Pátek 5.12. 12:00, Regiojet low-cost class, někde mezi Ostravou a Prahou
„Tak i druhá pojišťovna nám to odmítla a auto Vám nepojistí, možná, když pošlete techničák ze země původu, tak se na to zkusí podívat, ale moc se na to netvářili.“
Sedím ve vlaku cestou do Prahy a slova pojišťovačky mě zrovna nenaplňují optimismem. Netušil jsem, jaký může být problém vyřídit povinné ručení na auto registrované v cizině, které ovšem nemá VIN, protože se nikdy neprodávalo mimo Japonsko. V Japonsku se totiž nám klasicky známý VIN moc neřeší, jedou si svůj systém, kdy se jedná o číslo rámu/karoserie sestávající z označení modelu auta a pořadového čísla, VIN dostávají jen vozidla na export.
No, budu to muset vyřešit nějak jinak. Za čtyři hodiny mi letí letadlo do Newcastlu, auto tam snad ještě bude. Prodejce moc nekomunikoval. Inzerát byl vystavený už nějaký ten pátek, já neměl čas a řešil jsem stěhování a spoustu jiných věcí. Když jsem v týdnu konečně spočnul a mrknul jen tak z nudy na marketplace a zjistil jsem, že prodejce snížil cenu, dokopalo mě to k tomu mu aspoň napsat, jestli ho teda opravdu ještě má, že bych asi měl zájem. Po prvotní ignoraci mého dotazu jsem se ještě neudržel a napsal dlouhou srdceryvnou zprávu že se mi auto strašně líbí, plánuju tam cestu, že už jsem si před časem z UK dovezl MR2 a do šroubku ji zrenovoval a že u mě se jeho auto bude mít určitě dobře. Následovala jen strohá odpověď „Dej vědět jak tady budeš, není problém, měj se.“
To, že je auto na prodej jsem zjistil vlastně náhodou, plánovala se na jaro cesta do Anglie a já se vlastně z povinnosti mrknul, jestli tam není něco zajímavého na prodej, díly nebo auta nebo tak, abych domů nejel s prázdnou. S tím, kolik tam stojí auta a díly, by to byl doslova hřích a navíc už jsem tam měl vyhlídnutou krátkou převodovku do mého daily kei car, které občas protáhnu v Mýtě na okruhu. Po pár hodinách hledání různých kravin a aut co vlastně znám, nebo už mám, jsem prostě jen tak zadal do vyhledávacího políčka „JDM“, že mrknu, co zajímavého ze země vycházejícího slunce se zrovna nabízí. Algoritmus mi vyplivnul hned na prvním místě zajímavý a nevídaný kousek. Toyota Sera, 1990, import z Japonska.
Tak tohle by bylo mega cool, ale peníze nejsou, čas řešit to není, prodává se to teď, v Anglii budu až na začátku jara, holt mi zase něco uteče, jako už hodněkrát. Auto z první fáze výroby, není úplně shnilé, bohatá příplatková výbava, verze s ABS, origo disky a na první pohled původní stav (ha! akorát že vůbec – ale o tom později). Pohled na inzerát mi připomněl, jak jsem před nějakou dobou slintal, když tenhle model v téhle barvě a výbavě recenzoval Doug DeMuro. Stáhnul jsem aspoň z inzerátu prodejcovo video a poslal ho pár kámošům, ať kouknou, co šikmoočky uměly vyrobit v době, kdy u nás lidi ve stodvacítkách slintali nad novým Favoritem. To jsem ještě netušil, že zrovna tenhle kousek mě donutí napsat tenhle příběh.
Pátek 5.12. 15:30, Praha, hlavní nádraží
Placené záchody a já u sebe nemám ani korunu. Problém. Super, teď tady někde hledat v centru místo, kde si v klídečku ulevit a řešit, jak se dostanu na letiště. V lowcost dobytčáku byl sice taky problém – nepřekvapivě z provozních důvodů nebylo možné objednávat nic z palubní nabídky, ale já jako správný Čech byl vybaven svačinou a pitím z Lídlu. Jen teda nervy trošku byly a tak PETka minerálky zmizela jako nic a já teď mám běhavku.
