Příběh částečně neVolvího cestování Balkánem začíná už v roce 2025, kdy jsme se po roční pauze způsobené hromadným rozmnožováním (samozřejmě ve svých domovech a ne mezi sebou) opět domluvili na společném výletu mimo civilizaci a komfortní zónu. Jako každý rok jsem začal strojit Bednu, která se nepochybně těšila na své letité souputníky se zadním náhonem.
Ovšem toho roku přišla změna. Shitbox bez technické a s ne úplně zdravým podvozkem, Tůlejt taky bez technické a s takovou mírou koroze, že by jeho zachraňování vzalo měsíce a ne týdny, které nás do odjezdu čekaly. Výsledkem všeho bylo, že Rumunsko 2025, na jehož video se můžete podívat níže, jsme odjeli v sestavě LR Discovery 2 alias Old Raven, jenž se stal trvalým náhradníkem Tůlejta a crossové motorky našeho společného kamaráda, která se celou cestu do Rumunska vezla na zadním nárazníku Disca.
Možná si teď říkáte, proč melu a ukazuju video o Rumunsku, když v nadpisu je Albánie? Inu, chtěl jsem vám dát takový malý úvod, protože i k ročníku 2025 se třeba v některém z dalších cestopisů dostaneme. Teď už ale pojďme na letošní výlet, který, jak už v nadpisu zaznělo, je úplně prvním, jehož se v naší partě neúčastnilo jediné Volvo.
Jak se to stalo? Vlastně celkem jednoduše. Po návratu z loňského Rumunska potřebovala Bedna jako obvykle kompletní rebuild spodku, protože i díky (spoiler alert) několika taháním o tunu těžší Discovery, přišla prakticky o všechny gumové části ramen i silentbloky motoru. Navíc se už roky chystám na okamžik, kdy znovu vyrazím na Balkán s rodinou a řekněme si na rovinu, že punk-lift XC70 s půl míčem na hrbu není úplně ideální stroj, do kterého chcete naložit dvouleté dítě. Navíc Bedna nemá zadní sedačky a když je mít bude, zase se toho do ní moc nevleze.
Začal tedy výběr univerzálního stroje, jenž obsáhne daily provoz, pánské jízdy do terénu i o něco víc soft terénní dovolené. Podmínkou tak bylo něco, co má trochu větší kufr (ano, s množstvím hadrů, co si na víkend balí moje dvě cácorky bych já vydržel nejspíš několik měsíců… a co teprve, když je chcete vzít na týden do divočiny), redukci, alespoň mezinápravovou špéru a když jsme u toho civilního ježdění, tak třeba i trochu stylu, pohodlí a to i na silnici. Na poslední podmínce odpadly absolutní legendy overlandingu jako třeba Patrol. Díky tomu, že jsem se zařekl, že mi domů nepůjde auto, co má míň jak pět válců, zase odpadly jiné klasiky. Mé oči se tak postupně čím dál víc upíraly k ostrovům, kde věci nejsou rozbité, ale prostě jen anglické.
Vzít do party druhou Discovery 2, jako má Mičas? Daily provoz a pohodlí u ní nehrozí, takže ne. Disco 3? Lepší, ale 2,7TDV6 je dost velký strašák a interiér je pořád tak trochu stodola s plastama, co někdo tvaroval zapalovačem. Navíc je to starší, než bych na daily chtěl. Discovery 4, to už je jiná. Pohodlný, hezký interiér, v pozdějších ročnících osmikvaltovej automat od ZF. Jen ten motor. 3,0TDV6 je pořád jen o tři decky objemnější stejnej průšvih jako předchozí dvasedma v D3. Ovšem LR nevyrábí jen užitkové stroje, co se vám snaží zlomit záda nebo nohy pomocí vyosených pedálů. V Solihullu totiž vedle D4 sjíždělo z linky něco, co splňuje všechny moje nároky a přidává ještě navíc punc auta, které se vlastně stejně jako Bedna 2.0 na naše výlety nehodí…
Chvilku jsem ještě váhal nad generací tohoto ideálního stroje s blbou pověstí, ale pokud chci jet terén a nemuset si brát hypotéku na opravu prohnutého hliníkového prahu, volba byla jen jedna. Ti znalejší anglické produkce se už asi dovtípili, že vítězem mého výběru byl Range Rover L322, a když už měl mít pod kapotou něco, co nebude chtít přikoupit ropnou plošinu, byl v mnou preferovaném ročníku jen jediný kandidát. TDV8 4,4 z posledního roku výroby (2012).
