Autotábor

Pod tímhle srandovním názvem se skrývá orientační závod krásami Severní Moravy a Slezska. Organizátoři tentokrát nasadili laťku celkem rozumně a při plánování trasy mysleli i na nás, co nemáme terénní auta. Po výměně několika zpráv s hlavním organizátorem bylo jasno, jakým autem pojedeme. Pro většinu byla naše volba trošku netradiční – Mazda RX-7 třetí generace, rovněž dobře známá pod kódem karoserie FD.

Akce byla koncipovaná jako jednodenní a byla rozdělená na dvě části. Dopoledne probíhaly dovednostní soutěže – první byla ve slalomu, přičemž jeden řidič prokličkoval mezi kužely po předku, v „garáži“ se prostřídali a druhý trať projel na zpátečku. Druhou disciplínou byla výměna kola na „maskovaném speciálu“ a třetí vkládání špejlí za jízdy z okénka do lahví podél vytyčené trati.

Po poledni jsme se přesunuli na nedaleké nádraží, odkud se startoval orientační závod. Dostali jsme šipkový itinerář, papír s úkoly a zapečetěnou obálku s mapou. K dobru nám měl být tripmeter, který s námi bohužel ale vůbec nechtěl spolupracovat. Po té, co nám po několikáté zahlásil, že nemá signál GPS a proto přestal počítat, jsme ho vypnuli. To už jsme ale byli na cestě. Hned na druhé křižovatce se objevila malá zrada. Cesta vedla podél zahrádkářské kolonie a volně přešla v cestu lesní. Trošku nás to znejistělo, ale pokračovali jsme ještě kousek dál. Jak jsme později zjistili, jela tam půlka účastníků. Další křižovatka má být ostře doleva. Sice nám úplně nesedí vzdálenosti, ale zahýbáme vlevo zpět na zpevněnou cestu a vyjíždíme z lesa. Hned v další zatáčce už čekají organizátoři a fotí nás, takže jedeme zjevně správně. Zanedlouho dorážíme k prvnímu kontrolnímu bodu – tím je kostelík v Maršíkově. Plníme úkoly a pokračujeme dál do Loučné nad Desnou, kde na nás čeká další stanoviště. Po chvilce hledání ho nacházíme a přijíždíme na přeplněné parkoviště, kde se setkáváme s dalším týmem. Já zůstávám v autě a Jura utíká hledat odpovědi na otázky z papíru. Další kousek cesty nás přivedl na odbočku k přečerpávací elektrárně Dlouhé stráně. Tady marně hledáme rok stavby mostku u kterého stojíme, údaje o elektrárně ale máme všechny.

Vjíždíme do řidičsky nejzajímavějšího úseku – serpentin na Červenohorské sedlo. Tentokrát se nám ho povedlo projet pod plynem až nahoru. O den dříve tu byl mnohem hustší provoz a hlavně spousta policajtů hlídající motorkáře, kteří z toho neměli vůbec radost. Nahoře na sedle máme jediný úkol – zjistit jeho nadmořskou výšku a mazat dál. Dolů nás doprovází policejní Transporter, naštěstí ale nijak nebrzdí. Pod sedlem odbočujeme do Horního Domašova. O kus dál na nás čeká další úkol. Objíždíme venkovský skanzen (AKA kravín) a zapisujeme nálezy. Pokračujeme přes Bělou pod Pradědem na Videlské sedlo. Tam nás čeká další úkol. Jura upaluje do lesa a já zůstávám u nastartovaného auta. Už jsem říkal že mám KO baterku?

