Gumbalkan 2021 aneb Bedna 2.0 v akci - part 6

Je něco okolo půl osmé, když mi zvoní budík. Po pár hodinách ne úplně klidného spánku se deru z postele a rovnou si to štráduju na výzvědy do vedlejšího pokoje. Je tam docela rušno. Dan s Tomem už od rána stihli obtelefonovat polovinu Brašova a ještě sehnat snídani. Že by si nás chtěli kluci na dnešek naklonit? :)

Informace, kterou od Dana dostávám, nám dává naději, že Megane bude moci plnohodnotně pokračovat v podniku. Pobočka Intercars na okraji Brašova má skladem jeden kus repasované zadní nápravy. První dobrá zpráva od včerejšího večera. Druhou dobrou zprávou je to, že dnes ráno neprší… a to je tak vše. Venku je okolo deseti stupňů a nás bude čekat docela heroický výkon. Plán je totiž takový, že někde v okolí Intercarsu vyměníme na Meganu zadní nápravu. S nářadím co máme v autech a v tom lepším případě na parkovišti. 

Teď je ovšem třeba zajistit, aby se tam Megane vůbec dostal. To znamená jej maximálně odlehčit, aby bez úhony projel městem plným kruhových objezdů na kterých teď Renault i v minimální rychlosti pálí venkovní kolo. Jakýkoliv náklon se autu hodně nelíbí a každý gram váhy navíc to jen zhoršuje. Ok, pomůžeme jak to jen půjde, naše zadní náprava už taky není z nezdravějších, ale pořád jsme na tom lépe než kluci. Proč se ale k Bedně nese opravdu všechno? Vždyť tu máme další tři auta. Dan mi hlásí, že ostatní tři posádky odmítají trávit čas někde na parkovišti a pokračují dál bez nás, s tím, že se jim máme ozvat až budeme mít hotovo. Tiše polknu pár sprostých slov a začnu vzpomínát na mladá léta trávená hraním Tetrisu. Teď se to docela bude hodit. Nářadí do auta, rezervy na zahrádku. Kluci s Meganem vyrážejí v předstihu, přece jen jim to aktuálně moc rychle nejde a my zatím kurtujeme nově nabytý náklad. 

Když se dá Bedna konečně do pohybu, máme asi 20 minut ztrátu. Auto trpí. Jsme hodně přetížení na zadek a nemáme s tím moc co udělat. Každá zatáčka, každý kruháč, retardér nebo jen menší nerovnost, znamená mohutné zabrání vzorku zadních pneumatik do karoserie. Musíme vydržet, Bedna musí vydržet… není totiž jiné řešení, než dojet do cíle. Proplouváme městem a za pobavených pohledů místních obyvatel hoblujeme gumy o plechy. Stejně jsme ovšem pořád rychlejší, než náš nemocný kolega z Francie. Na kufr se mu lepíme zhruba tři kilometry od cíle.

Místní pobočka Intercars je v průmyslové části města schovaná za branou velkého skladového areálu. Dan první ověřuje, že nápravu opravdu mají, což skladník potvrzuje. Okamžitě však připomíná, že se jedná o vrátný díl a kde že máme nápravu starou. Dan ukazuje na Megana a nastává okamžik trapného ticha. Skladník se momentálně snaží zpracovat obdrženou informací a očividně zatím netuší, jak s ní naložit. Znovu nám opakuje, že se jedná o výměnný díl a že jim tady musíme nechat starou nápravu. Dan mu to znovu potvrzuje ukazujíc na černý lowrider za sebou. Následně skladníka doráží informací, že bude mít starou nápravu cca za hodinu u vrat a jestli nebude problém, když si ji přehodíme kousek od vchodu v rohu parkoviště. Rumun, který ještě stále nezpracoval dostatečně předchozí informaci, protáčí panenky a s nám nesrozumitelným zamumláním mizí v útrobách budovy. Vzhledem k tomu, že nová náprava zůstala opřená venku, bereme to jako souhlas a přesuneme se na místo zřízení našeho mobilního autoservisu. 