A tak se nakonec po několikaměsíčním hledání stalo, že přesně tento stroj zaparkoval u mě za domem. Vyšel mi motor i ročník, nevyšel světlý interiér a nejvyšší výbava… na druhou stranu, mám v autě BLIS (který bude využívat hlavně žena, až s ním pojede), adaptivní tempomat i 360° výhled pomocí kamer, který se hodí v terénu. Z dalších drobností pak sluší zmínit čtyřzónovou klimu, ventilované přední sedačky a nejvyšší 1200W audio.
Kde jinde vyzkoušet nový „dospělý“ off-road, než na našem pravidelném výletování po Balkánu? Samozřejmě to nebylo úplně bez problémů. Auto chtělo úvodní servis a do terénu vhodnější obutí. Já v něm zase chtěl vysílačku, kvůli které nebudu muset vrtat do interiéru a druhou baterku pro lednici a nabíjení věcí přes noc. No a do odjezdu zbýval zhruba měsíc…
Začalo se makat. Range dostal místo sériových pneu 255/50/20 o něco vyšší profil 255/60/20, který je základním rozměrem pro nového Defendera (menší kola přes ty šestipístkové třmeny na přední nápravě prostě natáhnout nejdou). Po menších úpravách plastů pod podlahou kufru, se do pravé kapsy nastěhovala 100Ah LiFePO4 baterie od VIPOW vybavená kvalitní BMS i BT monitoringem. Její nabíjení zařizuje smart DC/DC nabíječka od Victronu, která se uhnízdila v prostoru rezervy. Pro komunikaci se pak na palubu nastěhovala CB vysílačka od President s BT ručkou, takže odpadlo veškeré vrtání a ničení interiéru, protože její základní jednotka sedí na protější straně kufru než baterka.
Přišel „den D“, já nabalil Range a společně s D2 jsme se vydali na 1200 km dlouhou cestu do Podgorice, kde oficiálně měla začít naše pouť Balkánem. Vzhledem k tomu, že mi na poslední chvilku odpadli všichni spolujezdci včetně náhradníků, byl jsem na palubě RR sám. Na druhou stranu se díky tomu dal překládat interiér do podoby, kde jsem mohl spát v autě a nestavět každý večer stan.
Cesta ubíhala krásně. Kombinace osmikvaltu, 700 Nm a maximální rychlosti 110 km/h, kterou diktovala D2 obutá na MT gumách znamenala pro RR spotřebu krásných 8 litrů nafty. To na V8 s aktuálně víc jak třema tunama váhy není vůbec marné. Postupně jsme projeli Slovensko a Maďarsko, kdy jsem z posádky Disca, které má letos hned tři pasažéry, vyfasoval na pár set km posilu za volant v podobě Vojty, abych se mohl chvilku vyspat.
V neděli nad ránem jsme překročili hranice Bosny a přišel první zádrhel. Nikoliv však u elektronikou a absurdním množstvím řídících jednotek nabité L322, ale u Discovery. Po tom, co mi celník vrátil občanku, jsem auto přibrzdil v odstavném, abych počkal na Mičase a spol. Závora šla nahoru, Disko se pohnulo a já chtěl vyrazit kupředu. Přesně v ten okamžik se ve vysílačce ozvalo „Stůj! Teče nám někde nafta!“. Poslušně jsem zašlápl brzdy a čekal, až se D2 uhnízdí za mým zadním nárazníkem. Celých 680 km bez závady, to vlastně není špatný výkon, ne? :)
Naštěstí se jen rozletěla palivová hadice těsně u motoru, kterou se po pár více či méně úspěšných pokusech podařilo zkrátit a nasadit zpět na místo tak, že veškeré palivo již mířilo přímo do motoru a my mohli pokračovat dál. Jen teda tak trochu krokem, protože nádrž D2 byla prakticky prázdná (ono v ní moc nebylo ani před tou ruplou hadicí) a kanystr se zatím netankoval. Nabídl jsem kurtu, ale marně. Martin se prostě rozhodl, že na lano nepůjde a k bezince se nějak doplazí. A ono mu to fakt vyšlo! O půl hodiny později už čerpáme první balkánskou naftu a já raději přidávám dvojnásobnou dávku VIFu. Nádrže jsou plné, a tak se můžeme vydat dál, vstříc dlouhé cestě směr Albánie.
S ranním rozbřeskem však přišla krize, kterou by nevyřešila ani další rotace lidí za volantem, a tak jsme poprvé, ještě v Bosně, odbočili mimo cestu a vysoko nad údolím s krásným výhledem už za světla zalezli na pár hodin do spacáků. Alespoň jsem poprvé na RR vyzkoušel redukci.
