První servis, první strasti i první radosti s Miatou

V minulé epizodě jsem se snažil popsat můj myšlenkový pochod při výběru nového sportovního kupé, ze kterého nakonec vzešla černá Miata NBFL, která rozhodně kupé není, ale co už… Ke konci jsem popisoval mé lehké zklamaní, kdy se nedostavilo to zázračné WOW, o kterém jsem všude slýchal a četl. První necelé dva měsíce vlastnění Miaty mám pocity jak na horské dráze, jednou jsem z ní unešen, pak se něco vyskytne, jsem lehce zklamán, a takto se to celé točí.

První servis

Hned během prvního týdne jsem se vrhnul na základní prvotní údržbu, abych s ní mohl začít co nejdříve "pořádně" jezdit. Následovala tedy výměna motorového oleje, filtrů, oleje v převodovce a diferáku, výměna brzdovky a nové svíčky s kabely. Trochu mě překvapilo, že byl docela problém zjistit co za kapaliny tam vlastně vůbec nalít, protože i když existuje boží portál miata.net, tyto informace jsem musel hledat v několika vláknech a článcích a vlastně tak nějak se sám rozhodnout, že 5W30 bude asi to co chci. Možná ještě horší byly oleje do převodovky a diferáku, kam jsem ale nakonec nalil 75W90 (GL4 do převodovky a GL5 do diferáku). Naštěstí potom už proběhlo vše v pořádku, nikde žádné špóny, a odvzdušňováky na brzdových třemench šli taky dobře povolit. Mohl jsem tedy na to konečně začít trochu šlapat.

První pocity

Základní údržba byla tedy hotová, takže jsem tomu konečně mohl trochu dávat. První čeho jsem si hned všiml oproti zkušenostem s Felicie či Grande Punta (vím, ne zrovna auta v podobné kategorii) byl strašně citlivý plynový pedál a připadal jsem si jak kdybych ho měl ovládat pouze myslí. Každopádně i při lehkém sešlápnutí byl hrozně znát rozdíl ve výkonu oproti mé Feldě, nečekaně. I řízení byĺo značně jiné, bylo krátké a citlivé. Co mě převapilo, byla tuhost volantu. Byl jsem zvyklý na tuhost Feldy, a i přes to, že mám ve Feldě posilovač, oproti jiným autům jde celkem ztuha. U Miaty šel mnohem víc ztuha, ale za to mnohem jemněji a plynuleji. A to se mě hned zalíbilo.

Stále jsem jezdil hrozně opatrně, a tak, jak jsem již minule nakousl, byl jsem trochu zklamaný, že mám z ježdění vlastně dost podobný pocit jako s Feldou. Abych se to pokusil trochu vysvětlit: na Feldu jsem přecházel z mého prvního auta, jedničkového Punta, které mi nějak k řidičskému srdci, za nějaké dva roky nepřirostlo. Celé se kroutilo, posed byl jak v dodávce a tak nějak celkově to bylo takové, meh. Pak jsem zdědil od rodičů Felicii, kterou jsme měli když jsem byl ještě malý, a pak taky, bylo to jediné auto, které jsem měl k dispozici první 2 měsíce po dostání řidičáku. Asi mi kvůli tomu nějak trochu přirostla k srdci, navíc oproti Puntu byla mnohem pevnější a přesnější, a navíc posed za volantem byl příjemný upgrade. Když jsem si tedy teď vybíral nového sporťáka, říkal jsem si, že když už je to tedy sporťák a investuju do toho ty peníze, musí to být přece super. Měl jsem velká očekávání, asi až nereálná, přeci jen není to žádné GTRko ani nic podobného. Jak tak nad tím teď přemýšlým, toto a můj opatrný styl ježdění nejspíš byly ty hlavní důvody mého lehkého zklamání.