Sice je docela kosa, ale aspoň neprší, byť se mraky honí stále kolem a je jen otázkou času, kdy znovu pršet začne. Házím pod auto deku a jde se na věc. Jeden hever zleva, druhý zprava, povolit brzdové trubky, vyháknout z nápravy lanovody… Jde to od ruky a ani ne za hodinu před námi stojí Megane v původní výšce. Vedle něj se válí zlomená a značně domlacená náprava a jako bonus menší "bahňák" postavený z kusů vlhké zeminy odpadávající z hatchbacku všude možně, obzvlášť pak do mých očí, když jsem se válel pod ním. Starou nápravu pečlivě balíme, aby skladníkovi nervy nepřišly k úhoně již na první pohled a kluci ji odnášejí do Intercars. Ještě rychle přehodit včera nasazenou rezervu zepředu dozadu a můžeme vyrazit.

Naše aktuální sestava teď zahrnuje dva nejrychlejší stroje z původní skupiny, což znamená, že pravě začala stíhací jízda. Megane i Bedna jsou při chuti a i když nám intercooler fouká čím dál tím víc, ve vyšších otáčkách máme ještě stále výkonu na rozdávání. Než se nadějeme, stojíme na parkovišti kousek od Drákulova hradu (tedy toho falešného, na pravý prý nikdo nejezdí :D ) i se zbytkem skupiny. Je třeba se rozhodnout, kam budeme pokračovat. Kontrolních bodů zbývá aktuálně totiž výrazně více, než na kolik jich máme času a stále musíme mít na paměti, že zítra večer máme být v Einbentálu. 

Jasné je to, že všichni chtějí vidět Transfăgărășan, takže kurz naší plavby je jasný. Skáčeme do aut a vyrážíme po silnici 73, která je jednou z hlavních dopravních tepen směrem na jihozápad. Cesta po ní ubíhá rychle, avšak taky docela nudně, proto když navigace nabídne možnost menší zkratky po silnici jejíž třída se snad ani nedá označit číslem, neváháme. Po menším přetlačování s párem lesnických kamionů na úzké asfaltové silnici se přiblížíme k rozcestí, na kterém se naše plánovaná cesta mění v šotolinu vedoucí mezi ohradami místních pastvin. Super! Dáme si na probrání aspoň trochu zábavnější off-road vložku, přece jen hladký asfalt docela unavuje.

Stezka není ani moc rozbitá a jede se po ní i bez asfaltu docela příjemně. Sem tam míjíme osamocená stavení místních honáků, ale jinak můžeme vidět jen rozhlehlé louky, lesy a hluboká údolí do jednohož z nich se právě máme bez okolků spustit. Tedy rádi bychom. To by nám však nesměl před kapotou stát Rumun a zběsile rozhazovat rukama. Vypadá docela rozvášněný a úplně se nám nedaří rozeznat, jestli je vzteklý z naší přítomnosti tady, nebo se nám snaží úpěnlivě něco sdělit, což je vzhledem k jazykové bariéry docela obtížné. Pravděpodobně jde o kombinaci obojího. Jediné co rozpoznáváme v záplavě vychrlených slov je "nu, doua mašina blokat". Začínáme chápat o co tady jde. Odstavujeme auta a já se vydávám do údolí pro jistotu po svých. Cesta se tady mění z šotoliny na směs vlhké trávy a velkých balvanů, navíc v úhlu, který dává šanci pravděpodobně jen na cestu dolů. Hned pod prvním krpálem nacházím prázdné odstavené Twingo s maďarskou RZ a samolepkami Gumbalkanu. Podle rozrytého okolí to vypadá, že tady už pár pokusů o výjezd kopce proběhlo, očividně se však žádný nesetkal s úspěchem. To i přes fakt, že Twingo má na přední nápravě rallycrossové pneu. Rumun ovšem blekotal něco o dvou mašinách. Pokračuju tedy dál z kopce a po dalších cca dvou stech metrech nacházím bílou Astru v kombíku. Má taktéž Maďarské značky a stejně jako Twingo je prázdná. Obutá je kompletně do standardních zimních pneu, což bude nejspíš důvod, že se nadostala ani přes mírnější část stoupání do místa, kde teď stojí malý Francouz. Kde jsou ale sakra posádky? 

Chvilku u Astry halekám doslova "jak na lesy" a čekám, jestli se někdo vynoří ze křoví. Odpovědí na moje volání je však jen ozvěna a prázdné ticho. No nic, měl bych jít říct ostatním, co jsem našel. Teprve teď si uvedomuju, jaký sešup to sem do údolí je. Plíce kuřáka se mohutně plní vzduchem a já mám pocit, že mě jeho čerstvost a množství musí naprosto spolehlivě zabít. Přicházím až k Twingu a zrovna, když si chystám zapálit, vidím, jak si to ke mě mašíruje skupinka, kterou si matně pamatuju ze startu v Bílé. Jsou to naši ztracení Maďaři. 