Po nějakých dvou hodinách spánku nás na obloze stoupající slunce vytáhlo z aut a byť trochu rozbití, jsme se vydali dál. Rychlý průjezd Sarajevem a přes hraniční přechod Hum hurá do Černé hory. Mimochodem, zmíněný hraniční přechod je jedním z těch poněkud nezvyklých. Úzký most přes řeku, kde se střídavě pouští z jedné nebo druhé strany, avšak prostor před mostem a za ním je naprosto minimální. Vypadá to jako jeden velký organizovaný chaos, ale nějak to funguje. Tedy naštěstí alespoň ze strany Bosny, opačným směrem měla kolona několik kilometrů.
Ihned po vjezdu do Černé hory se ocitáme v kaňonu řeky Piva. I když pro Čecha může znít lákavě, tak kouzlo se neskrývá v tom, co teče po dně soutěsky, ale v okolí řeky. Strmé skály tyčící se vysoko nad našimi hlavami, úzká silnice kroutící se desítkami kratších či delších tunelů a v některých místech celé tunelové silniční komplexy s křižovatkami a odbočkami uvnitř skály. Poprvé a asi naposledy mě zamrzelo, že jsem přece jen nevzal L322 s benzínovou 5.0SC. Ta ozvěna by tady byla naprosto epesní.
Tunely jsme projížděli dlouho, zkoušeli každou odbočku a navštívili mnoho vyhlídek, takže když jsem se později podíval na hodinky, bylo naprosto jasné, že do Podgorice nedorazíme ani dnes. Rychle ze silnice a začít hledat místo pro dnešní přespání. Ideálně na břehu řeky, což se o hodinu později ukázalo jako dost nemožné, vzhledem k tomu, že lesní off-roadová pěšina končila asi dvousetmetrovým srázem. Což o to, otočit se a jet hledat někam jinam je to nejmenší, ale pro mě byla tato první odbočka do hloubi lesa také prvním bojem s vlastním démonem v podobě smíření vlastního já se zvukem, jaký vyluzují stovky větví skřípajících o lak Range Roveru. „Přece si to auto hned nemusím zničit“, „ale vždyť přesně na tyto cesty jsem ho kupoval!“… trvalo to hodnou chvíli a divný pocit se vrátil párkrát i v dalších dnech, avšak nakonec jsem svého smíření opravdu dosáhl a dnes mohu zpětně říci, že každý z těch šrámů na boku auta je památka na skvělé zážitky.
Po opětovném „vyhoupnutí se“ z lesa a projetí další části údolí, abychom zhodnotili, že k řece to dnes fakt nepůjde, jsme rozbili tábor ukryti v hustém nízkém lesíku. Pořádný steak na cestovním grilu docela bodl a vzhledem k délce spánku v předchozích dnech jsme odpadli opravdu brzo. Dokonce tak tvrdě, že někteří z nás ani nezjistili, že klukům řval polovinu noci pod vchodem do středního stanu nadržený kolouch. Nejspíš chtěl za nimi nahoru, žel měl smůlu. Prej se tu noc družit nechtěli. :D
Ráno jsme vstali relativně brzo a se zastávkou přes vesnici Praha, která do dnešních dnů existuje prakticky už jen jako jméno na ceduli, nabrali směr černohorské Niagarské vodopády. Říkáte si, co je to za blbost? To jsem si prvně, když náš cíl jmenoval Mičas ve vysílačce, říkal taky, ale kousek od Podgorice opravdu existuje skalnatá soutěska s umělou hrází, které místní říkají Niagarské vodopády. K naší smůle zapracovalo letošní extrémně suché léto a my přijeli k totálně vyschlé kamenné stěně, nad kterou zůstávalo poslední jezírko jinak docela čisté vody. Z vodopádů tak nebylo nic a my mohli pokračovat.
Přes hory, ještě po asfaltu jsme se propracovali až na pobřeží do města s idylickým názvem „Bar“. Hodina po poledni je totiž ideální čas na to, dát si lehce pozdní oběd na pláži a možná na dalších několik dní ochutnat poslední kouzlo civilizace. Usadili jsme se na zahrádce plážové restaurace s druhým nejlepším hodnocením ve městě a během hodiny čekání na jídlo pochopili, že jsme to s tou civilizací trochu přecenili. Na internetu, při krácení času, se jen tak mimochodem dozvídáme, že černohorským národním mottem je „hrdinové nepracují“… no, minimálně v této restauraci je to jeden hrdina vedle druhého. Než jsme konečně dostali na stůl náš friťákový souboj nevalné kvality a vyseděli si další hodnou chvilku na možnost zaplatit, bylo silně po třetí odpoledne. Takovou pauzu si opravdu nikdo z nás neplánoval. Naštěstí jedeme sami za sebe a byť máme bohatý seznam checkpointů, nikdo nás nehoní.
