Rockeho recenze /// Mercedes-Benz W124 400E & 250D

Když se na počátku 80. let chýlila ke konci výroba velice úspěšné řady W123 ("Piáno"), v Mercedesu si velmi dobře uvědomovali, že nástupce musí dosahovat obdobných kvalit. A tak byl v roce 1984 na trh uveden model W124, který se stal automobilovou legendou a zapsal se zlatým písmem do motoristických dějin. Následující řada W210 už kvalit předchůdce nedosahovala a vzhledem k silným sklonům ke korozi jsou dnes “Masařky” jedna po druhé nametány na lopatku. Období od poloviny 90.let bylo pro Mercedes-Benz bohužel začátkem úpadku, a tento fakt dodává starým dobrým vozům této značky na oblíbenosti.

– – – – – 

Paleta motorů osazovaných do modelu W124 byla velice široká, od "taxikářské" verze 200D, až po osmiválcovou 500E vyráběnou ve spolupráci s Porsche. Opomenout nesmíme ani speciály od všemožných dobových úpravců, jako jsou například verze od AMG (tehdy ještě nikoliv součást koncernu Daimler), Wald, či Lorinser. V tomto článku se podíváme hned dva Mercedesy W124 přímo z mojí garáže.

Západoněmecký koráb

První testovaný vůz byl vyroben v roce 1986 a pod kapotou ukrývá motorizaci označenou 250D, tedy atmosferický vznětový pětiválec o objemu 2.5 litru a výkonu 66kW. Vozidlo je vybaveno pětistupňovou manuální převodovkou. V tehdejším Západním Německu si jej jako nový objednala jistá postarší paní, které věrně sloužil až do roku 2003. Poté si však zakoupila nový Mercedes-Benz třídy A (W168) a hrdina první části našeho příběhu putoval do České Republiky.

Nasednutí do auta budí v člověku pocit neskutečné nostalgie - dřevěné obložení Zebrano, dobový pořadač na audiokazety, pérové sedačky vyplněné žíněmi… I po více než třiceti letech působí interiér navzdory každodennímu používání celkem zachovale. Staré Mercedesy měly na dnešní dobu nezvykle velké volanty, které svými rozměry připomínají spíše kormidlo. Když k tomu připočítám celkovou plavnost vozidla a vcelku majestátní rozměry, máme tu vlastně takovou malou silniční jachtu. A ačkoliv se jedná o sedan, kufr je nečekaně prostorný – pojme až dvě mrtvoly a velký pytel cementu. Není divu, že vozy této značky měli dříve v oblibě všemožní “byznysmeni”.

Samotné řízení vozu je velikým požitkem – usednete do měkoučkých sedaček, nastartujete, odjistíte táhlo nožní brzdy, zařadíte, a za doprovodu brumlání naftového pětiválce se vydáte na cestu. Motor má na poměry naftových agregátů velice charakterní zvuk a příjemný tah, bohužel je ale velice líný. Jeho limity končí někde u 180km/h, přičemž vyvinout takto závratnou rychlost bude trvat něco mezi dvěma a pěti minutami (v závislosti na tom, zda vám cestu nezkříží kopec nebo protivítr). Kdo by však od starého nafťáku čekal schopnost zajet Severní smyčku Nürburgringu pod sedm minut, že ano? Kouzlo tohoto Mercedesu tkví především v tom, že jízda v něm má silné uklidňující účinky. V klidu si plujete po tankodromu dálnici, vůz skvěle tlumí veškeré nerovnosti, motor si někde tam vpředu tiše přede a jeho spotřeba nepřesahuje šest litrů na sto kilometrů. Co víc si přát?

Hmyzovrah

Druhý kousek v našem testu je 400E vyrobená na jaře roku 1992, jedná se o atmosférický zážehový osmiválec o objemu 4.2 litru, který disponuje výkonem 210 kW (verze pro japonský trh) a kroutícím momentem 400Nm. Motor je spojen s čtyřstupňovou automatickou převodovkou, interiéru vévodí černá kůže a dřevěné obložení Burred Walnut. Vůz se pyšní celou řadou příplatků, jako je například elektrické ovládání sedadel včetně hlavové opěrky, kožený sportovní volant s elektrickým posuvem, tepelně izolační tónovaná okna nebo automatická klimatizace. Oproti spartánské 250D působí bohatě vybavená 400E jako zjevení. V době, kdy bylo Česko a Slovensko ještě jedním státem, a ti šťastnější z nás si mohli dovolit nového Favorita, musel být podobný vůz zdrojem závisti celé ulice, ne-li celé čtvrti. 

Převodovka řadí i po letech přesně a hladce, podvozek je příjemně tuhý, přesto je vůz velmi pohodlný. Zvuk motoru se nedá popsat jinak, než slovem "fenomenální”. Po sešlápnutí plynu se rozezní symfonie burácení připomínající rozzuřeného tygra, který se žene za svou kořistí. Na 100km/h se tento méďa dostane kolem šesti sekund, maximální rychlost je 260km/h. V dnešní době nic závratného, tehdy se však jednalo o neskutečné hodnoty a 400E se stále dá považovat za velmi rychlé auto.

Servis a údržba

V poslední části textu se budu věnovat údržbě a servisu. Po mechanické stránce jsem s 250D naprosto spokojený, je to nenáročný vůz, který se při dodržování běžné údržby s přehledem dožije padesátky. Jedinou větší vadou na kráse jsou zkorodované prahy u předního bodu pro hever, jinak se jedná o hezké auto, které na ulici poutá spoustu pozornosti a umí důstojně plnit funkci každodenního přepravníku.

Život s 400E je poněkud komplikovanější. Při vývoji řady W124 se totiž s použitím osmiválce nepočítalo, motory M119 se pod kapotu dostaly až v roce 1991 s příchodem modelu 500E. Daní za V8 pod kapotou je tak bohužel minimum prostoru kolem motoru, a práce na něm je tak zpravidla velmi… stresující. U vozidel s automatickou klimatizací je taktéž hodně častou závadou nefunkční ventilátor topení, v drtivé většině případů je příčinou předřadný odpor ventilátoru. A určitě nemůžu opomenout problémy s kabelovými svazky u některých vozidel od roku 1992, tam je na vině rozložitelná izolace kabelů, která se bohužel začíná rozkládat trošku dřív, než by měla. 

Pořídit si stařičkou 400E na každodenní ježdění může působit jako šílené rozhodnutí a ekonomická sebevražda, ale rozhodně není čeho litovat. Spotřeba při jízdě po městě se sice pohybuje kolem 20l/100km, každá kapka spáleného paliva však přinese hromadu radosti. Schválně, zamyslete se – kdy jste naposledy viděli někoho vystoupit třeba z obyčejné Octavie s úsměvem od ucha k uchu? Já snad nikdy…