logo logo
Autíčkář.cz

Buďte VIP

Staňte se VIP čtenářem a užijte si Autíčkáře bez reklam a se spoustou vychytávek!

VIP člensví
logo logo

Chase Blog

Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.

Minule jsme uvízli v bouřce uprostřed Prokletých hor – blesky nad hlavou a liják, přes který nebylo vidět na krok. Jak jsme se z toho dostali?

Tak jak rychle smršť přišla, byla také pryč. Dopili jsme kávu a loučíme se s mým dočasným spolujezdcem. Matt totiž nakonec zůstává tady nahoře nad Valbonou. S majitelem restaurace už si domluvil i místo na rozložení stanu. Sundáváme tak australanovi kolo z Ravena a pak už opět na cestu. Náš další cíl je Dobërdoll, kam podle mapy nemá z této strany vést prakticky žádná cesta. Ptáme se místních, jestli má smysl to zkoušet. Majitel restaurace koukne na naše povozy a jen mávne rukou „S tímhle? Naprosto bez problémů“. Ok, pak je čas vyrazit. Zpět přes měsíční krajinu, udělat pár fotek, projet přes Valbonu a pak zase hurá do hor, kde asfalt i silnice jsou sprosté slovo.

Rychlý plán uniku z civilizace se komplikuje ještě ve Valboně. Range hlásí nízký tlak v pravé zadní pneumatice. Rychlé ohledání však žádnou díru neodhaluje. Že by se jen trochu svlékla na těch šutrech za městem? Tahám kompresor, dofukuju a guma se bez problému plní. OK, tak jedeme dál. Pokud to bude pomalý defekt, tak si s ním poradíme zítra nebo pozítří zpět v civilizaci v nějakém pneuservisu. Jedinou rezervu si zatím budu šetřit čistou v kufru.

Projíždíme naposledy Valbonou a asi dva kilometry za ní zatáčíme vlevo na šotolinovou cestu do hor. Přesně v okamžiku, kdy otočím volantem, se znovu rozsvítí výstraha na nízký tlak. Stejná hláška, stejná guma. Tohle nebude pomalý defekt – což se potvrzuje okamžitě po vystoupení z auta. Hlasité syčení a díra v bočnici říkají, že rezerva v kufru dnes fakt nezůstane. Jenže kde ji uděláme? Před námi i za námi je docela solidní kopec a sypký povrch z kamení je cokoliv, jen ne stabilní místo pro hever. Martin vyráží dopředu kouknout po nějakém bezpečnějším rovném placu. Za chvilku je zpátky. Cca 300 m před námi je malá plošina hned vedle silnice. Dojíždím tam skoro po ráfku, ale bez dalších škod.

Dunění hromu se opět rozléhá údolím. Prokleté hory ještě neřekly své poslední slovo, a tak je třeba si pohnout. I přes pár komplikací sedáme do aut s prvními dopadajícími kapkami vody. Díky pomoci osazenstva Disca můžu pokračovat v suchu a ne kompletně vykoupaný. Před námi jsou minimálně dva dny v odlehlých horách a já právě přišel o jedinou rezervu. Budu muset dávat bacha. Z těchto chutných myšlenek mě vytrhávají scenérie okolo nás. Čím výš v horách se dostáváme, tím jsou úžasnější. Na horizontu za námi je černo a létají blesky, před námi svítí slunce a my jedeme střídavě v lehkém dešti podle toho, která strana počasí zrovna v daném místě přebírá vládu.

Když se přehoupneme přes vrchol Trokuz, vysoký 2057 m, necháváme bouři definitivně za námi. Proč jsou turistické cedule na tomto vrcholu otrhané a rozstřílené na zemi, se mě neptejte. Nejspíš místní kratochvíle. Pokračujeme směr Dobërdoll.

Cesta neustále střídá charakter, jednou je to absolutně hladká horská cesta, jednou bažina plná obřích louží a jindy šplhání přes šutry, co cestu ani nepřipomíná. Každopádně pro naše dva Angličany je stále v klidu sjízdná. Je půl osmé večer a slunce se pomalu začíná schovávat za okolními hřebeny hor, když najdeme nádherný plácek na přenocování. Trocha kluzké trávy, ale jinak by to bylo skvělé a s luxusním výhledem do hlubokého údolí.