Po posbírání se z plážové restaurace, kde z toalet vidíte přímo do kuchyně (asi zkratka), nasedáme ve skoro 40 stupních do rozpálených aut. Přesně tohle jsou chvilky, kdy nelituji ani jediné koruny vyhozené za RR s dvojitou klimatizací a chlazenými sedadly. Asi za tři minuty bylo v L322 příjemných 25 stupňů a černé kožené sedadlo začínalo ochlazovat má záda. V D2 to tak slavné nebylo. Stahování oken u auta bez klimatizace má v tomto vedru uprostřed rozpáleného města jen velmi malou účinnost. Kluci tak statečně trpěli a auto s nimi, což se projevilo jen o pár kilometrů dál. „Zastavujeme, zase nám leje nafta!“ Prořízl ticho Martinův hlas ve vysílačce. Disco se sune na okraj silnice a zabírá si pro sebe autobusovou zastávku, za kterou se dá najít alespoň kousek stínu. Když lezu z auta, připadám si, jako bych otevřel víko od kotle s vařící vodou. Neskutečné vedro a dusno k tomu.
Kluci se vrhají k motorovému prostoru a velmi rychle identifikují pachatele. Opět stejná palivová hadice jak dva dny zpátky. Její zkrácení nepomohlo, prostě je stará, sežraná a praská vesele dál. Ale co teď? Abychom se náhodou nenudili, trefujeme stejný scénář jako při skoro každé naší závadě… odpoledne a k tomu státní svátek. A kdyby to náhodou nestačilo, tak rovnou dvoudenní. Přemýšlíme, co teď, protože všechny autodíly budou dnes zavřené a navíc v Dobré Vodě, kde aktuálně stojíme, jich ani moc není. Beru telefon a projíždím na mapách okolí skrz nějaký servis, co bude přímo v rodinném domě. Bingo, kousek nad námi je v uličkách něco, co je označené na mapách jako autoservis, ale ze street view to vypadá jen jako garáž vedle normální vilky.
Jedeme zkusit štěstí. Beru s sebou ještě Vojtu a úzkýma uličkami se hrneme ani ne kilometr od místa, kde právě krvácí nebohý Old Raven. Brána je otevřená, což je dobré znamení, ale jinak nikde nikdo. Zvoníme na dům a po chvilce čekání nám otevírá starší paní. Tady bohužel narážíme na tvrdou jazykovou bariéru. Místní mluvou nevládneme a naše angličtina i němčina jsou nám k ničemu. Rukama nohama se snažím paní vysvětlit, že máme problém na autě a sháníme hadici. Pochopila naši rozmluvu do té míry, že potřebujeme servis. Následně se otáčí a mizí v domě.
Po další chvilce čekání se objevuje pravděpodobně její manžel a jazyková bariéra pokračuje. Znovu rukama nohama, že máme problém s autem. To pochopí, ale hrne se k L322 a chce otevírat kapotu. Dalších pár minut nám zabere mu vysvětlit, že rozbité je jiné auto, které stojí dole na ulici, a s pomocí Google překladače se konečně dobereme k pochopení naší potřeby palivové hadice.
Borec mávne a vede si nás kolem vilky někam dozadu do spodní garáže. Tam nejdřív zkouší vyrabovat hadici ze stojícího auta, načež znovu mávne rukou a podává novou hadici visící do té doby na stěně. „To original!“ zdůrazňuje asi desetkrát a ukazuje nám nápis Continental na boku opravdu pro palivo určeného kusu pryže. Je mi jasné, že vyjednávání o ceně právě začalo. Vytažené peněžence a otázce „How much?“ rozumí dobře, ale nevzdává se. „Kolik dáš?“ zní prostě v každém jazyce stejně a většinou je to začátek dlouhé debaty o výsledné ceně. Dneska je však fakt horko a mně se dlouze licitovat nechce. Vytahuju desetieurovou bankovku a podávám ji prodejci. Cenný papír mizí v jeho kapse a lehký úsměv na tváři značí, že je s výsledkem spokojen. My vlastně taky, protože můžeme sednout do Range a mazat předat získanou sváteční komoditu zbytku posádky Disca.
