Jak jsem kupoval hrdinu z plakátu

Jak jsem již psal minule, první generace XK8 ve světle modré barvě mi visela dlouhá léta nad postelí a byl to pro mě vrchol automobilového dizajnu. Usínal jsem se slovy, až jednou budu velký… Na tuto vzpomínku nasedalo hodně prachu. Pak přišla XJ12 a pak při jednom srazu koček v Brně přišel další zážitek, který mě nasměřoval – jízda v kompresorovém XJR.  Větší kola, absence chromu a maska v laku auta – všechno jen drobné změny proti XJ8, které mě nemohly připravit na to, co následovalo. Když majitel na dálnici podřadil a přidal plyn, tak jsem na sedadle spolujezdce téměř přišel o krční páteř. Hlavu mi hodilo dozadu, kde narazila na opěrku a já jsem byl vtlačen do sedadla za vrčení osmiválce doprovázeného jekotem kompresoru.  Tento motor hraje zcela jinou hru, než V12. Jeho projev není tak jemný, ale točivý moment prakticky od volnoběhu je návykový. Znáte ten kopanec u turbomotorů? Tak tady následuje prakticky hned, jak šlápnete na plyn.

A pak, jednoho rána, se tyhle dvě myšlenky spojily a měl jsem jasno. Řešením je XKR!  Stejný motor, jako v XJR, ale zabalený do mnou vysněné karoserie. Ideálně po prvním facelftu s kulatýma mlhovkama. Dalším faceliftem auto přišlo o dva vertikální nárazníčky v masce. Výsledek je sice čistější, ale mně se už moc nelíbí. Začal jsem sbírat informace o potenciálních problémech. Narazil jsem na problémy s rozvodama – napínáky jsou plastové a rády praskají. Další byl Nikasil – dával se do těchto motorů do srpna 2000. Palivo s vysokým obsahem síry dokázalo povrch válců z Nikasilu rozežrat a auta pak mají problém s kompresí. No a nakonec koroze. Auto má jednu nemilou vlastnost. Může vypadat zvenčí dobře, ale díky podlaze složené z několika vrstev dovede zreznout zespodu.

Pak následovalo prohledávání inzerce. Ve výsledku do hry vstoupila ještě jedna dětská touha – Mercedes SL, generace R129. Pro tohle auto mám slabost taky, ale nakonec zvítězila kočka před hvězdou. Bohužel jsem zjistil, že ceny ojetých XK už vyrazili směrem vzhůru a opravdu hezká auta už překročila hranici půl milionu. Takže jsem se musel smířit s tím, že musím koupit auto, na kterém nějaká práce bude.

První kus jsem našel na Slovensku. Modrá barva, světlý interiér – nejkrásnější kombinace. Na fotkách vypadalo moc dobře. Bohužel, osobní setkání mě od koupě odradilo. Auto bylo po celolaku, který se moc nepovedl. Po sehnutí pod auto bylo jasno – podlaha v přední části byla složena jen z oxidu železa. Pohled do interiéru byl ještě smutnější. Sedadla byla dodrbaná, svítila kontrolka airbagů a pás se nenavíjel. No a nakonec jsem se jel projet a zde bylo zklamání největší. Auto prostě nejelo ani z 50% tak, jak XJR v mé vzpomínce. Takže jsme se s majitelem rozloučili.

Další auto bylo už o něco dražší, ale v té době bylo pořád nejlevnější v České republice. Zelená barva mě až tak nelákala (zelenou opravdu nesnáším), ale zase jsem si říkal, že by hezky ladila k V12. Auto mělo malý nájezd a údajné 8 let stálo v garáži. Nu, uvidíme. Následovala cesta něco přes 100 km. Po otevření garáže na mě vykouklo mé nastávající auto. Vrstva prachu dávala tušit, že opravdu v garáži stojí dlouhou dobu. Po zapojení akumulátoru ale startovalo na první dobrou – známka, že sice auto má motor s Nikasilem, ale bez problému s kompresí. Pár problémů bylo patrných hned – po startu se nerozsvítila kontrolka airbagu, místo toho auto 30x zapípalo. Dřevo v pravé straně palubky nelícovalo a bylo prasklé – známka, že airbagy byly vystřeleny. Interiér byl po létech stání zašlý a vzadu auto neslo známky po rovnání – takže bourané. Klima nefungovala, zpětné zrcátko bylo vyteklé. Stropnice po prvním vyjetí z garáže spadla. Pro začátek toho bylo celkem dost. Co ale bylo podstatné – auto bylo bez tečky rzi, co je u 18 let starého XK menší zázrak. Motor táhl přesně tak, jak jsem si pamatoval z XJR (to konkrétní XJR je na jedné z fotek) a pětikvalt od Mercedesu řadil sametově. Když jsem to shrnul kolem a kolem – rozhodl jsem se auto za tu cenu vzít. Pořád to byla polovina toho, co stála auta v top stavu. Jasný, porušil jsem všechny rady, které jako zkušený petrolhead rozdávám i bez vyžádání všem známým před koupí auta. Jenže já nekupoval auto, já kupoval dětský sen a zároveň projekt.

Druhá návštěva znamenala sepsání smlouvy a jízdu s autem domů. Už cestou jsem pochopil, že to celé nebyl až tak dobrý nápad. Pamatujete minulé léto? Tak si vzpomeňte na nejteplejší den. Ano, přesně tento den jsem si vybral, abych domů po vlastní ose dovezl auto, které má v kapotě vyříznuty otvory, aby se jeho čtyřlitrová V8 dokázala uchladit… Po cca 5 km přišla hláška o nedostatku chladící kapaliny . Přijel jsem na první benzínku a překvapivě, v expanzce menší, než je můj hrníček na čaj, bylo kapaliny dost. Stav jsem vyhodnotil jako chybu čidla. Po pár km ale ručička teploměru a i můj krevní tlak začali stoupat. Nezbylo, než zahájit nouzové chlazení – pustit topení  naplno… Říkal jsem už, že byl nejteplejší den roku? Teploty vně auta atakovaly čtyřicítku a vevnitř si to ani netroufám odhadovat. Když jsem dojel, tak jsem vypil tři litry vody na ex a pořád jsem měl řízeň… Po příjezdu ke garáži jsem začínal to auto nenávidět a to byl jen počátek. Pokračování příště ;)