Jenže tuto louku si nárokuje někdo úplně jiný. Než vůbec stačíme vystoupit z auta, stovky ovádů nebo much, či co to je, obalují naše auta. Nejspíš právě bahnitý povrch po odpolední bouři z nich udělal tuhle otravnou smečku a nám se s nimi dnes bydlení sdílet opravdu nechce. Škrábeme se tedy zpět do svahu a náš potenciální camping plac necháváme za zády.

O půl deváté přijíždíme konečně do Dobërdollu, klenotu místních hor. Když se po vší té suťové divočině, hlubokých kaňonech a bouřkách v údolí dostanu sem, připadám si, jako bych propadl časoprostorem někam do jiného století. Leží vysoko v horách a patří mezi nejodlehlejší a nejkrásnější místa v severní Albánii. Pastevecká osada na trojmezí hranic s Kosovem a Černou horou vás prostě uhrane. Není tu žádný signál, elektřina jen z malých generátorů a dechberoucí výhledy všude okolo. Autem bez redukce se sem nedostanete, zato stanů s trekaři je tu na salaších požehnaně. Hromady pestrobarevných kopulí stanů namačkaných jedna na druhou na pečlivě pro ně urovnaných teráskách jsou očividně novou další obživou místních pastevců a naše bublající motory zde nejsou úplně vítané. Pohled místního zavírajícího před námi bránu jasně naznačuje, že mu rušíme hosty, a tak je čas vydat se dál.

Z potemnělého večera se stává šero a než se vyhoupneme na hřeben nad osadou, krajinu přikryje úplná tma. Jen zbytky rudých paprsků slunce za dalekými obzory na západě připomínají loučící se den. My však stále nemáme kde spát. Malá zastávka na focení a následná cesta se začíná stávat víc a víc dobrodružná. Krom toho, že jsme si nechtěně vybrali horší cestu přes hřeben, začínám mít ještě silné obavy o pneumatiky.

Cesta se z kamenité změnila na regulérní rock crawl a divoce se kymácející a na šutrech poskakující Raven mě poprvé nutí hledat trochu „chicken road“. Ne že bych nevěřil L322, že by neprojela, ale nepotřebuji v jedenáct večer ve 2250 m udělat kolo, které nemám čím nahradit. Jde to pomalu, ale postupně se dostáváme přes nejhorší pasáž, ve které několikrát zjišťuji, že vzduchový podvozek má u RR nad off-road módem ještě extension mode, který se sám zapne při maximálním prověsu kol. Docela se to hodilo.

Někdy před půlnocí nacházíme konečně rovnou planinu s do hladka vypasenou trávou a po krátkém posezení jdeme spát. Víme, že jsme někde na hranicích s Kosovem a opravdu hodně vysoko. Absolutně černé nebe nad hlavami prozrazuje, že civilizace je od nás hodně daleko.

O co extrémnější byl noční příjezd, o to nádhernější je další ráno. Výhled na prázdnou krajinu s pár samotami hluboko pod námi, stovkami zurčících bystřin okolo a několika ledovcovými jezery je prostě magický. V noci jsme sjeli kousek pod vrchol, ale i tak je to zatím nejvyšší místo, kde jsem nocoval. Jsme zhruba ve 2100 m, kousek pod námi je ledovcové jezero Sylbicë. A při bližším pohledu zjišťujeme, že tady nejsme tak opuštění, jak se mohlo v noci zdát. U jezera stojí nějaká dvojková Discovery se středním stanem. Nahoře na hřebenu pak další dva off-roady, které objevuju až na dronových přeletech po návratu domů. Tady už nejsme v Prokletých horách, nýbrž v oblasti masivu Bogićevica, a je to znát.

Suťová pole okolo Valbony a všudypřítomné ostré kamení budiž zapomenuto. Rozlehlé, oblé, zelené travnaté pláně a pastviny působí mnohem klidnějším a přátelštějším dojmem. Byť jsme stále na konci světa a do civilizace je daleko. Čím více klesáme do údolí, tím civilnější se stává i cesta. Koleje v zelené trávě se postupně mění na jemnou hladkou šotolinu a přes pár pozůstatků sesuvů nakonec i na asfalt. Než jsme se nadáli, jsme opět v údolí Valbony. Nakupujeme zásoby a hledáme pneuservis. Daří se. Místní machr přes obutí koukne na mého Wranglera AT s říznutou bočnicí a jen mávne rukou, že to není žádný problém. Gumu sundá, poctivě zalepí a prohlásí, že by s ní jezdil klidně daily provoz. Cena? 10 EUR.

