Do Transylvánie a možná i dál - Gumbalkan 2022 - part 2

Ráno jsem se vzbudil jako první a vzhledem k tomu, že ostatní ještě pospávali, vyšláp jsem (po vypití posledních zbytků domácího espressa z termosky) na průzkum okolí našeho dnešního kempovište. Jestli někdo aktuálně očekává, ranní prodírání se lesním porostem, je na omylu. Průzkum okolí byl totiž zahájen pěkně z výšky. :)

Abych nevzbudil hned celou posádku a neriskoval sestřelení mě, nebo Mavica botou, či jiným vhodným předmětem dostatečné hmotnosti a tvaru, odešel jsem z tábora do bezpečné vzdálenosti.

Cestou zjišťuji, že ona měkká a prašná cesta ze včerejší noci není nic jiného než jemný písek. On je tady totiž písek vlastně úplně všude, kam se člověk jen podívá. Po noci, kdy neustále hřmělo a blesky křižovali oblohu, je dnes krásné slunečné ráno… Mavic tak jde do akce.

Během chvilky nacházím náš checkpoint, což je velká betonová věž uprostřed vzrostlého lesa. Rozhodně jsem nečekal, že k ní povede vyasfaltovaná silnice, ovšem k této hromadě na výšku odlitého železobetonu nevede cesta vůbec žádná. A když říkám žádná, myslím tím opravdu žádná. Ani, byť zarostlá, pěší stezka není v okolí stavby nikde patrná. Kdo by sakra stavěl betonovou vyhlídkovou plošinu uprostřed nepřístupného lesa? Na bádání bude ještě čas, teď je ovšem úkolem se k věži dostat.

(Teprve po návratu z Gumbalkanu jsem zjistil, že se jedná o geodetickou věž, které se v sedmdesátých a osmdesátých letech budovaly po celém Maďarsku. Jsou stále ve vlastnictví státu a vstup na ně je přísně zakázán)

Letecký průzkum krom absence cesty odhalil také přítomnost mýtiny, která vypadá z výšky docela sjízdně a končí velmi blízko od našeho cílového objektu. S tímto zjištěním se vracím za zbytkem skupiny, která v mezičase začala pomalu vstávat. Vaří se čerstvá káva, balí nocležiště a Logan se pouští do přezouvání zadních pneumatik na tůlejtovi. Tím sedan ve své téměř nezvednuté podobě získává onen nádherně dekadentní vzhled, s nímž úspěšně absolvoval již dva ročníky tohoto podniku. Mezi všemi zmíněnými činnostmi ostatních se já hrabu v hrncích předních kol u Bedny a pokouším se udělat hlavám tlumičů alespoň trochu místa k pohybu. Po nějaké době se jakž takž daří, ale ideální to nebude ani omylem. Situace vypadá tak, že až do konce naší výpravy budeme riskovat prasknutí některé z předních pružin a průběžně ztrácet výšku na přední nápravě.

S tímto zjištěním utahuju znovu šrouby horního uložení tlumičů a vyrážíme směr check point. K mýtině se vracíme několik set metrů směrem, ze kterého jsme včera přijeli, což trvá opravdu jen okamžik. Vlevo vidíme v písku vyjeté koleje směřující přes stráň do průklestu – to vypadá nadějně. Ovšem jen do okamžiku, kdy se přehoupneme přes vrchol. “Cesta” velmi rychle končí a okolo jsou jen větší, či menší pařezy. Což o to, některé by se i dalo přejet, či se jim vyhnout, ovšem všudypřítomný písek není přesně to, co v tuto chvíli chcete. To velmi rychle zjišťuje Logan s tůlejtem, který během okamžiku sedí diferákem na sypkém podkladu. Při pár pokusech o vyjetí, si drapáky na zadní nápravě sedanu vyhrabali dvě docela solidní jámy a jindy excelentní RWD, je nyní odkázáno na pomoc jiného auta. To je opět něco pro Bednu. Letošní první zkouška dynamického lana proběhla nad očekávání dobře a na druhý pokus je Toolate z písečné pasti venku. 