Dozvídám se, že údolí je asi o kilometr dál úplně neprůjezdné a že se chtěli tím pádem vrátit. Bohužel se dostali jen sem pod největší kopec. Naše čtyřkolka je off a s předohrabem bych tento povrch vyjel stěží sám bez další zátěže na laně, natož s ní, takže nemám jak pomoci. To se potvrzuje, když z Maďarů vypadne, že už je zkoušeli dostat ven kluci se Subaru a málem tam zůstali s nimi. Prý už sháněli u Rumuna nahoře traktor a čekají na jeho příjezd… Od včerejška! 

Tahle informace mě lehce vyhodí z konceptu. Je skoro poledne, zítra večer máme být všichni v cíli a oni tady stojí v údolí od včerejšího rána, navíc bez jistoty, že v dohledné době dorazí záchrana, protože Rumun sliboval traktor už včera v poledne. Zjišťuju jestli mají dost vody a jídla, abychom se případně podělili a mažu za ostatními nahoru, předat informace. Jestli jsem si dole přišel zadýchaný, tak teď mám pocit, že plíce rovnou vyflusnu a nechám někde na pastvině. Neskutečný krpál…

Díky Rumunovi jsme sice do pasti nepadli a můžeme se bez problémů vrátit na asfalt, ovšem nikdo z nás tam nechce uvízlé posádky jen tak nechat. Osobně jim však nemáme jak pomoci. I blíže uvízlé Twingo je příliš daleko a to i v případě, kdybychom navázali na sebe všechny kurtny, které tady máme. Navíc je mezi námi v kopci ještě dvojitá zatáčka plná šutrů. Spustit se za nimi níž znamená, zůstat tam taky. Přes to se nám jen tak odjet nechce. Skáčeme s Danem do Bedny a vyrážíme směrem k asfaltu, odhodlání sehnat někde v okolí traktor, který by nebohé zapadlíky vytáhl z pasti. 

Jazyková bariéra je však problém, to si uvědomujeme velmi dobře. Vzhledem k tomu, že jsme mimo pokrytí mobilního signálu, je nám k ničemu i jinak nedocenitelný Google translator. Je tak pro nás velkým a příjemným překvapením, když hned u prvního stavení, sotva po sto metrech od bláznivého Rumuna, slyšíme jako odpověď na náš dotaz od postaršího pána brilantní angličtinu.

Situace se vysvětluje velmi brzy, on je totiž tento pán sice taky Rumun, avšak trvale žijící v New Yorku a zde je pouze na dovolené. Jaká je běžná šance, že uprostřed Rumunského ničeho narazíte na první dobrou na perfektně anglicky mluvícího chlapa, který je navíc ochoten vám pomoci? Tohle musí být nejspíš karma. Newyorský penzista na dovolené okamžitě žhaví telefon a shání vyproštění pro Maďary. Mezi tím nám nenápadně sděluje, že ten bláznivý Rumun, který nás zachránil před pastí v údolí, je opravdu místní pošuk a že je s ním komunikace dost náročná i když umíte Rumunsky, natož když ne. Se stále přilepeným telefonem na uchu si místo pantoflí navléká tenisky a jde s námi k ostatním. Chvíli si vyměňuje Rumunsky názory se stále ještě rozjařeným Rumunem, kterého jsme tady potkali jako prvního, chvíli telefonuje a nakonec nám hlásí, že cca za hodinu bude traktor na místě. 

V okamžiku, kdy to dořekne se v dálce ozve bafání starého naftového motoru a po chvíli se z poza keře vynoří něco, co kdysi asi bývalo… Vlastně nemam odvahu určit, co to bylo dřív, než se na tom podepsala Rumunská lidová tvořivost, ale teď je to něco jako traktor. Vůle ve všech čepech se počítá ve vyšších jednotkách centimetrů a člověk sedící za volantem má co dělat, aby tento stroj udržel i v rychlosti chůze tak nějak v přímém směru. Výbava samodomo traktoru je však jasně lesnická a zahrnuje naviják, což dává jistou naději na úspěch. 