Se zalepenou rezervou jsem přece jen trochu klidnější, byť nás dnes má z většiny čekat hlavně asfalt. Máme totiž plánovanou „Tour de gulag“. O co vlastně jde? Po nástupu stalinistického režimu vedeného nechvalně proslulým Enverem Hodžou se z Albánie stala pevnost uzavřená před celým světem a zároveň noční můra pro život, pokud jste se režimu zrovna nehodili. Že vám to něco připomíná? Tak si československá padesátá léta znásobte třemi a stále nebudete tam, kde byla Albánie v dobách největšího temna.

Naše první zastávka mrazivé Tour nás zavedla do „Qafë Bari“. Jednalo se o jeden z nejbrutálnějších pracovních táborů v celé Hodžově pevnosti před světem. Vězni zde v otrockých podmínkách těžili měď a pyrit. V chladu, bez jídla a s brutální ostrahou to dopadlo jak muselo a v roce 1984 vypukla v táboře vězeňská vzpoura, která byla potlačena až armádou a speciálními jednotkami. Následovala exemplární krvavá lázeň, která měla od podobných choutek odradit zbytek země.

Dnes toto místo připomíná jedna oplocená štola, ze které vytéká velké množství důlní vody a pár rozpadajících se baráků. Nečekejte žádné cedule pro turisty, ani infocentra. Toto je místo, na které prostě celá země ráda zapomenula.

Cesta sem nám zabrala skoro celé odpoledne, takže než se dostaneme nahoru na hřebeny k další části tohoto areálu, je už po páté. Rozbít tábor přímo nad gulagem nebo pokračovat dál? Tuto otázku za nás velmi rychle vyřeší dunění hromu a pohled na meteoradar. Během dvaceti minut nás to tady totálně spláchne, takže nemá smysl zůstávat. Jedeme dál na nějaké chráněnější místo, pryč od nejvyšších hřebenů v okolí, a doufáme, že se to mezitím přežene. Sotva pár kilometrů cesty a zjišťuju, že dnes budeme muset zakempit počasí nepočasí. Pod námi začíná docela rozlehlá oblast aktivních dolů, a jestli nechceme spát v prachu vedle hromady projíždějících náklaďáků, je právě čas zastavit.

Vhodný plácek je hned vedle cesty. Bouřka nás snad těsně mine, takže máme splněno. Hledám si rovinku, ale klukům se pozice mého auta nelíbí. Raději by, abych autem stínil prostor před větrem a případným provozem od cesty. Souhlasím a jdu Range otočit o devadesát stupňů. Stačí vlastně jen kousek couvnout s plným levým rejdem. Předek se trochu nadzvedne, jak přejede nějaký kámen v trávě, ale nic zásadního… když v tom to přijde. „Front Right Low“, rozsvítí se na palubovce mé L322. No to si děláš p*del, zase?! Lezu z auta a moje nálada je okamžitě na bodu mrazu. Ostrá hrana šutru schovaného v trávě, který je spíš kusem betonu, právě rozřízla bočnici další z mých pneumatik. Nadávám si zaprvé za to, že jsem se nešel podívat, co přejíždím, a zadruhé za volbu gum. Pro univerzálnost a pohodlí jsem upřednostnil AT, před MT vzorkem a teď za to platím krutou daň.

Rozkládáme markýzu na Ravenovi s tím, že půjdeme večeřet, ovšem místní hory s námi mají trochu jiné plány. Z ničeho nic se zvedne vichr a Martinova markýza vypadá najednou spíš jako plachta, co brzo odtlačí nebohé Disko pěkně ze srázu do údolí. Než se nám podaří ji složit, přidává se průtrž mračen, takže když konečně mizím v autě mám mokré i trenky. Mokrej, hladovej, s děravým kolem a tím pádem opět bez rezervy. Co víc si můžu pro klidný večer přát.

Když se bouře uklidní, dávám si rychlý Instant, pár drinků a jdu spát. Ráno si musím přivstat, abych vyměnil kolo a nezdržoval.