Tudy to opravdu nepujde. Vracíme se zpět na cestu a odbočkou na křižovatce, kde jsme trávili dnešní noc se dostáme hlouběji do lesa. Po pár zatáčkách jsme opět u mýtiny, jen tentokrát na její druhé straně. Blíž už se s autem opravdu nedostaneme. Stačí však vyšlápnout jednu písčitou stráň a jsme u věže, z jejího okna na nás překvapeně kouká sova. Asi jí naše přítomnost není úplně po chuti, takže se usazuje na o něco vzdálenějším stromě z jehož koruny nás mírně znechuceně pozoruje. Jen počkej holka, zítra tady máš dalších cca 300 narušitelů. :D

Bordel, zápach a množství slušně vypasených masařek hned za vstupním průlezem nás odrazuje od výstupu na vrchol objektu. Plníme tedy úkol v roadbooku zapsáním data výstavby věže, které je přímo nad dveřmi a vyrážíme dál.

Naší další zastávkou bude město Oradea, což znamená jediné. Konečně v Rumunsku! Nejdřív se však musíme vymotat zpět z této písčité oblasti. Dnes už potřetí míjíme místo našeho nočního odpočinku a při úprku po pískové cestě zpět k vesnici, rychle zjišťuju, že v noci je prach mnohem přijatelnější než ve dne. Jedním z aspektů nejspíš bude to, že včera jsem sem jel první. Dnes však jedu za Loganem a chvilkami nevidím ani na konec kapoty. Když už si říkám, že je třeba trochu ubrat, přichází v prachu skrytá prohlubeň a rána. Při dopadu na zem jsme letos poprvé prověřili pod motorem zavěšený kus pancíře, který nám v předchozích letech zachránil už nesčetněkrát nejen Bednu 2.0, ale v roce 2019 i originální Bednu kytu. Naštěstí je povrch stále měkký, takže se jede se dál.

Vjíždíme do vesnice a rychlá rychlá kontrola neodhaluje žádné škody. Za to nás stojí místo v pořadí, což nám však dává možnost vidět v přímém přenosu poněkud nepovedený útok místního psa na Shitbox. Nepovedený byl primárně v tom, že světlý podvraťák poněkud neodhadl pohyb auta a vrhnul se přímo pod podvozek v prostoru dveří spolujezdce. Jeho jediným štěstím bylo přece jen poněkud větší přizvednuti podvozku červeného kombíku, díky němuž mu zadní diferenciál pouze lehce načechral kožich. Poněkud zmateně vybíhá z pod jedoucího auta a za doprovodu zuřivého štěkání mizí zpět do dvora, ze kterého před okamžikem vyběhl. Asi mu to pro dnešek stačilo.

Do Oradei dorážíme okolo půl třetí, rychle plníme místní úkol a znovu sedáme do strojů, protože nás čeká první Rumunský kontrolní bod umístěný mimo zpevněnou komunikaci. Slibuje prý krásnou vyhlídku a cesta k němu nám nezabere ani hodinu. Vyhlídka znamená jediné – jízdu do kopce. Proplétáme se něčím, co vzdáleně připomíná zahrádkářskou kolonii, aby jsme se v zápětí zjevili na planinách nad městem Aleșd. Poslední úsek k vyhlídce nabízí hned dvě možnosti příjezdu. Jedna je delší, kdy je třeba objet celý vrchol kopce a nahoru se dostat po mírnějším stoupání. Druhá pak výrazně kratší a o to strmější. Pro Bednu je volba jasná a jdeme téměř okamžitě na věc. Vzhledem k funkčnímu AWD beru začátek pěkně s rozvahou a na plyn šlapu pořádně až přímo v kopci… bohužel na horním horizontu následuje školácká chyba. Prohlubeň těsně za hranou vrcholu v kombinaci s neubráním plynu při jeho přejezdu katapultuje přední kola vysoko do vzduchu a následuje velmi tvrdý dopad přímo na hřbet terénní nerovnosti středem šusplechu. Tohle není dobré, běží mi okamžitě hlavou. Popojíždím ještě kousek dál po plošině, varuju ostatní přes vysílačku a pomalu se sápu z auta. Naštěstí se černé myšlenky na díru v chladiči nepotvrdily a jediná věc,  co za moji blbost právě zaplatila, je pravá mlhovka. Sušplech to sice ustál, ale změna jeho tvaru ve střední části jasně ukazuje, že tento dopad byl opravdu hodně přes čáru. Při sbírání střepů, teď již neexistujícího skla mlhového světlometu mé XC70, si v duchu nadávám do idiotů. Za blbost se prostě platí.