Mezitím nám volá Káťa z druhého týmu, že mají problém s autem a stále trčí na Červenohorském sedle. Auto jim po chvíli trápení naskakuje, ale vydává nehezké zvuky, proto se rozhodli ze závodu odstoupit a mazat směr domov, dokud to ještě jede. Chvíli na to přijíždí další dva týmy. Jura je s odpověďmi zpět a můžeme pokračovat dál. Na nedalekém parkovišti v lesích nás čeká další úkol. Na tomhle si řádně vylámeme zuby, protože Jura ve spěchu sice zjišťuje, v jakých jazycích je pamětní deska, ale už nečte její text. To byla chyba, protože v něm byla odpověď na další otázku. Místo toho tajtrlíkujeme všude kolem a hledáme na tu otázku odpověď. Marně. No nic, pokračujeme dál. Moje otázka „A nebylo to v tom textu?“ vede jen k pokrčení ramenou. Za horizontem už ale zastavit nechci. Ve Vidlech odbočujeme do prava a po chvilce nadávání na řidiče parkující auta v příkopech podél cesty přijíždíme do Karlovy studánky. Tam Sodoma Gomora pokračuje, protože všichni se plouží rychlostí šneka pro nic za nic. Objíždíme několik překážek v provozu (mrk mrk) a opouštíme Karlovu studánku. Díky bohu za to. Aut v příkopech ubývá a rychlost provozu se vrací do normálu. Projíždíme Ludvíkov a Vrbno pod Pradědem, kde odbočujeme směr Mnichov. Další úkol je průjezdní. Na poli za Mnichovem máme hledat na dohled od cesty jistý objekt. Pod stromy se schovává ŘOPík, my však nacházíme seník. Projíždíme okrajem Heřmanovic a pokračujeme směrem na Zlaté hory. V nedaleké osadě je odbočka na „cestu pro drsňáky – bábovky nechť pokračují dle Google map na GPS souřadnice XYZ.“ Hmm, s telefonem nechytajícím GPS signál pojedem tak leda do pr…, takže je jasno – pokračujeme cestou pro drsňáky dle itineráře.

Hned první značka nás ujišťuje, že jedeme správně – stojí na ní, že silnice je v havarijním stavu. Tož uvidíme, kam s Mazdou dojedem. Tahle cesta dokonale splňuje definici zkratky – je to blíž, ale za to horší cestou. Pomalým plížením se prokousáváme cestou plnou výmolů, děr a místy absentujícího asfaltu. Jakmile je možnost k focení, tak Jura vytahuje aparát a fotí výhled do údolí. Dohlednost je naprosto ukázková. Po chvilce přijíždíme ke složeným kládám podél cesty. Tam se příležitosti ujímám já a dokumentuju, kudy to vlastně jedeme. Včetně auta. O pár set metrů dál je klád ještě víc a mezi nimi i ulička na náklaďák. Zkoumám terén, opatrně mezi ně zajíždím a zase dělám pár fotek.

Ještě kousek po rozbité cestě a přijíždíme do Petrovic, ve kterých odbočujeme ke kostelíku, u nějž počítáme okna a ženské na kresbě v kapličce (nebyla tam ani jedna, bůůů). Čelem vzad a pokračujeme dál. Projíždíme Janov a zastavujeme v Jindřichově u zámečku. Tam nás čeká poslední úkol – spočítat lavičky a stěny altánku na zahradě. To bylo snadné, teď nás už jen čeká přesun do Osoblahy, kde je cíl. Značky už tam vedou, tak to bude easy. Projedeme tři odbočky a najednou nám nějak nesedí itinerář. Tahle křižovatka měla být po půl kilometru, ne po 50 metrech. Ale co, to už dojedeme. O dvě křižovatky a tři kilometry dál to už zase sedí, tak nad tím máváme rukou. Přijíždíme do Osoblahy a itinerář nás navádí na její samý konec v Polské ulici. Tam už nás u bývalé celnice vyhlížejí organizátoři a první dorazivší posádka s novým Miníkem. Kudy nás předjela nemám nejmenší páru. Po pár minutách doráží i většina ostatních. Zbývá jen posádka s Vitarou a Pathfinderem. První jmenovaní se objevují asi po čtvrt hodině, druzí volají, že mají problémy a trošku se opozdí, tak je navigují rovnou do místní hospody, kde proběhne vyhlášení. My se sbíráme a vyrážíme tamtéž. Ještě před vyhlášením nás čeká poznávačka aut a pub quiz. A oznámení, že nám organizátoři kontumačně přidělili nějaké jiné kilometry, než co nám naměřilo počitadlo, protože nám moc kecá. Co už. Věděli to předem. Dáváme si večeři a blíží se vyhlášení.

Na bednu to není, ale bramborová medaile za první pokus taky neurazí. Po chvíli pokecu s ostatními posádkami se loučíme a vyrážíme k domovu. Jedno však máme jasné – až se pojede příště, tak pojedeme určitě zas!