Výměna kola šla vcelku hladce, když pominu, že jsem si pro nové kolo musel vykopat tak trochu díru, protože předek se na tom vzduchu zvedá fakt blbě. Zvlášť když nejste na rovným terénu. Ale povedlo se a to je hlavní.

Dnes máme druhý a poslední den „Tour de gulag“. Tentokrát míříme k tomu nejznámějšímu v Albánii. Smutně proslulou věznicí a pracovním táborem Spaç. Než k ní však dorazíme, musíme se prodrat přes hory, kde se náš mírný overlanding mění v docela slušný off-road. Cesta vymletá od vody tak, že obě auta mají chvílemi kola vysoko ve vzduchu a to jak Raven, tak Range křížit docela umí. Poprvé tak vyzkouším, co umí L322 v bočním náklonu. Za dlouhé roky ježdění s Bednou 2.0 už jsem ji měl přečtenou a věděl, co si k ní můžu dovolit a co od ní čekat. Tady nemám absolutně tušení. Vím, že toto auto je v terénu mnohem schopnější než nadzvedaná XC70, ale taky má o tunu váhy a metr výšky navíc. Zvenku to nejspíš nevypadalo až tak dramaticky, ale vevnitř mi při pohledu na pravé zrcátko pár centimetrů od země trochu cvakal zadek. Range však nezklamal a tuhle vložku dal s prstem v nose.

Krajina se mění, hluboká údolí, silnice rozemletá těžkými náklaďáky plnými hlušiny a všudypřítomný prach. Je úplně na všem. Keře okolo cesty, dopravní značky a cokoliv v okruhu několika desítek metrů od silnice se utápí pod neprostupným nánosem na jemno drcené zeminy. Příznačná atmosféra pro další Hodžův koncentrák, tyčící se teď na skále přímo nad námi.

Věznice Spaç byla založena v roce 1968 v hlubokém, těžko přístupném a vlhkém údolí řeky Ura e Fanit. Režim ji záměrně umístil doprostřed divočiny, odkud nebylo úniku – kolem jsou i dnes jen strmé svahy, divoká voda a absolutní izolace od světa. Brutalita, násilí a smrt na každém rohu. I zde se odehrála vzpoura vězňů jako v Qafë Bari, a dokonce na chvíli i úspěšná. V roce 1973 se tady stala v režimních podmínkách naprosto nevídaná věc – političtí vězni svrhli dozorce, vyvěsili na budovu vlajku bez komunistické rudé hvězdy a několik dní drželi dozorce v šachu a vyjednávali. Režim byl v šoku, protože nic takového se v totalitní Albánii do té doby nestalo. Samozřejmě to celé skončilo brutálním zásahem armády, krvavou potlačovací akcí a popravami vůdců. Z hlediska samotného průběhu a organizace tak šlo o největší a nejhlasitější vzpouru v historii albánských gulagů.

Dnes se v budovách věznice prohání jen vítr a na stěnách visí pár oprýskaných informačních cedulí. Místo je prohlášeno za kulturní památku, ale finance na údržbu zoufale chybí. Přesto má atmosféru, která mrazí. Zvlášť když v některých místnostech bez oken narazíte na odlitky čtyřiceti devíti tváří skutečných přeživších toho pekla v prezentaci „The Present Past“ alias „Živí mezi mrtvými stěnami“.

Z temné atmosféry nás vytrhává klakson důlního kamionu nahoře na cestě, kde jsme nechali naše auta. Jsem přesvědčený, že místa je tam na projetí dostatek, ale hádat se s místními opravdu nepotřebujeme, takže urychleně ukončujeme exkurzi a vyrážíme dál. Jak jinak než do pneuservisu.

Kukës je okresní město velikosti našeho Benešova, a tak není divu, že zde specialistu na pneumatiky najdeme prakticky okamžitě. Borec kouká na bočnici a prý bez problémů. Za půl hodiny je vyřešeno a cena 15 EUR je ve finále taky v pohodě. Dokupujeme zásoby, dáváme rychlé kafe a hlavně tankujeme albánskou extrémně drahou naftu. Oproti Černé hoře jsme tady na každém litru v přepočtu o cca 5 korun výše. Ve srovnání s ČR klidně o deset. Jo, Albánie je sice relativně levná země, pro palivo to ovšem neplatí.

