Jsou věci z dětství, které se člověku vryjí do paměti velmi hluboko a ne zřídkakdy jsou to okamžiky, hlavně pro nás autičkáře, spjaté s automobily. Jsou to ty chvíle, kdy někoho vzal táta na autodrom a kde dotyčný se zamiloval do jednoho ze řvoucích závoďáků nebo když mohl dědovi sedět na klíně a točit volantem někde na polňačce ve starém rodinném vehiklu. Pro mě jsou to okamžiky, kdy mi je 7 let a z řady zaparkovaných vraků u jednoho servisu zavrčí a následně hned vyjede modrý Nissan Almera v sedanu. Má jednu vadu, a to nabořený bok, ale o tom se ví už před prohlídkou. Auto prý údajně měl od nového německý důchodce, co s tím jezdil na chatu a do obchodu. Ten ji následně přenechal svému synovi, kterému pak někdo nedal přednost. Následky nikterak tragické, ale B-sloupek, oboje levé boční dveře a blatník vzali za své. Nicméně je prostřednictvím mého dědy dohodnuto, auto si budeme kupovat.
Celé prázdniny, co jsem strávil u prarodičů, kteří bydleli ve stejné vesnici, co servis, od kterého auto budeme brat, jezdím na kole do dvora opravny, abych zjišťoval jaký je stav věci. S každou viditelnou novinkou pak chodím obtěžovat všechny, kteří jsou jen náznakem ochotni mě poslouchat. Pak si pamatuji, jak někdy na konci léta přichází maminka od zastávky a mává se značkami s lehce prominentní kombinací. Jdeme si pro auto, ještě v ten den je domluvena instalace autorádia zn. Blaupunkt u nějakého "specialisty". První, písničku co začne ve zprovozněném rádiu hrát, si také pamatuji dodnes, je to skladba od skupiny Slade – Far far away. Pro většinu lidí je dnes Almera už jenom starý a jistě pomalu hnijící japonský vehikl,ale tenkrát to auto byla prostě na silnici střela.
Přejdu letmo roky, kdy auto pak skoro jenom stálo, potom jak trpělo s věčně naloženým vlekem dříví a já s ním, páč jsem jako prostřední dítě musel sedět vzadu uprostřed na tom nejtvrdším. Až po dobu, kdy jsem se vítězoslavně dostal k řidičáku a ke klíčům od Almery, které mi předala maminka, která v tu dobu zcela úplně odmítala řídit.
Netrvá to ani 14 dní a přichází mi první (a zatím poslední) pokuta za rychlost – vyhlášené Židlochovice a mých 63 km/h a o dalších 14 dní později první moje tzv. na mále, kdy špatně odhaduji zatáčku a naštěstí po 100 metrech lítání od krajnice ke krajnici končím napříč silnice, kde na jedné straně je les, na druhé prudký příkop do pole. To je ten zdvižený prst karmy, který člověku říká ať se začne chovat a přemýšlet. Do protivky naštěstí nic nejelo.
Je po prázdninách a já lezu do maturitního ročníku. Naše gymnázium pro úspěšné absolvování maturitní zkoušky po nás požadovalo maturitní práci, která bude nějak spjatá s předmětem, ze kterého maturujeme a bude mít i nějaký praktický podklad. Já v rámci fyziky jsem si vymyslel téma, co mi bylo tehdy nejbližší – Tuningové úpravy automobilů, s tím, že praktická část bude úprava auta a jestli to přinese nějaké ovoce. "Muhehe!" Suprový způsob jak si obhájit utrácení peněz za kraviny na auto, že? Navíc je to necelý rok potom, co nás na vždy opustil herec Paul Walker a pro mě a mého kamaráda graduje mánie okolo tuningových aut.
Jelikož jsem byl student, co měl akorát peníze z brigád a hledat si sponzora na takovou kravinu mě ani nenapadlo, tak jsem se to jal vzít trochu rozumněji a skromněji. Hlavním cílem bylo, aby úpravy byly funkční. Nejprve jsem provedl sérii měření, kdy jsem zkoušel za jak dlouho dám stovku na rovině a do kopce a pak jaká bude brzdná dráha z 50-ti a 30-ti km/h. Následně jsem v autě vyměnil svíčky za iridiové, dal lepší filtr vzduchu do airboxu, sehnal litá kola s širší pneu, laděnou koncovku výfuku a komplet nové přední brzdové kotouče a destičky. Po úpravách jsem opět provedl měření a ku mému překvapení tyhle "mega" úpravy fungovaly. S odstupem času si ale myslím, že spíš jsem se v mezičase naučil líp řadit a brzdit. Nicméně ovoce to přineslo. Díky teoretické části jsem se naučil zase něco víc o tom, jak fungují auta a ve výsledku z toho byla pěkná dvojka, protože neumím psát a moje téma nebylo o hadronovém urychlovači, nebo o Teslově transformátoru.
Ovoce tedy do jisté míry. V první řadě to byl výfuk, kdy podle teorie mělo jim být zabezpečený lepší odvod výfukových spalin a tím by to mělo líp táhnout. Co jsem provedl? Nechal jsem známým uříznout původní tlumič, který byl stejně už starý a vysypaný a navařit tam laďák. Výsledek? Zrušil na tom svářečku a já měl špatně navařený výfuk, který klepal o zadní nápravnici. "To si vypodložíš a ono to přestane klepat." Ne, nic nepomohlo. Samotný zvuk linoucí se z výfukového potrubí byl pěkný, ale na delší cesty neskonale otravný, a to i s tlumící vložkou. Ono Almera má docela krátké zpřevodování, takže ve 130ti km/h točím skoro 4000 otáček. No byla to slast. Navíc při každé nerovnosti se ozvalo tupé bouchnutí.