První radosti ale přišli. Přišli jakmile začlo pršet a já dostal trochu odvahy se alespoň na místě trochu sklouznout, když už mám tu zadokolku. To bylo na tu chvíli naprosto super. Blížil se navíc poslední Autíčkářům trackday a já ho chtěl za každou cenu stihnout, abych si ji mohl vyzkoušet a nebát se, že to pošlu do nejblížšího stromu na nějaké okresce. Nicméně, pro svůj duševní klid jsem nejdřív potřeboval udělat rozvody a chladič. Zprvu se mi do toho moc nechtělo, protože jsem si myslel, že se ta 1.8 může potkat kvůli dvěma vačkám. Zjistil jsem ale, že ne, a tak jsem si říkal, že bych to mohl zkusit,. Přeci jen už jsem to jednou dělal, i když to byl jen osmi-ventilový F.I.R.E.. Poslední asi 2-3 týdny před trackdayem jsem pak zjišťoval co a jak, a nakupoval všechny díly. Chtěl jsem zároveň udělat i vodní pumpu a termostat, to co se doporučuje při výměně rozvod udělat. Poslední víkend před trackdayem jsem se k tomu odhodlal, a na poslední chvíli sehnal dokonce i garáž, a tak jsem se do toho pustil.

Čím hlouběji jsem se dostával, tím více na mě začal padat lehký stres, jestli to vůbec složím. Nicméně s pomocí asi 4 videí a několika článků (abych si byl jistý správným postupem), jsem to nakonec složil i s novým chladičem a Miata nastartovala napoprvé. To se mi hodně ulevilo. Poměrně velký stres, který se ve mě střádal během toho týdne, co jsem to postupně skládal, ze mě konečně opadl. Nakonec to vlastně bylo celkem jednoduché, nejhorší z toho pro mě byla paradoxně výměna gufer na klice a vačkách :D. Bohužel přišlo i dost nemilé zjištění. Přední nosníky na tom nebyly úplně dobře. Z boku sice nejsou zkrz, pouze vrchní plech je prasklý, levý nosník má bohužel vespod docela velkou díru. To mě docela dostalo, protože jsem ji kupoval s tím, že je to topovka a specificky jsem tomu mému známému říkal ať zkontroluje přední nosníky.

No co už, co si neudělám to nemám. Táta mě lehce uklidnil, že to zas tak hrozný není, že do jara to přežije, a pak se to nechá vyvařit, tak snad…

Na poslední chvíli jsem se tedy přihlásil na svůj úplně první trackday, nabalil jsem plný kufr nářadí a vyrazil. Už před výjezdem jsem pociťoval, že ten zadek je nějaký těžký, ale absolutně jsem nevěděl co mám čekat, jak od místa parkování v depu, tak od nového auta, takže jsem chtěl za každou cenu minimalizovat riziko jetí domů autobusem. Nicméně, dojel jsem na místo, první 2-3 iterace ježdění jsem se seznamoval s tratí a autem, a pak už jsem tomu začal trochu dávat. A bylo to super. Nevím jestli to bylo tím autem, nebo tím, že jsem konečně byl na reálné trati a ne jen v simulátoru v Assetto Corsa, ale vážně jsem si to užíval, i když jsem byl poslední. I tak jsem se musel volatnu držet zuby nehty, protože boční vedení sériové sedačky na mě docela kašlalo. Mé prvotní obavy z těžkého zadku se projevili, vůbec se nechtěl utrhnout, ale nějak mě to nevadilo. Trackday skončil, oba (já a Miata) jsme to ve zdraví přežili, a já nemusel domu autobusem. Po cestě domu jsem nechal staženou střechu a užíval si dozvuk úspěšného trackdaye.

I když byl trackday super, cítil jsem, že to na nějaké větší zžití s Miatou a více odvahy v zatáčkách bylo málo. Říkal jsem si, že na jaře to doženu, stejně jsem už nechtěl víc trápit nové zimáky a brzdové destičky. Nicméně, za pár týdnů jsem úplnou náhodou narazil na další trackday ve Vysokém Mýtě, a tak jsem neváhal a rovnou se zaregistroval. Tentokrát jsem již bral minimum nářadí, protože jsem věděl, že Miata je spolehlivá a chtěl jsem mít lehký zadek. Navíc jsem si něco málo načetl o tlacích v pneu, což jsem předtím nedělal, a později zjistil, že se mi sjeli vnitřky předních gum víc než bych chtěl. Nicméně, dorazil jsem na trať, zpozoroval jsem, že ostatní nechávali nářadí venku, tak jsem to taky risknul, abych měl co nejlehčí zadek. Hned po pár kolech jsem začal pozorovat, že jezdím o něco svižněji, než naposled. Lehčí zadek byl znát a Miata se chovala o něco málo mrštněji. S rychlejších tempem jsem již v určitých zatáčkách začal pozorovat limity zimáků, což mi paradoxně dělalo radost, protože jsem věděl, že nejedu úplně pomalu a snažím se využívat Miatu jak to jen jde. Nově jsem si hlídal i tlaky pneumatik a upouštěl a dopouštěl. Celkově jsem se do toho mnohem více ponořil než na prvním trackdayi, protože už jsem trochu věděl co a jak. Druhý trackday jsme oba taktéž přežili a já si opět užíval jeho dozvuk se staženou střechou po cestě domů.