Po druhé hodině se loučíme s okresním městem a míříme opět do hor. Rozlehlé planiny se stády divokých koní ostře kontrastují s krajinou, kterou jsme znali z hor předchozích dní. Kopce jsou tu víc zakulacené i zelené. Celkově to tady působí mnohem přívětivějším dojmem. Což však rozhodně neplatilo vždy.

Nacházíme se totiž v oblasti hranice s Kosovem, tady se naplno projevovala Hodžova paranoia a posedlost izolací Albánie… jenže Hodža nebyl vůbec první. Původní cesty jsou tu v terénu jen velmi málo zřetelné a v hluboké trávě se skrývá mnoho nástrah v podobě různých jam a velkých kamenů. Stoupáme na kopec, který v mapě nemá žádné jméno. Ono v této oblasti obecně mapy spíše mlčí, jako by se někdo rozhodl toto místo z mapy prakticky vymazat.

Když se konečně dostáváme po překonání několika hlubokých příkopů až nahoru, naskýtá se nám pohled na rozlehlé, v minulosti přísně zakázané okolí. Kamenné zákopy z balkánských válek (1912–1913) a následně první světové války ostře kontrastují s pozůstatky železobetonové bunkrové linie, jenž měla izolovat zemi od tehdejšího úhlavního nepřítele v podobě Jugoslávie.

Kam až okolo dohlédne, jsou mezi horami natažené z velké části odstřelené chodby, zákopy, nikam nevedoucí vchody bunkrů a velké zahrady pro dělostřelectvo nebo protiletadlovou obranu.

Blíží se večer a co může být autentičtější zážitek z Albánie, než přespat přímo v obranné linii? Vybíráme si jeden ze záhrabů pro těžkou techniku, parkujeme v něm obě auta a rozbíjíme dnešní bivak. Po povinném průzkumu okolí a skvělé večeři v podobě steaků a ryb začíná krajinu přikrývat rouška tmy. Teprve v ten okamžik si člověk uvědomí, že jinak absolutně liduprázdná krajina až tak opuštěná není. Pár drobných světýlek různě rozesetých po okolních kopcích značí, že i v tomto kdysi tvrdě střeženém a dnes prakticky zapomenutém koutu země stále žijí lidé. Je čas jít spát, zítra nás čeká další kus cesty.

Kolem osmé ráno balíme tábor a stoupáme vzhůru do dalších kopců. Dnes nemám úplně svůj den, hned na prvních pár metrech vymetu předním kolem v trávě schovaný kus odstřelené chodby. Naštěstí se to obejde bez následků. Přesto jsem trochu brzda provozu. V okolí pevnostních linií se to všude jen hemží ostrým kamením a já tak trochu nevěřím svým pneumatikám. Dílem mě v tom podporuje posádka Discovery, která věrně simuluje syčení ucházející gumy, kdykoliv se k nim přiblížím. Tady prostě o svi*i nezavadíš! :)

Odměnou za trochu strachu jsou naprosto epické výhledy, které nabízí oblast okolo hory Gjallica. Trávíme na planinách prakticky celé dopoledne, abychom se přes mezizastávku a průzkum jeskyní s masivním vývěrem vody pomalu směřovali k našemu dnešnímu cíli. Tím není nic jiného než národní park Lurë-Dejë a jeho dvanáct ledovcových jezer. Přestože jde o národní park, infrastruktura zde prakticky neexistuje. Žádné hotely, letoviska ani silnice. Jen hluboké bukové a jedlové lesy, neuvěřitelný klid a kamení… hodně kamení.

Už první stoupání po cestě k Liqeni i Madh (Velké jezero) mě ubezpečuje, že vzít Range Rover místo Bedny byla ta nejlepší volba, co jsem mohl udělat. Rruga e Lurës, jak se cesta parkem nazývá, patří totiž mezi jedny z nejrozbitějších horských silnic v regionu. Velké i menší kameny, povrch bortící se v kopci pod koly a vyhýbání se protijedoucím off-roadům v divokých náklonech do svahu, nebo balancování na hraně propasti pod námi. A hlavně pak kopec, pořádný, nekonečný kopec plný zatáček, kde jsem jel s RR prakticky nonstop na redukovanou jedničku a modlil se o gumy. Tohle by XC70 prostě nedala. Nejspíš by dokázala s pár novými krátery v podlaze překonat i ty největší šutry, ale kopcovitý terén s nutností jet opravdu hodně technicky by její letitý automat popravil dřív, než bychom se vůbec dostali k prvnímu jezeru.