Následné uvedení věci do původního stavu stálo taky za to. Tento úkon jsem se rozhodl přenechat "mateřskému servisu", odkud jsme si auto tehdy vzali. Původní domluvená cenovka byla zhruba 2 tisíce a čas opravy do 3 dnů. Poprosil jsem dvakrát, aby mi ten nešťastný laďák pak hodili do kufru, třeba ho někomu udám. Oprava se protáhla na více jak týden a finální suma byla nejednou 3500,-, páč museli bez mého vědomí vyměnit i střední díl výfuku + mi stopili ten tlumič, o který jsem prosil, aby mi jej schovali. "Na co? To bylo na vyhození…" Aha? Na koncovce, která měla najeto cca 2500 km? Celá kapitola s výfukem vyšla ve výsledku na nějakách 5500,-. Asi tady pláču nad tisícovkama, ale tehdy to bylo celé dotované skromným rozpočtem z brigád.
Další kapitolou byla kola. Podle teorie jsem měl dosáhnout snížení neodpružené hmotnosti + o něco širší gumy mi měly zajistit lepší grip. Po dlouhém hledání v inzerci jsem jel přes 150 km kamsi k Jičínu pro sadu kol s gumama za 3200,-. Věděl jsem o tom nic, takže jenom "Hmmm, hmm, vypadají dobře, beru, platím, jedu, nashle." S kolama jsem protentokrát zamířil do jednoho místního pneuservisu. Kde mi řekli, že moje "gumy na dvě sezóny" jsou akorát tak na vyhození. Parádá! Jsou mi obratem nabídnuty lehce jeté Pirelky za 3000,-. Lepší nabídka asi nebude… S přezutím a vyvážením už mě tahle sranda s koly stála dohromady víc jak 8 tisíc. S vyvážení, které bylo uděláno úplně debilně – pás od kulometu by se styděl. A co víc, když jsem si pak kola prohazoval doma na dvoře, tak jsem si já – neumětel prorazil práh špatně umístněným hydraulickým heverem. Stalo se, domlouváme se v mateřském servisu na vyvaření. Do týdne je auto doma a dalších x tisíc pryč. Co je na tom ale nejsmutnější, tak že servis zkasíroval peníze za vyvaření, ale ve skutečnosti práh jenom vykitovali, což jsem zjistil až po nějaké době.
Další technickou úpravou byly brzdy. Ty ani nevím, kolik stály, nicméně dotyčný, který je kupoval a montoval mi tvrdil, že to je kategoricky lepší střed. Až s odstupem času jsem zjistil, že to bylo úplné blato značky, která je na úrovni Starlinu. Naštěstí nebyl s nimi nikterak problém, jenom naštve to lhaní. Jinak nesmím opomenout na závěr úprav +hp nálepky, respektive silueta Skylinu v níž byla hláška Paula Walkera na zadním skle a JDM nálepka ruky nad předním levým světlometem, která ani už nevím, co znamená. Vydržela tam asi 2 týdny.
Naliskal bych si za to všechno? Asi ano, ale mohlo být i hůř. Krom výše zmiňovaného jsem měl v plánu na prasáka nastříkat bílý pruhu přes kapotu, střechu a kufr, sehnat si nějaké neoriginální křídlo na víko kufru, dát dozadu subwoofer, naistalovat tuningovou hlavici řadící páky a další kraviny. Naštěstí zde zdravý rozum zafungoval natolik, že jsem od těchto věcí opustil.
Obrat nastal pak v tom, když si moje maminka našla přítele automechanika, který si pak o něco později rozjel vlastní autoservis, kde si i já občas hraju na opraváře aut. S postupem času to člověku přijde až úsměvné, když si vzpomene na doby, kdy se bál sundat kola nebo vůbec otevřít kapotu, aby něco nepodělal a teď se v tom rutinně rýpe. Nicméně na Almeře jsem udělal ještě několik přiblblých změn než jsem se vydal na tu (snad) správnou cestu. Další věcí, co jsem nebohému postaršímu Japonci provedl byla montáž led denního svícení (jak ohyzdné), přidal jsem přední lipo, které bylo poctivě ukradeno z Renaultu Laguny první generace (tuneři znají) a celé jsem to završil příšernou rádoby koncovkou výfuku, která byla zakřivená nahoru.
Poučné je i moje zkrášlování motorového prostoru. Zašlé hliníkové ventilové víko mi nepřišlo zrovna dvakrát tzv. echt, takže jsem se jej jal přebarvit. Idea to není špatná, práce se povedla, ale v samotné dychtivosti, mít novou změnu na autě co nejrychleji, jsem víko otočil vzhůru nohama a hodil na podklad s hadrou, abych do něj mohl nastrkat nové těsnění. Udělal jsem si tak obtisk do ne zcela zaschlého laku. Moje řešení bylo to párkrát ještě přestříknout, což se ukázalo jako chyba, protože zanedlouho tlustá vrstva barvy na teplotně namáhaném ventilovém víku popraskala. Nepovedlo se ani lakování víček od provozních kapalin do modra, ty se po čase pro změnu oloupaly.
V mezičase se z estetického hlediska povedla jenom jedna změna a to výměna koncových lamp za faceliftové. Tímto jsem se potom tak nějak rozhodl, že začnu vylepšovat vesměs jenom z originálních dílů, které byly pro tohle auto dostupné a tak, aby se vše dalo vrátit zase do původního stavu, protože si veškeré vyměněné komponenty schovávám. Nicméně i tato sranda má svoji cenu, která se občas nemusí moc líbit. Ale o tom až příště…