Následující týden jsem již konečně začal pociťovať, že trackdaye přinesly nějaké ovoce, a začínal jsem se cítit o něco jistější v předvídání chování auta. Začínal jsem dokonce pociťovat i větší motivaci i pro běžné projížďky.

Zamyšlení na závěr

Jak tedy shrnout mé pocity z Miaty? Ten skvělý "WOW, to je naprosto boží auto" pocit, který zní ze spousty videí na YouTube a článků se úplně nedostavil. I když musím uznat, že při mé úplně první 5 minutové projíždce jsem z ní byl naprosto unešený. Potom už jsem nad tím začal až moc přemýšlet a vlastně se asi snažím dohnat nějakou nereálnou představu, kterou jsem si v hlavě vymyslel, která ale není podložená realitou ani zkušenostmi. A možná je to taky kombinace obojího.

Na druhou stranu nemůžu říct, že by mě jezdit s Miatou nebavilo. Naopak podvědomě vím, že mě s ní baví jezdit kamkoliv (do práce, na menší nákupy po městě, a podobně) i po 2 mesících vlastnění, se stále těším na další projížďky. Ta malá 1.8čka je super, je z ní cítit, že chce jet a má pro mě příjemný dravý zvuk i se sériovým výfukem. Stejně tak první klouzaní, i když na místě, mi také vykouzlilo dětský úsměv. A to je vlastně fajn. Postupně zjišťuju, že se mi i ten soft top na tom autě svým způsobem líbí a to kupé vlastně asi zas tak nepostrádám.

Největší pomocí pro mě byly dva zmíněné trackdaye ve Vysokém Mýtě, kdy na tom druhém jsem už jezdil s Miatou ostřeji a začal trochu zjišťovat, jak se chová, a mohl jsem si tu jízdu s ní víc prožívat.

Co se týče samotného výběru auta, zatím bych řekl, že to špatná volba nebyla. I kdyby se za rok ukázalo, že vlastně hledám něco jiného, momentálně Miata splňuje vše co potřebuji, a říkám si, že za daných podmínek, je to pro mě vlastně ideální kompromis: je to roztomile malé, jak z venku, tak i zevnitř, jednoduché na opravy, pro mě pohledné, a má to takový svůj dětský neviný hravý vibe, který se mi na tom autě líbí čím dál víc, a jinde bych ho hledal asi těžko. Obecně si myslím, že mé růžové představy o sporťáku, který by mi zadarmo předal na zlatém podnose většinu prožitku, by nezvládla ani stará 911ka, nevím. Myslím si, že Miata byla pro mě super volba, jen asi musím zapracovat na zbavení se přílišného přemýšlení nad zbytečnostmi a začít prožívat to co se mi Miata snaží předat.

Vlastně si říkám, že to celé možná není až tak o konkrétním autě, a proto jsem možná nepocitoval ani nějaký velký upgrade z Feldy na Miatu. Navíc s Feldou mě baví jezdit po více než dvou letech bez nějakých úprav stále, i po pořízení Miaty. Možná je pro mě osobně důležitejší charakter daného auta než vyloženě jeho jízdní vlastnosti (minimálně zatím). A nevím jestli je to dobře nebo ne. Ale něco mi říká, že možná i jo? Mělo by to být přece o pocitech řízení a ne jen o nějakém statusu vlastnění nějakého auta, no ne?