Střepy uklizeny a já si říkám, že pokud to letos zůstane jen u vymlácené mlhovky, bude to vlastně ještě úplně v pohodě. Devítky přijíždějí z druhé strany a po povinném focení se pokračuje dál. 

O nějakých třicet minut později už parkujeme u dalšího z check pointů. Vítá nás jeskyně Unguru Mare. Sama o sobě není nějak rozlehlá, byť voda v ní je prý údajně unikátní a léčivá. Největším zážitkem je však nad řekou zavěšená lávka z ocelových lan, kterou je nutné pro vstup do jeskyně překonat. Jakýkoliv pohyb po této konstrukci znamená nekontrolovaný pochyb hmoty pod vašima nohama všemi možnými směry a po přechodu se vaše tělo ještě nekolik minut snaží vyrovnávat “pružnost" zavěšených ocelových lan. Řeka nabízí vítané osvěžení po celém dni v autech. Je pět odpoledne a skoro by se chtělo tady zůstat přes noc, je tu na nás však až moc lidí. Pokračujeme tedy dále vstříc “měsíční krajině". Tak se totiž dle roadbooku jmenuje další z kontrolních bodů a podle všeho jsme u něj za slabou půl hodinku jízdy odtud.

Vedení naší kolony se skrze nesnášenlivost prachové clony ujímá Toolate, ovšem navigací jsem pověřen já z druhého auta v pořadí. Ideální kombinace. Nějakou chvilku to dokonce i funguje, pak však nestíhám zahlásit odbočku a Logan i ze sedanem pokračuje dál po původní silnici. Bedna a Shitbox zastavujeme kousek za zatáčkou na správné cestě. Čekáme, že se k nám Toolate v zápětí připojí. To by ovšem nebyl Logan, aby si nezkusil najít alternativní cestu, takže když se ve vysílačce ozývá informace “zapadli jsme", ani nás to moc nepřekvapuje. :D

Otáčíme auta a vyrážíme na pomoc. Po chvilce tápání nacházíme cestu do lesa na jejímž konci seděl ještě před chvilkou v bahně uvízlý sedan. V mezičase, co jsme hledali místo jeho uvíznutí se však dokázal dostat vlastními silami ven, takže následuje další otočka a po patnácti minutách se nám již otevírá pohled na krásné panorama bývalého dolu na jíl – “měsíční krajinu“.