To se však Range ani Disca netýká, a tak kolem šesté už stojíme na břehu první a největší vodní plochy národního parku. Krátká pauza a pokračujeme, je totiž čas si najít místo na přespání. Cesta je v národním parku opravdu hodně úzká a já tak definitivně zažívám smíření s tím, že od teď už bude L322 opravdu autem na off-road. Miliony tenkých větviček okolo se podepisují do boků Angličana a zanechávají v něm vzpomínky na toto nádherné místo. Sápeme se dál parkem, sem tam potkáme protijedoucí off-road, sem tam nějakého turistu, co jde pěšky. Většinou těm, co poctivě uhnou do trávy slušně děkuju. Od jednoho páru se mi dostává na moje „Hello, thank you“ odpovědi „Ahooooj“. Že potkám české turisty na kamenných pláních u Valbony jsem čekal, ale tady? Drsná procházka. Docela je obdivuju a kdyby nešli opačným směrem, nejspíš bych je i popovezl.

Prodíráme se hustou vegetací střídající se s holými planinami tak, jak v místních kopcích sem tam úřadují lesní požáry. Když se začne slunce ztrácet za horami, dostáváme se právě k jednomu z dalších ledovcových jezer, dnes již několikátému. Liqeni i Holit je menší a zapadlejší než některá jiná, a tak se nám vlastně náramně hodí. Místní hory totiž nabízejí vhodných placů pro rozbití tábora opravdu minimum, a tak bereme rychle za vděk úzkou, částečně vybetonovanou hrází ohraničující konec této vodní plochy.

Další den už se pomalu blížíme k okraji parku a s tím se začínají měnit i výhledy. Sevřená údolí se otevírají a výhledy jsou mnohem epičtější. Míjíme dalších pár ledovcových jezer a holých oblastí po lesních požárech, abychom se následně dostali na horské pastviny. Cesta po nich má mnoho podob od kamenolomu až po hladkou ujetou hlínu a prach. Nakonec se dostáváme i do oblastí říček a vodních kanálů, které místní budují kvůli zásobování napajedel pro dobytek.

U jednoho z nich najíždím na vizuálně suchou odbočku a velmi rychle zjišťuju, jak fatální jezdecké chyby jsem se právě dopustil. To, co vypadalo jako suchá cesta, byla jen sluncem vysušená krusta na relativně hluboké bahenní pasti. Měla sice jen zhruba šest metrů na délku, ale na to, aby se Range s AT obutím chytil, bohatě stačila. Moc tomu nepomohla ani zařazená redukce z předchozího výjezdu, a tím pádem velmi vlažný nájezd do neviditelného marastu. Po pár marných pokusech o vyjetí kapituluju a Martin si tak po letech připisuje bod za tahání. Loni jsem je sbíral já, tak letos se holt role otočily. L322 si sice sedla do bahna statečně, ale dynamické lano na kouli a Raven na jeho druhém konci rychle řeší tuto malou kulturní vložku.

Zatímco Disco si stejné místo na MT gumách užije, já na druhý pokus nejdu a raději ho objíždím. Tohle je prostě mimo schopnosti mých Wranglerů, co se okamžitě zabalí bahnem a ztratí veškerou trakci.

Tato malá bahenní eskapáda se navíc projevuje i dál po cestě. Načnutý čep, který se sem tam na vytloukačkách ozval, se po naplnění vodou a bahnem začíná projevovat výrazně více. Přední náprava vrže při každém pohybu volantem a já se jen uklidňuju tím, že přesně tak má znít jízda v pravém off-roadu. Naštěstí krom akustického projevu zatím do jízdy nějak výrazně nekecá, takže jen zesílím radio a můžeme směle pokračovat.

Odpoledne se dostáváme do města Burrel. Po pár dnech mimo civilizaci je to příjemná šance k doplnění zásob, obědu v restauraci a trochu toho zkulturnění v podobě prohlídky největší sochy krále Zoga I. Ona teda ta socha zas tak velká není, ale prý je opravdu největší. Naše dny v Albánii se pomalu chýlí ke konci, a tak řešíme, co dál. Martinovi se už do velkého off-roadu moc nechce (až později z něj vypadne, že se mu po cestě rozsvítili „Tres amigos“), a tak se nakonec domluvíme, že poslední noc v této nádherné zemi strávíme pěkně u moře.