Oprava byla rychlá, byť jsme trochu bojovali s průměrem nové hadice, ale po chvilce se klukům podařilo a mohlo se vesele pokračovat – konečně do vysněné Albánie. Cesta přes hory šla krásně. Jen teda když jedu po hlavní trase k hranicím, očekával bych silnici krapet širší, než pro žebřiňák s oslem. Každopádně místy bylo skrz absenci povrchu cesty vidět, že už se na tom usilovně několik let nebo desetiletí pracuje. Do té doby budou motorkáři při míjení stále zastavovat v pangejtu, nebo koukat, který roxor trčící ze země v místě budoucích svodidel se stane jejich finální destinací.
Chvilka stání na albánských hranicích a než jsme se nadáli, vjíždíme do Skadaru. Krajské město o něco málo větší než Opava ležící na samém cípu stejnojmenného jezera funguje jako metropole severu Albánie.
A mně osobně připravilo hned první překvapení. Už od pořízení L322 jsem od Martina i ostatních v Discu poslouchal, jak je Range Rover na naše výlety nevhodný. „To auto je plný elektroniky“, „co když se ti to tam posere, to nebude umět nikdo opravit“, „takovou věc tam nikdo nezná“… to byl jen základní, dokola opakovaný výčet k tomu, jak se nejspíš už nikdy zpět nevrátím – teda minimálně ne s autem. Takže jaké bylo to skadarské překvapení? Za první 4 minuty ve městě jsme potkali asi dvacet Range Roverů různých ročníků a modelů, včetně nemalého podílu L322. A to nebylo jediné, flotila relativně mladých i starších Discover, Defenderů, Hiluxů a dalších off-roadů postávala všude kolem. Skoro se zdá, že stará piana z Sindelfingenu byla v dnešní době nahrazena modernější produkcí z Británie a Japonska. Holt čas zastavit nejde, každopádně to znamená jediné – Range Rover místní mechanici očividně při životě udržet umí.
Chvilku se motáme dál Skadarem směrem k Prokletým horám, u čehož míjíme zajímavosti jako volně se pohybující koně uprostřed hlavního bulváru a přes pár plánovaných zastávek na našich checkpointech plus jedné koupačce (po které si šikovně autem přejíždím teprve tři dny staré dálkové ovládání ke kameře) v údolí řeky se konečně dostáváme na tu pravou cestu z ostrých šutrů, která nás vede nahoru do hor.
Dlouho si jí ovšem neužijeme, protože se začíná blížit večer, a tak je třeba někde pomalu rozbít tábor. Místo se nám nabízí vlastně úplně samo. Stačí jen sjet z aktuální cesty pár desítek metrů k řece, proplést se mezi trochou vegetace a hned je jasné, že dnešní večer bude v absolutním luxusu. Soukromá oblázková „pláž“ vedle čisté horské řeky v uzavřeném údolí, kde projedou maximálně dvě auta za noc. To si dáme líbit. Grill, steaky a absolutní pohoda.
Ráno nás budí podivný ruch nahoře na silnici. Přes listy stromů vidíme policejní dodávku a kousek dál se po hraně údolí plazí další. Rychle kontrolujeme, že jsme se večer nesekli a nejsme už v národním parku, kde by mohlo být kempování na delší vysvětlování, ale vše vypadá v pořádku. Příslušníci místních pořádkových sil právě pochodují kousek od nás po ostrém orezlém mostě a někoho vyhlíží. Každopádně za chvilku nasedají zpět do služebního Transita a pomalu se kolébají po totálně rozmláceném povrchu dál. Dopíjíme ranní kávu, balíme tábor a pomalu se vydáváme za nimi.
Tato cesta je cokoliv jen ne vhodným místem pro provoz civilní dodávky na silničním obutí, a tak neujedeme ani tři zatáčky a vláček rovnou tří policejních Fordů je přímo před námi. Chvilku se plazíme za nimi, načež všichni poctivě najdou kousek širší krajnice a pouští nás dopředu.
„Usmívat se a mávat“ je heslo, které razíme už od začátku našich cest Balkánem. Zatímco v Rumunsku to fungovalo naprosto spolehlivě, tady se nikdo z osazenstva neusmívá. Na druhou stranu o nás nejeví ani nějak zvlášť velký zájem, takže je vše v pořádku a my opět nasazujeme své šotolinové tempo.
Disco nabírá náskok. Dílem proto, že jede vepředu a v prachu za jeho nárazníkem nevidím ani přes svoji kapotu, natož kde je strmý okraj údolí (a že je vždycky docela blízko), dílem proto, že mám s Rangem najeto i s cestou sem asi 3000 km, takže se teprve sžíváme. Dílem také proto, že zatímco Raven sedí na regulérních MT pneu s profilem vyšším než průměrná domácí kočka, já jedu na soft AT GoodYearech nazutých na dvacetipalcových discích.
