Už jen ta představa, co chudák Kolora přežila. Jen si to vezměte, najeto měla 324 tisíc km - docela dost na malou benzínovou 1.3 a ještě víc s přihlédnutím k tomu, že většinu z těch kilometrů zvládla jako služební auto nejmenované ocelárenské společnosti. Potom putovala od jednoho majitele ke druhému, s jistotou zle očekávat, že jí nikdo nedopřál víc než jen nejnutnější servis. Až se nakonec od milé paní, která autům nerozuměla ani za mák a Corollu využívala na krátké cesty do práce, dostala do našich rukou.
Fascinuje mě představa, kolik toho pak asi slyšel a zažil interiér onoho světlezeleného vozítka pro důchodce, zvlášť když uvážím, jaké neskutečné množství příběhů se odehrálo v mojí vlastní E30 za posledních 40 tisíc kilometrů co ji vlastním. Kolik různých služebních cest, uzavřených kontraktů, důležitých telefonátů a pak kolik různých cest do práce, pro rohlíky, pro děti do školy nebo za rodinou, kolik komplikovaných osobních příběhů, kolik nebezpečných situací nebo adrenalinových zážitků musela zažít nebo slyšet. Sami ani netušíme, mohla vézt maminku do porodnice, mohla vézt dědečka do nemocnice, mohla vézt partu ocelářů na fotbal nebo mladý pár na první rande. A pak se dostala k nám a závodila. A nejen to.
První květnový PlechCup zvládla bez komplikací, i když díky naší neuvážené kombinaci slicků na přední nápravě a sjetých barumek vzadu byla silně přetáčivá. Ale to už je jiný příběh. (Přetáčivá byla dost. Sorry za ten sud. Pozn. šéfredaktora) Podstatné je, že odvedla skvělou práci, motor i po tom všem, co už měl odkrouceno, vydal to nejlepší, podvozek se nerozpadnul a brzdy naopak zregenerovaly a přestaly vydávat pazvuky.
pověsti o bájné spolehlivosti devadesátkových Toyot ale měly dostat vážnou trhlinu
Vize do dalšího PlechCupu byla jasná, pro jistotu nové přední brzdy, vyměnit olej a brzdovku a zrušit nezvladatelnou přetáčivost další dvojicí slicků. Nadšení v týmu a chuť vydat se dalších peněz byla taky značná. Avšak pak přišla studená sprcha, kdy v běžném provozu prostě fouklo těsnění pod hlavou. Bájná spolehlivost Toyoty byla ta tam, chuť investovat další peníze taky. Co se dá dělat, stalo se, musíme to řešit. Aby toho nebylo málo, šrouby hlavy válců mají speciální vnitřní dvanáctihran, který v našich končinách nejde rozumně sehnat. Nezbývalo než vzít běžně dostupný dvanáctihran, trochu ho zbrousit a do každého šroubu ho naklepat kladivem. Fungovalo to.
Další zrada nastala ve chvíli, když se zpět na místo dotahovaly vačkové hřídele, které se musí pro demontáž hlavy sundat. Cyklickým namáháním opotřebené šrouby domků vačky nevydržely utažení na předepsaný moment a jeden z nich prasknul. Dle majitelů těchto Coroll je to běžná praxe. Takže hlavu znovu sundat, koupit nový materiál, odvrtat zalomený šroub a znovu složit. Jenže to už nás poněkud tlačil čas, do srpnového plečkapu zbývaly dva dny a Kolora pořád stála se zalomeným šroubem na parkovišti před panelákama.
A co čert nechtěl, pozdě v noci, den před plánovaným odjezdem se mi podařila věc, na kterou nikdy nebudu s hrdostí vzpomínat. Při skládání mi zapadl jeden ze šroubů vačky kamsi do hlubin bloku motoru směrem k olejové vaně. Snaha vytáhnout jej magnetem byla díky litinovému bloku marná a tak bylo rozhodnuto. Zůstane tam na věky věků. Představa, že bychom v noci před odjezdem sundávali olejovou vanu, byla téměř totožná s představou, že bychom nejeli vůbec. A to nepřipadalo v úvahu.
po chvíli běhu se ozvalo "cink", jak šroub propadl až do vany…
Takže jsme spolehlivost Kolory opět svěřili do rukou inženýrů, co ji svědomitě navrhli a určitě nezapomněli na sítko na sacím koši. V den odjezdu v poledních hodinách Kolora poprvé nastartovala, na všechny čtyři a pravidelně. Pouze se po chvíli běhu ozvalo „cink“, pravděpodobně když onen šroub propadl až do vany a po cestě se potkal s roztočenou klikovkou. No co už, kontrolka mazání nesvítí, jede se do pneuservisu přezout slicky a hurá na plečkap. Cestou ještě dotáhnout napínací kladku rozvodů, na kterou se při skládání poněkud pozapomnělo a téměř způsobila sklouznutí řemenu.
Že to celé opět přežila je snad až s údivem, jen během mých 3 ostrých kol byla v omezovači snad 6x, po Fernieho letu přes pneumatiky sice odpadnul kus vyrezlého prahu, z motoru možná zmizlo pár deci oleje, ale to je asi tak všechno. Stejně tak zvládla i cestu domů a ještě několik týdnů dalšího Brněnského provozu a pár soukromých výletů. Až do chvíle než si ji odvezla další milá paní, která s ní opět bude jezdit do práce a pro děti do školy. A pro tu bude opět onou bájně spolehlivou Toyotou Corollou. Snad jen dokud si nepřečte předešlé řádky.
Příběh Hrášku má za sebou další etapu. Nevíme co bylo před ní, nevíme, co bude po ní, ale s jistotou můžeme říct, že se nám Kolora dostala pod kůži nejvíc jak jen to „nejnudnější auto planety“ umí. Dokázala nám, že nudné auto nedělá auto samotné, ale jen jeho řidič. Závěrem ještě jeden suchý fakt, koupě a opravy Kolory ve výsledku vyšly (pokud se ještě prodají slicky) každého člena teamu hluboko pod 1000 Kč, posuďte si sami, jestli to za to stojí nebo ne. Mě osobně to za to rozhodně stálo.
Tímto bych taky poděkoval našemu týmu a všem co nás podporovali, bez nich by to nešlo.
