Lamborghini Espada

Espada měla, podobně jako ostatní čtyřmístní zástupci luxusních značek, těžký život již z principu. Opěvovanými hrdiny jsou přeci dvoumístné nekompromisní supersporty a nikoliv nudné cesťáky snoubící praktičnost s pohodlím a decentním výkonem. Tedy ona to Espada neměla těžké jen kvůli svému zařazení do společenského žebříčku drahých vozů. Pod její design se podepsal slavný mistr Marcello Gandini z karosárny Bertone a musím říct, že to nejspíše nebyl nejslavnější z jeho dnů. Dlouhá příď skrývající podélně uložený dvanáctiválec a nezávislé lichoběžníkové zavěšení jistou porcí elegance oplývá. Konečně i střední část s výrazně zhoupnutou linkou oddělující prosklenou část od útlých boků působí vcelku sympaticky. Záď v podobě futuristického skleníku s částečně proskleným zadním čelem je ztělesněním odvážného designu své doby. V čem je tedy problém? Ony ty tři části jaksi nejdou dohromady. Celé to působí jako lahodné penne zdobené jahodovým sorbetem a ozdobené kousky ryby fugu. Jednotlivé části jsou samy o sobě zajímavé, ale dohromady tvoří nevyvážený celek, lehce připomínající trup pavouka s typicky tlustým zadečkem a tenkým mnohookým předkem. Korunou kompromisů jsou zadní světla z Fiatu, která narušují geometrickou koncepci zádě. Přes sporné rysy v atraktivitě dokázala Espada poprvé překročit hranici 1000 kusů prodaných modelů a pomohla nasbírat mateřské automobilce dostatek prostředků pro vývoj Countache.