Náš dnešní cíl je jasný – projet Prokleté hory až k legendárnímu jezeru (teda spíš jezírku) Blue Eye nad Tethem. Povrch cesty se docela často mění, od ostrých šutrů, přes trochu bahna až po suchou hladkou šotolinu, kde není problém dosáhnout šedesátky, při které Range nekompromisně posílá vzduchový podvozek do silniční polohy. Barva řek se opět mění a s ní i jejich teplota. Magická modrá láká ke koupání, teplotní rozpětí mezi pěti až osmi stupni už tolik ne.
Okolo desáté už projíždíme Nderlysaj, které je konečnou pro civilní auta přijíždějící po asfaltu od Thethu. Ne tak pro nás. Přímo k jezeru se autem rozhodně nedostaneme, ale i tak parkujeme výrazně dál než většina lidí pochodujících okolo. Malé parkoviště u taxi pointu těsně před hlavním stoupáním se stává dočasným bydlištěm pro oba naše Land Rovery. Dál už musíme po svých jako všichni. Kozí stezka široká přesně tak, aby se vyhnuli dva proti sobě jdoucí lidé (když nemají víc jak 80 kg) prudce stoupá údolím do svahu. A než se dostaneme k našemu cíli, je takových ještě několik.
Vlastní Blue Eye je nádherné, ale taky je to přesně to místo, co na Instagramu vypadá výrazně lépe než ve skutečnosti. Masa lidí tlačících se okolo jezírka s rozměrem sotva 30×30 m tvrdě vyjadřuje, jak rychle v dnešní době mizí „divoký“ Balkán. Děláme pár fotek a vracíme se zpět autům. V poledne už parkujeme uprostřed Thethu.
V Albánii jsme už druhý den a ještě jsme nikde nevybrali místní měnu v hotovosti. Přece jen nahoře v horách nám Visa bude nejspíš úplně k ničemu a kde jinde vybrat, než v největším centru všeho turistického ruchu v okolí. No… velmi rychle zjišťujeme, že to nebyl nejlepší nápad. ATM se slušným výpalným za výběr, které se vám ještě snaží dost agresivním způsobem natlačit konverzi a obrat vás tak o další prachy. Přesto se Vojtovi podaří procpat k výběru bez konverze, aby se v zápětí bankomat zasekl, restartoval a hodil komplet do chyby rovnou i se svým dvojčetem vedle. Naštěstí v průběhu probíhající klinické smrti zvládl ještě po Vojtovi flusnout zpět kartu.
Ale my jsme neodbytní. Projdeme místní obchod, abychom zjistili, že 200% přirážku na čemkoliv úplně nejsme ochotni akceptovat a míříme zpět k autům. Mezitím se bankomaty probírají a my je jdeme zkusit znovu usmrtit. Tentokrát se však už nedají a poslušně sypou pár tisíc jednotek místního platidla. Chvilku ještě debatujeme na téma oběda, nakonec kluci přesvědčí i mě, že tady jíst nebudeme, byť mému žaludku se to moc nepozdává.
Stezka mezi námi a Valbonou, kde je naše další zastávka, je pouze pro pěší, a tak se vydáváme z údolí spořádaně po asfaltu vzhůru až na hřebeny Prokletých hor, zpět na Skadar. Teprve tam se opět můžeme otočit na správný směr. Obě auta zatím drží, Range má výkonu na rozdávání a 700 Nm krouťáku se v místních serpentýnách hodí náramně. Na palubě mám krásných 23 stupňů, klimatizované sedadlo jede na plný výkon a naftová V8 si spokojeně brumlá z podpalubovky. Když však stáhnu dvojité laminované okno, abych udělal zase pár záběrů na novou Insta 360 X5, vzduch prořízne docela hlasité a vytrvalé skřípění kovu. Už po cestě do Albánie jsem měl podezření, že levý přední třmen zůstává viset trochu déle, než by měl. Aktuální zvuk to jen potvrzuje. Kolo není nějak extra vařící, ale deska dostala podle zvuku skleněnou patinu, a tak si spolu asi budeme dalších deset dní docela nahlas povídat.
Když se vymotáme skoro až k hřebenu, vyhoupne se nad námi krásná stavba s epesní terasou. A hele, on je to hotel s restaurací. Oběd s takovým výhledem? To se neodmítá. Lámeme auta o 180 stupňů na příjezdovou cestu a za chvilku už sedíme u luxusního stolu, kde se s naší outdoor vizáží cítíme až trochu nepatřičně. Objednáváme něco z místních specialit. U mě to s přehledem vyhrála grilovaná koza s bramborami gratinovanými ve smetaně. Tohle stálo za každý dole vybraný Lek. S nacpanými bachory se kutálíme zpět do našich povozů a hurá do Skadaru.