Místní pošuk se bije hrdě v prsa, jak dobře to zařídil a my ostatní, včetně penzisty z New Yorku se jdeme s určitou nejistotu podívat, jak tohle dopadne. Naše obavy však byly zbytečné. Co traktor ztrácí na výkonu a technickém stavu, to dohání um jeho řidiče. Ten si pohrává s Twingem a s pomocí krátkých přítahů na navijáku kombinovaných s popojíždění samotného traktoru na volném laně se sice pomalu, ale spolehlivě hrne nahoru. Ok, dobře to dopadlo, teď už víme, že obě posádky budou do hodiny venku a my můžeme pokračovat. Loučíme se s místními i Maďary a otáčíme konvoj, teď už opravdu směr Transfăgărășan.

Po dalších dvou a půl hodinách jízdy se dostáváme k hrázi přehrady Vidraru, vyplňující údolí pod onou opěvovanou asfaltovou klikaticí, která se jako had plazí údolím až k jeho vrcholu. Zní to romanticky? Tak si nechte zajít chuť. Nejen díky početné skupině Gumkár je na hrázi hlava na hlavě. Zaparkovat není v tento okamžik absolutně kde a další várka netrpělivých Rumunů se na nás tlačí zezadu. Odbočujeme z hlavní silnice a prodíráme se davem směrem k tunelu od hráze, kde tušíme směr naší další cesty. Na jediném trochu širším úseku prašné komunikace u základů původně asi veřejných WC zastavujeme a někteří se jdou projít zpět tunelem k hrázi pro nějaké ty suvenýry. Když je nákupní horečka zažehnána a všichni sedí zpět u kormidel, můžeme pokračovat.

Další kontrolní bod je od nás vzdálený jen pár kilometrů po břehu přehřadního jezera, ovšem stav cesty způsobuje, že těchto pár kilometrů, jedeme skoro hodinu. Než se vrátíme zpět na asfalt je něco po půl šesté. Takže co teď, někde se utábořit, zítra vyjet nahoru a pak sprint do Einbentálu s nejistým výsledkem? Ne, tohle fungovat nebude. Dnes prostě musíme dojet co nejdál. Na Meganu navíc včerejší epizodu se zadní nápravou odnesly i tlumiče, takže ještě řešíme, kde by se daly sehnat nové, aby kluci mohli po Gumbalkanu plynule pokračovat do Chorvatska, jak mají naplánováno.

Šlapeme do pedálů, čas nás opravdu tlačí. Na druhou stranu hlad a chutě jsou stále silnější, takže když se po prvním kilometru Transfăgărășanského asfaltu objeví za zatáčkou stánek s místními pochutinami, neváhá nikdo ani okamžik. Chvilku mi to připomíná útok hejna kobylek. Okamžik kochání, ochutnávání a než se člověk vzpamatuje, má u sebe plnou igelitku šunky, uzeného masa a sýrů. Ještě bagetku bych si prosil… I tu tady mají. 

Pakujeme své úlovky do aut a měníme pořadí. Dva nejrychlejší stroje zatím stojí a dávají kuřáckou pauzu, zbytek jede napřed, abychom na ně nemuseli čekat. Když cigarety uhasnou, jde se na věc. Převodovka do sekvence, plyn na podlahu… I když jsou tahle auta cokoliv jiného, jen ne náčiní pro blbnutí na asfaltu, hodláme si cestu nahoru patřičně užít. Naše kamarádka díra v intercooleru zase nabrala trochu na velikosti, takže pokud nechci dostat od Francouze na frak, musím držet Bednu pěkně pod krkem a v otáčkách. Naštěstí se jí to docela líbí a ani moc neprotestuje, to stejné se nedá říct o terénních protektorech, které máme obuté v podbězích. Jejich stabilní hučení na rovinkách se v prudkých, neurvale projížděných, vracečkách mění na hluboký řev, jak se marně snaží bojovat s odstředivou silou a udržet si alespoň nějakou míru adheze. I když tento boj za doprovodu hlasité zvukové kulisy povětšinou prohrávají, stejně jsme dostatečně rychlí na to, abychom byli nahoře jako první. Teď už jen tunel, pár fotek z vrcholu na druhé straně hory a zase dolů. Tentokrát výrazně opatrněji, abychom dole pod horou měli ještě taky nějaké brzdy.

Na focení se malinko zasekneme, takže z vrcholu vyjíždíme jako úplně poslední. Navíc ještě pouštíme stádo ovcí, které se pár zatáček pod ním právě rozhodlo přejít silnici. Díky nim však dojíždíme menšího z našich dvou stájových Frantíků. 

Uběhne jen pár zatáček, když Megane zastavuje. Ve vidině nějakých technických potíží brzdíme okamžitě také. Tentokrát však nejde o nikoho z naší skupiny, ale o Feldu pick-up, se kterou se známe z prvního dne v Rumunsku (kluci co vezli místního lesáka do práce). Stěžují si, že jim něco děsně rachotí v pravém předním kole. Po zběžné kontrole konstatujeme, že na upadnutí to není a vzhledem k tomu, že stejně nemají náhradní díly, budou prostě muset pokračovat dál. Felda odjíždí a my se pomalu vydáváme za ní. Kluci z Meganu ještě dokuřují, takže nás dojedou dole.

Pokračujeme pár kilometrů stále z kopce, zatáčka střídá zatáčku, když v tom ve vysílačce záchrastí neznámý hlas o tom, že někdo viděl medvěda. Sakra, to chci taky, vždyť já už se pomalu smířil s tím, že žádného nepotkám. Oči máme na stopkách a hledáme všude okolo cesty. Za jednou z pravotočivých zatáček se před námi najednou vynoří záliv, na kterém stojí pick-up, se kterým jsme před chvilkou nahoře debatovali a ještě navíc několik rumunských vozů. Šmahem zaplouvame za ně a s pobavením koukáme na hnědého chlupatého Otesánka za svodidly, který se právě ochotně nechává krmit Rumunem hazejícím mu kousky chleba. 

Mé periferní vidění v ten okamžik zachytí Megana, který zastavuje na protější straně silnice. Kluci asi taky slyšeli vysílačku a jdou se podívat na medvěda. Dan leze z auta a štráduje si to přímo ke svodidlům… Na můj vkus docela hodně přímo. Když už je od medvěda asi tak necelé čtyři metry, nedá mi to. "Dane, ty jdeš za tím medvědem?" Danův nechápavý pohled za svodidla a "do prdele" následované překotným úprkem zpět do bezpečí Renaultu značí, že asi nešel. Medvěd by teď asi také rád prohodil pár sprostých slov, že však neumí mluvít, spokojil se pouze s úprkem opačným směrem než Dan. Dusíme se smíchy stejně jako všechny ostatní posádky, které byly této divadelní scéně o dvou hercích přítomny. Danovi nadávky do vysílačky znamenají jen další nekončící salvu smíchu. Když už jsme schopni pochechtávat se jen na tolik, abychom vnímali co Dan říká, dozvídáme se, že zastavil, protože si myslel, že už pick-up dojel a tak se jich šel zeptat, co se stalo. Dan odjíždí a my se pomalu chystáme také. Ještě však koukeme na menší drama, kdy si, mezitím se navrátivší medvěd, lehce vyšlapne na Rumuna, který se příliš přiblížil kusu chleba ležícímu na zemi. Tenhle chlupáč je očividně ze setkání s naším Danem trochu blbě naložený a nakonec se dává na ústup. Navíc takovým tempem, že jsem rád za bezpečný flek v Bedně, protože téhle několika set kilové chlupaté kouli fakt neutečete. 

S ostatními se setkáváme dole pod kopcem. Je po osmé večer a na místní hory už padla tma. Vzhledem k tomu, že asi dva kilometry od nás, se pohybuje nejmenovaným členem naší skupiny decentně nakrknutý medvěd, volíme přesun do vzdálenější oblasti s tím, že se naše grupa poprvé na noc rozdělí. My s Meganem jedeme přímo do centra města Sibiu, kde hodláme najít nějaké ubytování poblíž místní pobočky Intercars, abychom ráno mohli vyřešit jeho tlumiče a zbytek se hodlá utábořit u řeky před městem. Zítra se buď ráno někde srazíme, nebo se potkáme až v Banátu.

Když se nám konečně podaří najít volné ubytování, je čtvrt na jedenáct. Penzion ve kterém dnes budeme trávit noc vypadá opravdu luxusně a o to víc nás baví naše blátem zašvihané a zde naprosto nepatřičně vyhlížející plechovky vedle naleštěných Audi na jeho soukromém parkovišti. Ještě chvilku pleníme místní minibar společně s masem a sýry z Transfăgărășanu, abychom se nakonec uložili ke spánku. Zítra nás totiž čeká sprint na více než čtyři sta kilometrů, které musíme naprosto bezpodmínečně zvládnout. Navíc bychom u toho chtěli stihnout alespoň ještě dva checkpointy.

Part 7 – https://www.autickar.cz/blog/clanek/gumbalkan-2021-aneb-bedna-2-0-v-akci---part-7/1470/