Můj vůz, můj hrad

Každý kdo žije alespoň trochu společenským životem, nebo má rozvětvenou rodinu, bude řešit pravděpodobně jednoho dne otázku: “Půjčit či nepůjčit?” Je přece slušnost pomoci bližnímu bez auta, navíc sám přece nikdy nevím, kdy podobnou službu budu od někoho potřebovat také. Opráším tímto tématem trochu článek místních redaktorů (snad prominou), ale jeho pointa bude na konci trochu jiná a dopředu prozradím, spojená s další mou automobilovou obsesí. Ačkoliv mám tuto “nemoc”, nemám problém se zapůjčením svého auta. Dokonce jsou i lidé, kterým bez problému půjčím svého veterána. A zde narážím na to, že každý ať vedomě či ne filtruje ty, kterým auto svěří. 

Máte tedy dvě skupiny lidí. Ty kterým nepůjčíte za žádnou cenu a ty u kterých s tím nemáte problém. Začnu tedy tou první skupinou. Říkám jim různě, vybydlovači, čuňátka, ignoranti nebo třeba bordeláři. Takového člověka mám ve svém okolí pouze jednoho a on ví, že má přístup do mého auta zapovězený. Viď Petře? :-D Ačkoliv je to majitel pěkného BMW 750i, jeho přístup k autům je nejen pro mě šokující. Já vím, že auto je především stroj a ten by měl sloužit nám, ne my jemu. Ale i náš přístup k němu je přece důležitý. Petr mě svým BMW vezl pouze jednou a po této zkušenosti jsem ho okamžitě zařadil na pomyslný blacklist. Vyzvedl mě na letišti a jeho vůz při příjezdu z venku připomínal spíš rally speciál po náročném závodu, než luxusní sedan uhlazeného manažera. Po otevření kufru jsem poprvé zbystřil a začalo mi to v mé nemocné hlavě šrotovat. Kufr byl téměř plný všeho možného, od pet lahví přes různé hadry, ulepené a špinavé papíry, hračky až po oteplováky a lyžařské boty. Pro upřesnění uvedu, že byl červenec. :-D Přes můj návrh, že si kufr dám za přední sedadlo, což by v provedení BMW long neměl být problém, nacpal Petr zavazadlo do kufru a přes námitky elektrických motorků jej zavřel. Zamířil jsem tedy automaticky k předním dveřím a v tu chvíli mě kamarád zastavil. “Tam bych si být Tebou nesedal, vzadu to budeš mít lepší.” Říkám si, co tím myslí a přes doporučení otevírám přední dveře. V tu chvíli pochopím a s úsměvem na rtech a zděšením v duši zavírám a usedám na zadní sedadlo. Na podlaze u spolujezdce měl obrovskou hromadu odpadků a obalů od všeho možného. Celou cestu jsem přemítal, co všechno muselo být obsahem tohoto koše. Dle zápachu jsem to tipoval na slupky od banánu, nahnilý sandwich s masem čí mrtvé dítě, podle autosedačky připevněné po mém boku a červených skvrn všude kolem. Prý marmeláda. :-D Nakonec zmíním snad jen to, že v průběhu cesty nám společnost dělala barevná hudba na přístrojové desce se spoustou zvukových upozornění a vysvětlením majitele, že to dělá už dlouho ale stále to jede. Tento člověk je ve svém chování k autu samozřejmě extrém, ale vybral jsem ho záměrně pro kontrast toho, jak se o auto starám já. 

Slabším povahám doporučím zde přestat se čtením a pokud čtete můj blog dětem před spaním, je čas zhasnout a spát. :-) Uvnitř mého vozu musí být pořádek a interiér je pro mě důležitější než exteriér vozu. Ne že bych jezdil se špinavým autem, ale přece jen je důležitější, jak se cítím uvnitř. Mé čistíci práce se dají pravděpodobně přirovnat k nedávno zmíněnému detailngu, o kterém píše Xander_Cage (těším se na další Tvůj článek) a nebo k podmínkám v laboratořích vývoje léků a nebezpečných látek. V kufru, vždy pěkné srovnané a schované vozím nezbytnosti jako kokpit sprej či vlhčené ubrousky. Nejméně dvakrát týdně umyju všechny plasty a plochy ve voze, vyleštím okna i zevnitř, vyluxuji. Žádné smítko mi neunikne, ani ve spárách či ventilátorech. Používám k tomu stlačený vzduch a vatové tyčinky. Říkáte, že smítko ve spárách nevidíte a neřešíte? Sakra ja ho vidím! A rozčiluje mě to. Budíky musí být dokonale čisté a beze šmouh, aby to vypadalo, že před nimi žádný plastový kryt není, displeje bez otisků, dekory dřeva bez mastnot. Jsem zastánce tlačítek v autě a to i co se týká infotaimentu. Osahané dotykové ovládání mě přivádí k nepříčetnosti. Jen v takto čistém voze se cítím dobře. Pro spoustu lidí je dokonale čistý vnitřek vozu zbytečností a argumentují tím, že při řízení přece na palubní desku nekoukáme a díváme se na silnici před sebe. To ano, ale stojíte li třeba na semaforu, v koloně nebo prostě na někoho někde čekáte, na palubní desku se občas podíváte. A pokud máte vůz s interiérem, který jste si vždy přáli, sledujete jí velmi často. Říkáte si, jak může tenhle magor někomu půjčit své auto? :-) Může a dělám to celkem často. Instruktáž při převzetí vozu jsem již zdatně zkrátil i když věřím, že jsem s tím pro mnoho lidí otravný. 

Vůz předávám vždy čistý a natankovaný. Nesmíš v mém voze kouřit, nikdy! V popelníku zapalovač stejně nenajdeš. Zato tam jsou v krásné krabičce bonbonky. Nabídni si a pak je hlavně vrať na své místo. Přezouvat se nemusíš, i když vlastně…ne, to po Tobě chtít nemohu, takový blázen nejsem (alespoň si zkus představit ty měkoučké bačkůrky). :-D Najíst se v autě můžeš, napít konec konců také, od čeho tu jsou držáky nápojů. Hlavně po sobě ukliď až nadrobíš, o drobečky v lamele řadicí páky fakt nikdo nestojí. Dávej pozor na prstýnky, přesky a cvočky na kalhotech. Poškrábaný volant, sedadlo či madlo dveří by Tě zařadilo na blacklist, nebo dočasně podmínečně vyloučilo z klubu přátel mého auta. Nakonec se k mému vozu chovej alespoň tak, jako se chováš ke svému. Věř mi, že kdyby ses choval jako výše zmíněný člověk (promiň Petře, ale jsi fakt čuně), nyní bys v mém autě neseděl. Vrátíš li auto dotankované a čisté, jsou to plusové body pro Tebe a dáváš mi tím najevo, že si mé pomoci vážíš. Nakonec měj na paměti, že nikdy, ale opravdu nikdy mi nevrátíš vůz dokonale čistý. Neříkám Ti to do očí, ale vždy po každém vůz uklidím a čas s tím spojený mi napoví, jak ses v něm choval. 

Vím, že nejsem zcela normální ale ptám se vás: Co je vlastně normální? Jsem snad sám, kdo to takhle cítí? A jak to máte vy? Půjčujete auto, nebo nikoliv? A pokud ano, za jakých podmínek? Je přehnaná starost o vůz špatná?