Letadlem to bude fajn, za pár hodin odpočatej na místě, mnohem lepší varianta než tam jet po ose. To byl totiž původní plán – že bych vzal nějakého kámoše, ve dvou tam odjeli, vzali s sebou nějaké zimáky a případný vercajk (přeci jen auto má 35 let, je na letních gumách a kdovíjak dlouho stojí). Cestou nakoupit nějaké díly, někam se podívat a pádit dvěma auty domů.
Prodejci jsem druhý den psal, že jak to vlastně je s tím autem, jestli si mám brát s sebou zimáky, že to mám 2000 km, 20 hodin cesty, že vemu kámoše, a že bych si to nějak naplánoval tak, že bych tam mohl být mezi pátkem a pondělím, že kdy má čas a tak.
Bez odpovědi.
Nastala trošku panika – čas tlačí, Vánoce se blíží, já už rozplánované víkendy (tenhle byl jedinej volnější, kdy by to šlo), auto je furt na prodej a určitě mi ho někdo před nosem vyfoukne. Rozjel jsem tedy detektivní práci a proklepnul si prodejcův profil. Nevypadá to jako scam, je aktivní ve skupinách na fejsbůku, auto asi opravdu má, no, takže podvodník ani překupník to asi nebude.
Začínám trošku tlačit na pilu a obepisuju kámoše, kdo by tam se mnou jel. Problém. Jeden nemá čas, druhý nemá pas, třetí nedostane v práci volno, čtvrtý by asi to poslední volno obětoval (yes!) a pátý kámoš se prostě jednoduše zeptal – a proč si tam nezaletíš letadlem?
Upřímně – tohle mě vlastně nenapadlo. Město někde v horní části británie, auto v bůhvíjakém stavu na letních gumách a navíc jsem chtěl vzít cestou aspoň tu převodovku, kdyby auto nevyšlo.
No, ale tak proč ne, koukneme na mapu lowcost spojení – a hele – z Prahy letí přímý let do Newcastlu, který je nějakou hodinku cesty do Middlesbrough, kde auto podle inzerátu stojí. Hmm – to by asi šlo. Zaletím tam, půjčím si auto, v něm přespím, koupím tu kravinu, vrátím auto a hurá na cestu na jih do Doveru, na trajekt a domů. Pecka.
Ve středu jsem koupil na pátek letenku, vlak z Ostravy do Prahy, rezervoval v půjčovně „large car“ ve kterém bych se mohl vyspat, a začal plánovat sólo cestu naslepo.
Ve čtvrtek mě napadlo, že to vlastně může dopadnout kdovíjak. A že by se možná hodilo přespat v nějakém hotelu, ať jsem na zpáteční cestu fit. OK – objednávám nejlevnější hotel na bookingu (ale který má v recenzích „úchvatnou anglickou snídani“) a že teda změním rezervaci auta a vemu si něco malého. Zase problém. Rezervaci už nejde měnit, už je moc pozdě. No – co se dá dělat, svět se nezboří. Ale tak aspoň budu vyspanej a nebudu muset shánět snídani.
Už jsem v tom skoro za desítku a zatím nevím, jestli vůbec něco koupím. Vlastně ani nevím, kde přesně prodejce bydlí a jestli se bude bavit s nějakým dredařem z východní Evropy. Super.
Píšu teda prodejci, že jsem koupil letenky a v pátek přiletím. Ha – odpověď! Zajímá se odkud cestuju, a že jestli jako teda fakt to auto chci koupit, nebo se chci jenom podívat. Odepisuju, že to teda rovnou koupím, pokud to není úplný vrak. Vyměnili jsme si pár zpráv, zajímalo ho odkud letím a kde tam budu přebývat, jak to chci zaplatit a tak. Píšu, že asi cash. Zase problém – chce to jen převodem. Super, takže kdovíjaké bankovní poplatky a kdovíjak dlouho to bude trvat. Naštěstí mě zachránil Tomshon s Revolutem, prodejce má taky Revolut, takže by to mohlo klapnout. Dozvídám se taky, že auto je SORN („Statutory Off Road Notification“ – něco jako u nás v depozitu – ale má SPZ a doklady, jen teda není zaplacená silniční daň a auto není pojištěné, nesmí tak na silnice). Píšu mu, že všechny náklady uhradím, dozvídám se, že teda OK, a že mu mám dát vědět, jak budu na místě.
