v dole Marcela. Po určité době, se mi totiž začaly v garáži hromadit auta. No v garáži, v minulosti to bylo nejvíc v garážích různých laskavých příbuzných, kteří snáší můj kukaččí přístup skladování vozů. Například když před lety přijelo červené MGB z británie, tchánův „Favoušek“ byl nemilosrdně vystrčen z jeho vlastní garáže. Je pravda, že mnozí, hlavně sběratelé jsou na tom ještě o dost hůř, ale spíš se obávám, jestli to není čistě tím, že jsou o pár let starší a tím pádem je to jen obraz sama sebe v budoucnosti.

Poslední letní nutkavý nápad prodat Triumpha, kvůli malé využitelnosti se poněkud zvrtl a skončil přikoupením dalšího vozu a vy víte dobře jakého, paní Sally. A nebojte se, aktuální plán být ve stavu mínus jedno auto než nyní se stoprocentně velmi rychle zvrtne taky. A protože šestnáct a půl hodiny denně nedokážu trávit pouze v myšlenkách na sex, konkrétní podoba toho co nahradí Triumpha GT6 se každým dnem mění. Pokud by vás to náhodou zajímalo, aktuální velmi časté slovo v google vyhledávači mého PC je „Mini Cooper“. Tedy, nemyslím tím ovšem to BMW Mini. Ale základní idea je i tak jasná. Přece zredukovat vozový park na pouze ten opravdu smysluplný logicky obhajitelný počet aut! Raději se nevsázejte jak to nakonec dopadne. Ono se totiž s mojí neléčenou diagnózou dá obhájit velmi logicky vypadající argumentací fakt leccos.

Ještě si stále myslíte, že jsem v zásadě normální? Jestli jo, tak přemýšlím jestli pak nejste náhodou „Autíčkáři“!