Proč má pan Krab rád (nejen) veterány

Vždycky, když přestanou jet, když motor nechce naskočit nebo při jízdě zakucká a nechce se mu. V tyto chvíle bych se na to vždycky nejradši vyprdnul. Starý krámy to jsou! Co mě k nim tedy táhne?

Vlastně jsem nad tím ani nikdy takhle nepřemýšlel. První staré auto, veterána jsem měl už chvíli po tom, co jsem získal řidičák. Řídil jsem běžně auto z šedesátých let zrovna jako ty z devadesátých, co se zrovna vyskytovaly doma. A život bez toho starého křápu, ať už se jmenoval Ford nebo Simca, nebo Wartburg či Fiat jsem si nějak nedovedl představit. Jízda těmito auty byla totiž určitým způsobem víc vzrušující. Je to asi podobné, když se zeptáte libovolného kuřáka, proč hulí. Prostě, protože!  Málokdo to bude umět vysvětlit. Tyhle blogy mě ale nutí o věcech občas přemýšlet a samotného mě zajímá, jak si to svoje nadšení pro stará auta nakonec odůvodním.

Za dobu, co jsem vystřídal různá klasická a sportovní auta včetně těch novějších, dnešním jazykem youngtimery, bych si býval byl asi v klidu ušetřil na zajímavé fungl nové sportovní auto. Místo toho jsem dělal co? Vždy když byla možnost se s nějakým novým sportovním autem svézt, hned jsem hledal důvody proč to není ono. A taky jsem je nacházel. Nissan 370Z se mi špatně ovládal a jeho automat s automatickými meziplyny byla věc, proč bych se ho styděl řídit a vůbec kdy sám sobě i ostatním přiznat, že se mi to vlastně docela líbí. Nové čtyřkové BMW je velké jako osmikolový MaZ z nedávného autíčkářova článku a do nádrže se mu leje nafta. Ač nejsem z těch, kteří považují počet šesti válců za něco podřadného, ale tu naftu mu prostě odpustit nemůžu. Přece něco s nápisem diesel na víku nádrže nemůže současně obsahovat emblémy M trikolóry. Asi taky proto si dnes to pravé BMW M3 (E30) pořídíte za velmi podobné peníze jako fungl nové. A to je důkaz, že nestojím s tímto názorem sám před celou třídou jako s tím fenomenálním hrdobcem. Prostě, nová auta se v mojí představivosti odcizují svému jménu, a to i ta o kterých si myslím, že zachovávají tu tradici klasického syrového a nekompromisního sporťáku.

Ano, chápete to správně, mám na mysli svatý grál, Mazdu MX5, popřípadě svatý grál číslo dvě, Toyotu GT86 či Subaru BRZ. I na každou z těchto dvou svatyňí autíčkářského světa si něco postupně najdu. Toyota GT86 myslím měla tenkrát velkou smůlu, protože v testovací den jsem jezdil střídavě s ní a s její starší kultovní sestrou AE86, zvanou hatchiroku, v konkrétním případě pouze „Hatchi“. Nová, prostě byla asi moc nová, zrovna asi jako Trautenbergovo kyselo bylo moc kyselé. A nejen to. Nová „Hatchi“ je taková krásně vyvážená, jednoduchá a ve své podstatě málo záludná, málo hlučná, málo silná a chlupy neježící gejša. Kdežto ta stará je prostě v těchto ohledech peprnější, hlučnější a vydává zajímavější automobilové pachy. No a je to to tady. Jak to dál jen vysvětlit.