Pátek 5.12. 17:00, Praha, letiště Ruzyně
Cosi řeším po telefonu s mamkou a ji napadlo, že vlastně v Anglii žije moje kamarádka z dětství a že by mi kdyžtak mohla s nějakým tím papírováním pomoct, kdybych potřeboval. Super – tohle mě taky nenapadlo. Za dvě hodiny mi letí letadlo a já vlastně ani nevím, jestli se mi povede to auto na zpáteční cestu pojistit. Super.
Přeci jen… Prosinec, víc jak čtvrtstoletí starej křáp na letních gumách a cesta skrz půl Evropy. Ono má sice být teplo, ale víte jak je to s předpověďma. Tak trochu si říkám, že jestli cestou začne sněžit, okamžitě zastavuju a budu čekat na oblevu. Někde s tím klouznout, udělat škodu na cizím a na týhle exotice – to by mě asi trefilo. Jestli teda ovšem vůbec něco koupím.
Pojišťovačce jsem odpoledne ve vlaku po telefonu slíbil, že zkusím poslat V5C (anglickej techničák). Psal jsem prodejci, ať mi ho nafotí, ale jak asi tušíte – bez odpovědi. Řekla mi, že bude v práci do večera, že to můžu poslat kdykoliv, odpovídám, že zatím nic nemám, a že večer už budu v letadle na cestě tam. Naštěstí byla neuvěřitelně ochotná a slíbila mi, že sice přes víkend nepracuje, ale že bude mít u sebe noťas, a že kdyžtak zkusí něco vykouzlit (Díky!). No tak uvidíme.
Sedím v předletové hale a ještě narychlo se snažím procházet online formuláře pojišťoven, jenže tenhle model tady nikdo nezná, nikdy se to mimo Japonsko neprodávalo a prostě jak to nemá standardní 17místný VIN, tak mě ty formuláře nikam dál nepustí. Problém.
Tak nějak ze zoufalství a ze zvědavosti zkouším chatbota Copilot. Ten mi poradil, že kromě českého povinného ručení, které bude platit v celé EU, budu potřebovat ještě to anglické. To české totiž funguje v UK stejně jako v EU, ale u auta přihlášeného v UK nebude možné zaplatit road tax, pokud nebudou mít státní systémy u sebe tu informaci, že auto je pojištěné, protože ta informace mu prostě z Česka nepřijde. Musím to teda pojistit v Anglii. A taky zjišťuju, že v Anglii existují něco jako „krátkodobé pojišťovny“, které umí dělat online rychlé pojistky, které platí jen pár dní, nebo dokonce hodin. Je to právě pro ty případy, kdy člověk potřebuje jen někam přejet, nebo si auto kupuje a potřebuje na chvíli povinné ručení na sebe pro konkrétní auto, aby si ho mohl projet nebo převézt.
Chatbot mi poradil jednu pojišťovnu, ta mě ale nechtěla pustit, protože nemám anglickou adresu, telefonní číslo ani řidičák. Problém. Chvíli jsem googlil a našel druhou, ta sice nechtěla anglickej řidičák, mohl jsem mít řidičák z EU, ale musel jsem tam vyplnit kromě čísla svého řidičáku i číslo mezinárodního řidičáku, takové té papírové knížečky, kterou jsem samozřejmě vyřízenou neměl. Jo a taky moji anglickou adresu a telefon.
Píšu teda po letech kamarádce a vysvětluju situaci. Ta se poradila s ChatGPT a přeposílá mi informace, jak se postupuje, když bych to chtěl přepsat na ni. Odpovídám, že ten postup znám, jen je problémek s tím, že pojistka musí být na mě a ne na ni, protože já budu řídit. A že nemám tu adresu a telefon. Takže třeba jestli bych tam mohl zadat její adresu a telefon, třeba by to prošlo.
No nic, už nás vyvolávají, jdeme do letadla. Zbytek nějak dořeším až na místě, teď se jdu postavit do řady mezi Brity a cikány na poslední kontrolu před boardingem.
To be continued…