Tuhle mezizastávku jsem si vymručel osobně, protože se potřebuju dostat na hlavní promenádu a koupit domů pár odpustků v podobě několika šperků z originálního skadarského filigránu. Není to levné, ale doma bych za to mohl dostat generální pardon, že jsem holky nevzal s sebou. Po uspokojení mé nákupní horečky se proplétáme provozem ven z města. Chceme si trochu odpočinout od rozpáleného asfaltu, a tak cesta přes hráz přehrady Vau i Dejës, která je nejnižším stupněm rozsáhlé kaskády na řece Drin, je příjemným zpestřením. V dobách, kdy se Enver Hodža bratříčkoval s Čínou, se jmenovala „Vodní elektrárna Mao Ce-tunga“, ale ty doby jsou naštěstí, i pro Albánii, dávno pryč.
Kamenitá cesta nás táhne po úbočí údolí k hrázi překryté hustým lesem solárních panelů. Holt zelená energie dorazila i na Balkán. Některé věci se však nemění, a tak naše aktuální putování končí kousek před zavřenou bránou na hráz. Zastavujeme a Mičas se jde podívat blíž po svých. Ve stejný okamžik vyjíždí po hrázi z protější strany černý Mercedes. Že by místní, co tuhle zkratku taky znají? Třeba tu bránu otevřou. Neotevřeli. Martin se po chvilce vrací zpět s tím, že je čas zmizet. Z černého E-classe se totiž vysypal frajer s kalachem, co mu vcelku výmluvným gestem namířenou hlavní vysvětlil, že tudy cesta opravdu nevede. Na tu lepší se Mičas v nastalé radosti z tak srozumitelné komunikace zapomněl toho místního pána zeptat, a tak si ji musíme najít sami.
Zkoušíme to přímo pod hrází a daří se. Žádný další ostrostřelec se neukázal, takže naše volba byla asi správná. Bohužel se tak brzy dostáváme zpět na asfalt kroutící se podél jezera. Něco po šesté hodině nás neustálé motání volantem po hladkém povrchu přestává definitivně bavit a parkujeme na přilehlé oblázkové pláži. Další večer a další camping spot přímo u vody. Sice jsme tady na očích a silnice za námi je přece jen trochu rušnější, ale i tak je to tu skvělé. Grilovat se nám dneska nechce, tak ohříváme pár instantů a než padne tma, stihneme i pár drinků. U nich řešíme, co zítra. Cíl máme pořád stejný, jenže to znamená skoro 200 km po asfaltu a nekonečných serpentýnách… a to se nám fakt nechce.
Je tady však i další možnost – albánský jezerní trajekt. Po jezeru Koman, které je prostředním stupněm oné obrovské kaskády, kolem níž se už půl dne plácáme, totiž funguje pravidelná linka, která končí až ve Fierze. Znamená to tři hodiny na trajektu, místo cca pěti na asfaltu. A to se vyplatí i přes ne úplně levnou jízdenku. Objednáváme místo pro obě auta a jdeme spát. Ráno si budeme muset přivstat, protože k trajektu to máme ještě nějakou půl hodinu jízdy a odjezd je něco po osmé ráno.
Nakonec s tím vstáváním není žádný problém, protože slunce tady má sílu už od rána, a tak mě vyhání z auta už někdy o půl sedmé. Trocha ranní hygieny, pobalit a hurá do přístavu. Teda pokud se tomu dá říkat přístav. Posledních 200 m cesty k němu vede v úzkém tunelu, který vás vyplivne na malé betonové molo. V podstatě jde jen o úzký pás betonu vměstnaný mezi strmou skalní stěnu a hladinu přehrady. Na těchto pětadvaceti metrech délky a dvanácti šířky pevné země pod nohama najdete úplně vše. Toalety, místo, kde vám udělají předražené ranní kafe (záměrně tomu neříkám restaurace, byť nějaké jídlo taky mají) a několik prodejců místní zeleniny. Do toho se u mola tísní asi osm lodí, z nich dvě jsou dokonce schopné přijmout na palubu auta. Trajekt bych však těmto splašeným trubkám moc neříkal.
My vylosovali lístky na Rozafu, která se tak stane na příštích pár hodin jediným předělem mezi námi a dnem jezera Koman, což při jeho maximální hloubce 117 m není nic moc. Tenhle pokroucený kus plechu totiž nepůsobí úplně dojmem, že by odvezl větší školní družinu, natož dva třítunové off-roady. A to jsme tady zatím prakticky první. Otočit se a nacouvat je tak to úplně nejmenší. Dostáváme výsostná místa přímo u vrat a 3 cm od zábradlí. Já bohužel to vlevo, takže zatímco Martin vylezl z Ravena jako král, já se musel potupně sápat přes spolujezdce.
