Rockeho recenze /// Volvo S40 & V40

V první polovině 90. let učinili designéři Volva zajímavý objev – zjistili, že existují i jiné tvary, než je krychle. A proto není divu, že když byla v roce 1995 na frankfurtském autosalonu představena zcela nová S40, způsobilo to nemalý poprask – jednalo se totiž o elegantní, pokrokový a především dostupný vůz, který příjemně osvěžil nabídku a přiblížil poněkud konzervativní značku i mladší generaci zákazníků. Přesto je čtyřicítka mezi příznivci göteborgských tanků mnohdy opovrhovaným modelem, který mezi nimi sklízí posměch. Proč je tomu tak? 

– – – – – – – 

Značka Volvo nebyla v první polovině devadesátých let ve zrovna dobré ekonomické situaci. Právě proto bylo v rámci úspor rozhodnuto o spolupráci na vývoji nového vozu společně s Mitsubishi. V nizozemském Bornu tak na jedné výrobní lince vznikaly společně S40 a Carisma. Zdá se, že podobné příbuzenstvo se nevyplácí – čtyřicítka má doživotní punc toho laciného chcípáka, který se paktuje s plebejskými Japonci, špiní modrou krev čistokrevných švédů, má náhon na přední kola, a navíc jí pod kapotou chybí pětiválec. Neslýchané!

Především chci vyvrátit fámy o tom, že oba sesterské modely mají obdobné kvality. Volvo má totiž oproti Mitsubishi celou řadu výhod – vyšší míru pasivní bezpečnosti, větší paletu motorů, bohatší standardní výbavu… V konečném důsledku se jednalo o nejbezpečnější auto ve své třídě, které se nemuselo bát srovnání s tehdejší německou konkurencí. To se o Mitsubishi Carisma říci rozhodně nedá.

S40 – Generál Torstenson

V dnešním testu vám představím dva ze tří kusů, které jsem v minulosti vlastnil. Tím prvním je stříbrná S40 vyrobená na jaře roku 2000. Jedná se o jeden z posledních vozů vyrobených před faceliftem, který přišel v létě téhož roku, a přinesl s sebou značnou proměnu řady S40/V40. Tento vůz skrývá pod kapotou atmosférický zážehový čtyřválec o objemu 1.8 litru a výkonu 90 kW (122 koní), který je spojen s pětistupňovou manuální převodovkou. (Jen pro upřesnění, nejedná se o 1.8GDI 92 kW – o motorech a převodovkách si povíme více v závěru článku, kde se budu věnovat mechanické a servisní stránce tohoto modelu podrobněji – pozn. autora). Auto pochází z italského Janova, do České Republiky se dostalo v roce 2008. Jedná se o velmi zachovalý kousek po pečlivém majiteli, a chyby se na tomto konkrétním exempláři hledají jen těžko. Výbava je takový zlatý střed možného výbavového spektra, zahrnuje m.j. čtyři airbagy, automatickou klimatizaci, falešný dřevěný dekor, kožený volant a také mimořádně pohodlná polokožená sedadla, postrádá však například tempomat, výhřev sedaček, nebo střešní okno. Jízdně se jedná o vcelku příjemné auto, osobně bych jej po této stránce přirovnal k soudobému Mercedesu třídy C. Lehce tuhý podvozek krásně drží stopu v zatáčkách, zároveň však není přehnaně tvrdý, a poskytuje tak dostatek komfortu i na horších vozovkách. Maximální rychlost činí 210km/h, zrychlení na stovku trvá necelých deset sekund. Tato čísla dávají najevo, že ačkoliv se s 1.8 dá jezdit tak nějak svižně, rychlostní rekordy jednoznačně trhat nebude. Na poměry sedanů této třídy nabízí S40 nečekanou praktičnost. Kufr je velmi prostorný, jen nakládací otvor je až směšně malý. Zadní sedadla jsou sklopná do roviny, a přední částečně také, což nabízí možnost pohodlného přespání dvou osob, nebo přestěhování nového nábytku z IKEA. Zejména první scénář je u karoserie typu sedan vskutku ojedinělá vlastnost. 