Svoje první opravdové sportovní auto, MGB GT jsem si jel koupit do Anglie asi v šestadvaceti. Důvod vlastně nebyl v tom, že jsem chtěl MGB kvůli jejímu designu karoserie od Giovanni Michellotiho. Já jsem chtěl auto, s kterým si poblbnu na okreskách, auto, co bude mít pohon zadních kol, bude lehké a bude o dost rychlejší než Cortina 1300. Mohl jsem si přece koupit třícu a s trochou štěstí s dva a půlkou, tenkrát se daly koupit ještě levně. Případně jsem mohl vzít třicetšestku. Asi jsem se chtěl trochu i odlišit nebo co, ale já mam dojem, že v tom bylo něco víc. Ta šedesátá léta. Ty auta z té doby mají v sobě určitého ducha neodolatelnosti. Tenké, kůží potažené volanty, nepohodlná koženková sedadla s krátkými opěradly a nabízejí spoustu charakteristických pachů v kabině. Schválně, očichejte si někdy svoje auto a pak nějaký produkt z devadesátých let a pak na nějaké výstavě nahlédněte do interiéru vozu z šedesátých a nadechněte se. Kombinace olejů, koženky, kůže a benzínu je hodně specifická. To nenajdete v Miatě, ale najdete to právě v MGB. Já ho v té době koupil ovšem spíš hlavně za účelem pokusů naučit se precizně driftovat po okreskách v okolí. Ale vlastně ne. Je to nesmysl. Koupil jsem ho proto, protože jsem si chtěl užít ten okamžik všech vjemů z auta. Ty pachy, leštění chromových dílů, čištění a leštění členité karoserie, která má hodně vzrušujících oblých detailů a zároveň abych si užil zvuk nerezového výfuku, jehož spodiny nejsou zpomalovány žádným výtvorem nařízení EU. A pak tu jsou všechny ty staré faktury, zápisy z technických, servisní kniha a dílenská příručka plná otisků prstů od vazelíny. Jestli jste někdy zvídavě bádali v archivu anebo ještě lépe na tajuplné půdě u dědy a babičky, tak pročítání těchto dokumentů navozuje přesně tyto pocity. Tohle mě táhlo k vlastnictví sportovního veteránu. Nejde o MG, vlastně to píšu hodně obecně. Přesně si vybavuju noc na trajektu, kdy jsme si vezli s partnerkou po ose hrdinně Jensen-Healey. Na cestě s Ramsgate do Oostende padla minimálně jedna flaška dobrého slovinského vína Malvazia a pamatuji krásně prožitý čas s čtením starých artefaktů k novému vozu za mírného pohupování vln. No jo, jenže pak se muselo vyrazit na dlouhou cestu.

V pátek jsem se zrovna byl projíždět s Triumphem. Silnice oschly a bylo potřeba ho zas na chvíli probrat ze zimního spánku. Všichni milujeme zvuk nastartovaného studeného motoru. Ten moment vzrušení, kdy ráno naskočí a my můžeme vyrazit. Tady je navíc práce se sytičem a vůbec startování má svůj rituál. Člověk si to nesmí nechat zkazit, není kam spěchat. Zvuk karburátorových motorů je navíc vždycky takový opravdový, takový skutečný. Přijel jsem na svůj oblíbený úsek silničky s malým provozem a projížděl sem a tam. A uvědomil jsem si další věc proč by mi staré auto chybělo. Kvůli citu v ovládání. Jak to jenom popsat. Co auto bude dělat, jak bude reagovat motor a jak zadní kola a jak ty přední, je velice citlivě nastíněno. A pak přijde právě ten moment. Moment, kdy zadní kola lehce ztratí přilnavost v pravotočivé vracečce do kopce a já si lehkým kontra a modulací plynu jen tak upravuju stopu, jak potřebuju. V klidu, bez stresu, bez strachu, bez nějakého zbytečného zaváhání a uleknutí a ubrání plynu, jak se mi to občas stává v modernějším sporťáku s daleko širšími koly. To auto nemá žádné strážné anděly, umí občas pěkně vytrestat, a to hlavně na mokru, ale je tak citlivé a ohebné, že se dá nádherně pohybovat okolo hrany limitů přilnavosti. A pak na rovině do mírného kopce s horizontem řadím trojku a vytáčím motor blízko k červenému poli a sleduji, jak se krásně vybarvují tóniny řadového šestiválce.

Jasně, motor není tak rychlý a asi proto si taky celou akci dovedu krásně vychutnat a užít. Chybí tu nějaké to zatlačení do zad a vyděšení z toho kdy už budu muset jít na brzdy. No, když už zmiňuju brzdy. Tady to je čistý plusový bod pro moderní auto. Brzdy v Triumphu, MG, Fordu Cortina nebo Capri, anebo v jakémkoli autě z šedesátek či sedmdesátek jsou totálním fiaskem. Moc to nebrzdí. Což ovšem bystří mozek. Řidič musí přemýšlet, uvažovat a strategicky číst trať a předvídat co bude následovat. Jasně, špatné brzdy mě zpomalují. Musím si vždycky dát pozor a brzdit včas. Specielně u Triumphu je i přes moderní pneumatiky a renovované brzdové třmeny nejrychlejším elementem motor. V moderních sporťácích je to naopak a je to tak správně. Auta, co to tak nemají jsou sice někdy k vzteku, zato jízda v nich bývá pěkně vzrušující.

Už to chápete? Zato já mám poslední dobou pěkné pochybnosti. Jsem stále příčetný, když mám obrovskou chuť si pořídit další bezmála dvacetiletý křáp, byť s tentokrát poprvé v životě se znakem města Stuttgartu a historického Wuertenberska? Počkejte až se ty všechny tři krápy dohromady rozbijou s nějakou obvzášť záludnou poruchou. Jestli nebude nakonec lepší je všechny pak pěkně hodit do vůně a šup s nima do světa. A pak si naježit krásnou, červenou Alfu Romeo 4C s klasickými alu „telefony“, klidně i s financováním. Očima mužské matematiky je to přece geniální nápad!

A co byste si přáli k ježíšku vy? Krab vám přeje pohodové vánoce plné splněných snů!