Když se uhnízdíme na horní palubě, začne na molu teprve ten správný mumraj. Z tunelu vyjíždí postupně jedno auto za druhým prokládané turistickými mikrobusy v podobě dlouhých Sprinterů, které vyklopí svůj živý náklad a následně se otáčejí, aby tunelem zase odjeli zpět. Mezitím se z té úzké díry ve skále valí i davy lidí. Takové jedno velké mraveniště, které ale očividně místní zvládají s prstem v nose. Mezi davem se objevuje policajt s píšťalkou a diriguje naloďování. Ač to vypadá jako jeden velký chaos, tak někdy před devátou vyrážíme konečně vstříc Fierze.
Různorodí pasažéři na tomto podivném člunu a tři hodiny času dávají docela slušnou šanci na nové seznámení, a tak se dáváme do řeči s Australanem, který na kole cestuje z Londýna do Istanbulu. Matt je v pohodě natolik, že ho Martin nakonec na zbytek dne nainstaluje ke mně do Range. Koneckonců má stejnou cestu jako my. Chce se dostat do Valbony. Stejné štěstí už neměl Ali z Pákistánu, který pro změnu cestuje po Albánii po svých. Rozptýlení v podobě dočasného spolujezdce je vítané, ale auto je díky mému spaní vevnitř zaskládané a volné jsou jen přední sedačky. Kompletní předělání, abych vyprostil ty zadní fakt nehrozí.
V průběhu cesty různě korzujeme po palubě nebo sedíme u nízkého zábradlí na okraji lodi. Při jednom z těch koleček, kdy posedávám s Vojtou a Mičasem, se Mateo rozhodne krmit naši bandu korbáčky. Kdo jsem já, abych pohrdl? Zaklonit hlavu, chytit kus sýra a v ten okamžik jen cítím, jak moje milované fejkové Raybeny opouští své místo na vrcholu plešky… budiž jim dno jezera Koman důstojným místem odpočinku.
Naštěstí byly moje sluneční brýle jedinou ztrátou po celou dobu plavby, a tak po úspěšném vylodění vítám na palubě nového pasažéra. Jeho kolo se stěhuje na střechu Ravena a v rozšířené sestavě vyrážíme směr Valbona. Zastávka u jedné z tyrkysových řek je příjemným zpestřením cesty, ale na koupání ve vodě s teplotou okolo šesti stupňů už jsem asi starej a pohodlnej. Jen stát s kotníkama ve vodě tady vyloženě bolí. Matt to ovšem vidí jinak, takže během okamžiku mizí v řece. No, jak se říká, „proti gustu žádný dišputát“.
Po pár dalších zastávkách se během brzkého odpoledne dostáváme do Valbony. Moderní rozrůstající se rezort plný hotelů ostře kontrastuje s pozůstatky původních stavení okolo. Ano, takto mizí tvář původní Albánie. Původně měl náš australský kamarád vystupovat už dole ve městě, nakonec se s námi veze ještě dál. Za posledním hotelem končí asfalt a začíná divočina v podobě rozlehlých suťových polí jako pozůstatku působení masivního valbonského ledovce. Ostré kameny uskakují pod koly a dno širokého údolí připomíná tak trochu měsíční krajinu. Suneme se až na jeho samotný konec, kde cesta pro auta končí.
Ač je brzké odpoledne, tak se velmi rychle stmívá, ne však z důvodu zapadajícího slunce, nýbrž proto, že se Prokleté hory rozhodly ukázat, že i dnes dokáží dostát svému jménu. Blesky létají nad vysokými štíty hor a přes vodní stěnu nedohlédneme ani na protější stranu soutěsky. Ze zvuku hromu ostře prořezávajícího vzduch v okolí naskakuje husí kůže. Těm, kteří právě totálně promočení dobíhají z hajku mezi Valbonou a Thethem, kde jsme byli včera, vůbec nezávidím. Chytit mě osobně tahle smršť v nejvyšším místě trasy, což je nějakých 1795 m n. m., nejspíš bych měl spodní prádlo na výměnu. Celá tato trasa je dlouhá 14 km a ti nejlepší ji zvládnou za cca 5 h. To jen pro představu, že prakticky není kam utéct – žádné stromy, žádný úkryt, jen holý vápenec, blesky přitahující hřebeny a vodní stěna, přes kterou není vidět na krok.