V40 – Pohrobek

Druhým představeným vozem je bílá V40 z roku 1998, ta má původ v italském Miláně. O pohon se stará rovněž atmosférický zážehový čtyřválec, tentokrát však o objemu 2.0 litru a výkonu 103 kW (140koní). Dvoulitr už nabízí vcelku slušný výkon, oproti slabším motorům je znatelně živější. Vůz je vybaven čtyřstupňovou automatickou převodovkou Aisin. Ta je opravdu povedená – řadí přesně, nezmatkuje, a v režimu sport je auto dokonce i trošku zábavné. Po stránce výbavy nabízela V40 nad rámec stříbrné S40 ještě tempomat a obložení z ořechové dýhy. Zavazadelník je dostatečně veliký, s větší V70 se ale svým objemem nemůže měřit. Naopak prostor pro nohy zadních pasažérů zaostává – to je u Volva, dá se říci, až charakteristická vlastnost. Vůz jsem koupil ve značně zanedbaném stavu a trvalo několik měsíců, než byl uveden do alespoň částečně dobré kondice. Poté sloužil přibližně půl roku jako každodenní přepravník. Osud této V40 byl letos v dubnu zpečetěn dopravní nehodou, ve které hrál hlavní roli řidič pod vlivem alkoholu. Budiž jí země lehká.

Motorizace a převodovky

Nyní je na řadě stručné shrnutí pohonných jednotek a převodovek. Zážehové atmosféry 1.6, 1.8 a 2.0 se liší pouze zdvihem, jinak se jedná o prakticky totožné motory. Navzdory objemovým a výkonostním rozdílům mají paradoxně všechny jednotky z této trojice obdobnou spotřebu, která se pohybuje v závislosti na stylu jízdy okolo 7-8 l/100 km na dálnici a 9-12 l/100 km při jízdách po městě. Pokud je tedy možnost koupit dvoulitr, nemá smysl jít do motorizace s menším objemem. Pozor na výše zmíněný 1.8GDI 92kW, to je motor z dílen Mitsubishi, který se v rámci oné dříve zmíněné spolupráce dostal do čtyřicítek také. Zatímco GDI jsou nechvalně proslulé svojí nepříliš dlouhou trvanlivostí, benzínové motory od Volva se naopak dají považovat za velmi povedené a spolehlivé. K 2.0T 120 kW a T4 147 kW nemám osobně co říct, najel jsem toho s nimi velmi málo. Zejména T4 je v současnosti vcelku žádaná motorizace, neboť nabízí poměrně zajímavé výkonnostní parametry. Naftová 1.9D se nabízela ve čtyřech výkonostních variantách od 66 kW až po 85kW, konstrukčně vychází z motoru 1.9dCi od Renaultu. Zběsilý útěk od naftové čtyřicítky však není vůbec nutný. Inženýrům z Volva se podařilo typické závady této francouzské národní ostudy vychytat (Renaultu později taky, 1.9dCi je překvapivě velice robustní motor) a vznikl z toho povedený diesel s označením 1.9D, který si majitelé na všemožných diskuzních fórech zpravidla chválí. Renault poskytl do některých verzí modelu S/V40 také své manuální převodovky, ty nejsou objektivně vzato o nic horší, než převodovky od Volva. 

Servis a časté závady

Čtyřicítkám se zásadní mechanické problémy vyhnuly, ale samozřejmě mají své nedostatky. Nejvíce je trápí koroze předních blatníků, na vině je originální pěnová izolace, která v této oblasti zadržuje vodu. Korodují rovněž prahy, to je vlivem nešťastně vyřešeného uchycení plastové krycí lišty táhnoucí se přes celý práh. Dalším evergreenem je prověšená látka stropnice, která má tendenci časem utvořit překrásný baldachýn – stejný problém mají i vnitřní kryty A-sloupků. Typickým jevem je také ramínko stěrače drhnoucí o hranu kapoty. Po stránce údržby jsou to ale obecně vzato spolehlivá auta, u kterých se neprojevuje tendence nechat vás trčet někde u krajnice, a ceny náhradních dílů jsou příznivé.

S/V40 stále ještě klesají na hodnotě, což nabízí možnost koupit pěkné a na svou dobu slušně vybavené Volvo za hodně rozumnou částku. Jak nedávno prohlásil můj kamarád, který je opravdu velikým nadšencem do švédských plechů: "Něco ti sice říká, že to není tak úplně čistokrevný Volvo, ale to kouzlo těch Volv to prostě má". A já nemůžu nic, než souhlasit…