Spleť cest po jednotlivých terasách bývalé těžební jámy přímo vybízí k natočení pár záběrů z dronu. Chystám svého Mavica a Logan se ujímá pilotáže, konec konců to bude právě on, kdo po Gumbalkanu sestříhá výsledné video, tak ať si to natočí podle sebe. Tůlejta se ujímá spolujezdec Tom a já vedu skupinu cestou dolů do lomu. Neustále se snažím hlídat pozici dronu, takže mi teprve až po nějaké chvilce dochází, že Bedna je nějak podezřele líná. Jako by nechtěla řadit nižší kvalty… jeden pohled na budíky a je mi jasné co se děje. Všude je totiž tma. Rafiky kompletně leží, stejně tak je zhasnutý i volič automatu a v podstatě jediné, co na autě aktuálně funguje, je motor a částečně převodovka. Ta svůj repertoár právě omezila na trojku a zpátečku. CEM! Do prd….. vždyť jsem ji v únoru nechával právě z tohoto důvodu repasovat. Abyste rozuměli, tento problém mají ve své DNA zapsané všechny V/XC70 modelového roku 2004. V komunitě se mu přezdívá “infarkt CEM" a jde vlastně o kolabs centrální (v řeči koncernu komfortní) řídící jednotky z přehřátí. Pokud se tato jednotka rozhodne stávkovat, přeruší se téměř veškerá komunikace na CAN sběrnici v autě. Zámky? Zapomeň. Blikry? Tos uhod. Převodovka? Funkční pouze v nouzovém režimu. Jediné co aktuálně běží, je opravdu motor ovšem pouze do okamžiku, než se znasne, pak je definitivně konec. Buď dokud jednotka nevychladne a nebo taky na vždy. Toto je tak trochu ruská ruleta. Hlásím problém ostatním a pomalu otáčím skupinu směrem, odkud jsme před pár okamžiky vyjeli. Jakýkoliv pohyb voličem mi převodovka hlásí luxusním nakopnutím. V nouzi totiž nezná adaptace, takže tam kvalty sází tak nějak “na prase". Rozjezd do kopce je sám o sobě zážitek, protože při této činnosti na trojku téměř okamžitě palíte olej ve skříni a co hůř, nevíte vůbec nic o tom, jakou teplotu vlastně systém v autě má, budíky jsou totiž tuhé. Stejně tak v tento okamžik netuším, jestli infarkt zasáhl i sahary, takže auto může za chvilku ještě ke všemu vyvařit. Dnes za nás místo přespání vybrala crosska. Musím ji co nejdříve odstavit a doufat, že se po vychladnutí opět probere. To znamená minimálně 3-4 hodiny.

Bedna se pomalu vyplazí na jednu z horních plošin nad lomem, kde zřizujeme dnešní tábor. Ještě pár posledních nakopnutí od převodovky při štelování naší standardní vozové hradby a z motorové prostoru zavládne zlověstné ticho, přerušované jen bezradným cvakáním relátek snášejících momentálně nesmyslné povely magořící jednotky. Příznaky jsou vcelku jasné, na diagnostice si je však potvrdit nemůžu. OBD komunikuje primárně právě s CEM a ta aktuálně jaksi není doma. 

Nad horizontem se blíží černé mraky a zlověstné burácení hromu značí, že dnes by to mohlo být i se sprchou. “To nás mine” hlásí Mateo. Docela by se to hodilo, protože CEM jaksi kecá i do ovládání oken na Bedně, které jsou samozřejmě v tento okamžik stažené a já je absolutně nemám jak dostat zpět nahoru.

Kluci natahují plachtu mezi auta a vzhledem k tomu, že včera nám pod ní bylo všem poněkud těsno, stavím na druhé straně černo oranžové mrtvoly přístřešek pro mě a ženu. Vytahuju gril a svoji teď ne zrovna pozitivní náladu léčím, alespoň částečně, dobrou večeří v podobě několika kuřecích špízu a vepřových krkoviček pro všechny ze skupiny.

Těsně před tím než nás na plno zasahuje Mateovo “to nás mine” se mi podaří alespoň zavřít okna. Co už jsem však nestihl, bylo uchránit naší nafukovačku od vody. Dnes tak budeme spát v autě. Pod plachtou dáváme s ostatními ještě pár drinků a jdeme se uložit. Před tím však ještě zjišťuju, že občas není úplně ideální nastříkat půlku auta luminiscenčním sprejem. Obzvlášť, když je ve vaší grupě Logan a má k dispozici svou supervýkonnou baterku. :)

Noc bude všechno, jen ne klidná… jak a jestli naše auto pojede, se totiž dozvíme až zítra ráno.