Vidina vychlazeného drinku v baru na pláži, jako sladké tečky za naší výpravou, je opravdu lákavá, takže nikdo neprotestuje. Cíl je jasný. Pláž pod městem Rrjoll, která se prý vyznačuje tím, že se po ní dá jezdit autem a dokonce přímo na ní i přenocovat. A to si dáme líbit!

Na místo dorážíme těsně před osmou. Parkujeme kousek od prvního baru a znovu se střetáváme s balkánskou realitou. Už během minulých dní jsme zjistili, že pro místní je nejlepším způsobem likvidace jakéhokoliv odpadu jej prostě naložit na vozík, odvézt o 300 m výš do hor a tam vyklopit do strže. Tady dole strže nemají, a tak za pláží leží hromady pet flašek a různých jiných odpadků, ve kterých se ryjí prasata… a mezitím, jak jinak, co 500 m pozůstatek betonového bunkru. Tak trochu kontrast s realitou v Rrjollu, kde není problém, aby za vámi jely za sebou dva Rolls-Royce Cullinan a z předzahrádky na vás koukal Ghost nebo Phantom od stejného výrobce.

S vyhlíženým drinkem to moc nevychází, teda alespoň ne na baru. Tak nějak nám nedošlo, že severozápadní Albánie je tradičně dominantně muslimská, a tak v barech, které nejsou zaměřené přímo na turisty, prostě jakýkoliv tvrdý alkohol neseženete. Co už, odjíždíme pár set metrů dál od ruchu plážové nalévárny piva a rozbíjíme náš poslední letošní bivak na území této nádherné a místy ještě stále divoké země. Než se pořádně uhnízdíme, padne na pláž tma.

Okolo prochází skupinka lidí, jejichž rozhovor v nám známém jazyce prostě nemůžeme přeslechnout. Slováci se hrnou po pláži a jak od nich zjišťujeme, mají to docela štreku, protože kohoutek, ke kterému si jdou nabrat zásoby vody, je až u plážového baru. Navíc už sem k nám ušli tak kilometr. Popřejeme jim příjemnou procházku a loučíme se. Ne však na dlouho. Asi za dvacet minut, když už máme po rychlé večeři, jsou zpět a tentokrát s prosbou, zda by jim někdo z nás tu vodu neodvezl. Range je na rozdíl od Disca s už postaveným stanem volný, a tak proč nespojit příjemné s užitečným a slovenským „bratia“ nepomoct. Vzhledem k tomu, že mají nabraných tak 50 litrů vody a já volné jen přední sedadlo, na kterém teď trůní větší množství kanystrů s ní, pokračuje skupinka pěšky, zatímco já se ujímám transportu a jdu si řádně užít projížďku po noční pláži.

Spát se šlo až pozdě, ale vlastně proč ne, zítra až tak nespěcháme. Ráno mě budí krom horka a slunce ještě hlasité chrochtání přímo vedle auta. Když vykouknu ven, vidím celou prasečí rodinku, co si přišla zkontrolovat, jestli nám večer něco neupadlo a najít trochu stínu před ostrým sluncem.

Okolo desáté děláme poslední projížďku po pláži, aby bylo co do videa, a vyrážíme směr domov. Po cestě ještě stavíme kouknout vývěr podzemní řeky v Blagaji a pozdní večeři si dáme přímo v Mostaru, pak už jen dlouhá noc a dopoledne za volantem, abychom mohli říct „jsme doma“.

Do Albánie se určitě ještě vrátíme, vždyť máme taky projetou jen asi její třetinu a teď už je jen na vás, jestli se vám tento kumulovaný cestopis líbil a budete chtít další, třeba o loňském Rumunsku.

A pokud se vám to líbilo, tak tady máte ještě letošní video – berte ho s rezervou, přece jen je to hlavně o pobavení. :D



Nakonec pak jedna otázka… mám sepisovat i loňské Rumunsko? :)

Nelíbí se Vám reklamy, ale líbí se vám články?
Podpořte nás, pořiďte si VIP členství a užijte si autíčkáře bez reklam.

Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.
Albánie 2026 - opět vzhůru na Balkán a poprvé bez Volva - díl 2.

Další blogy autora

Komentáře

Buďte první, napište komentář!
Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte