Garáž páně a paní Goldisových - P106

Vzledem k akuální situaci, kdy se na MRšce moc nepracuje (bo není čas) jsem si řekl, že bych vám mohl představit čím se vlastně pohybujeme po našich silnicích! Jako první bych rád něco napsal o krásném stříbrném autě, vážícím hluboko pod jednu tunu a mající naprosto nepochopitelně jen 3 šrouby na každém kole! Ne není to Sm(a)rt, ani Olcit! Je to něco mnohem lepšího, něco co bylo ve své vrcholné specifikaci snema snad každé benzínové hlavy v 90. létech. Peugot 106GTi! Kdo by ho nechtěl, kdo by o něm nesnil? Užasná šestnáctistovka se 16V hlavou stála v roce 1996 skoro půl “milijónu”! Dala se koupit i “sociální “verze Sport s obyčejnější 1,4 pod kapotou za ani né 350.000,-. No a taky se dala koupit naprosto sociální 1,1 44 kW za nějakých 280.000,-

No a o té se zde budeme, milé děti, bavit! Auto jsem koupil po té, co jsem díky své blbosti rozsekal své dvě auta (zde si můžete připomenout) s tím, že hned jak se dá aspoň Pathfinder do kupy, tak se prodá dál. Auto jsem sehnal přes kamaráda za slušných 10.000,- plus nějaké ekovýpalné (myslím, že 3.000,-) a nedělal jsem si žádné iluze, navíc jsem ho koupil na zimu a myslel jsem si, že mu naše solená břečka zlomí vaz. No a co jsem tedy za svých 10 palckých dostal? Stříbrné, 3 dvéřové nic s modrým interiérem. No dobře, úplně nic to není. Auto je, dle mého skromného mínění, sušně vybavené. Přední okénka v elektrice, střešní okno (tzv. šíbr) a to je vlastně všechno! Žádný posilovač řízení, brzd nebo nedej bože ABS, ESP, OPBH… Prostě žádné skratky to auto nemá! Má jen naprosto tupé řízení a řazení a brzdy jak když šlápneš do výkalu.

Ale abych mu jen nekřivdil, tak postrádá jednu zásadní věc, a tou je rez. Ne, vážně, nikde jsem ji nenašel! a když už jsem ji hledal, tak mi to nedalo a jednoho pěkného jarního dne, dostal “lvíček” pořádnou očistu a to i s rozleštěním, voskem a oživením plastů. Na interiér se taky dostalo a ta mrcha se mi začala dostávat pod kůži. Jízda v ní, je totiž taková zvláštní, opravdu si přaipadám, jako kdybych se vrátil v čase. Řazení, jak se na francouze sluší, je spíše tak nějak odhadmo, řízení má vůli tak čtvrt otáčky a když chce člověk předjíždět, musí si to sakra dobře naplánovat (osvědčil se plánovací kalendář s alespoň týdením záběrem). A to jsem už vyměnil snad vše – ramena, tyčky řazení, brzdy, přetěsnila a srovnala se hlava – ale stejně nic, pořád je to tupé auto :-) a to se mi na něm celkem líbí, protože když schovám plánovací kalendář a jsme sami na pěkné okresce, tak těch 44 kW s 790kg lehkým autem dokáže slušně zamávat. Překvapivě se nechá i točit (do kolika nevím, místo otáčkoměru máme obligátní hodiny) a mám dojem, že to snad nemá ani omezovač (teda aspoň sem ho nenašel).

Upřímně si nedokážu představit, že s něčím podobným se nechalo jezdit na dovolené k Balatnu, Jugoslávie nebo nedejbože Bulharska (ale věřím, že naši rodiče by to zvládli), ale na takové to postrkování po městě a na malé vzdálenosti (v práci mu říkáme postrk) je to naprosto ideální, hlavně se to člověk nebojí někde nechat, dokonce ho ani nezamykáme :-) A to se dostáváme k tomu jak je na tom nyní. Pathfinder už je nějaký čas opravený, ale já neměl to srdce dát ho pryč. Takže se z něj stalo takové erární auto – když někdo náhodou potřebuje náhradní vozidlo, když se nám cestou na oběd nechce startovat na ty 3 km dieslové auto, nebo když se chci prostě jen tak projet :-)

Příště už to vezmeme vážněji a podíváme se na to čím jezdí denně paní Goldiesová :-)