Miata trip aneb pro MX5 do Hamburgu

 Můj slezský redakční kolega s výběrem svého nového povozu rozhodně nespěchal, je to již více než čtvrt roku, co jeho předchozí Escort RS2000 odešel vstříc novému majiteli, a ve stejné době začalo být jasné, že nyní to chce nějaké malé zlo, které své poselství káže skrze zadní samosvorný diferenciál. Výběr byl barvitý a snad by se o samotných myšlenkových pochodech dal napsat delší traktát, avšak po všech kličkách, smyčkách a nesmyslech se vždy nakonec dospělo k jedinému vozidlu – Mazdě MX-5. Je lehká, komunikativní, interaktivní, má zanedbatelné provozní náklady a hlavně je pro vstup do dalšího řidičského levelu vhodná svou tolerantní povahou.  Bylo vybráno, teď už jen dojet si pro ten správný kus.

čtvrtek, 19:00 [Ondra]

Stojím před domem a z dálky vidím přijíždět kamaráda Matese v postarší Audi A6. Tento kus německého "náskoku díky technice" se nám brzy stane domovem na jeden dlouhý den. Nyní míříme do Ostravy, kde se trochu vyspíme a kolem půlnoci vyzvedneme Vavrise. Audi je plné kol na Hondu Civic Type-R, které jedeme vrátit kamarádovi od Matese. Stále jsou na nich obuty dvoje sjeté slicky a dvoje zimáky, které nám nabídly zcela nový pohled na řízení předokolky na okruhu v Sosnové v rámci Autocar day. Pohled bočním okénkem.

čtvrtek, 23:45 [Ondra]

Probouzíme se do předpůlnoční Ostravy. Tedy, já jen otevírám oči, nějak jsem nestačil usnout. Vzhledem ke spánkovému deficitu z minulých dní to nevypadá moc dobře. Před pár dny jsem dostal zprávu, že ta správná MX5 je vybrána a roadtrip tedy může začít. Venku je překvapivě mnoho světla, to jak se zář pouličních lamp odráží od smogu a padajících sněhových vloček. V Hamburku musíme být někdy k ránu, jelikož dopravní inspektorát, kde se musí vyřídit převozní značky, zavírá už v 11. Doufejme, že dálnice neucpe nehoda, jinak bychom to nemuseli stíhat. Nabíráme Vavrise a vyrážíme.

pátek 0:15 [Vavris]

Nechceme pokoušet štěstěnu a po překročení hranice s Polskem zadáváme destinaci do přenosné navigace – přístroj integrovaný ve středovém panelu našeho vozu je ochuzen o potřebné CD s mapovými podklady. Ondra svou šikovnou rukou připevňuje Garmin k čelnímu sklu, který jeho snahu po cca třech kilometrech sabotuje a rozplácává se o přístrojovou desku. To jsme ještě netušili, že…    …no však si to přečtete níže.

pátek 0:45 [Ondra]

Po masochistické jízdě skrz testovací dráhu tlumičů a odolnosti podvozku, čemuž v Polsku říkají silnice první třídy, se konečně dostáváme na dálnici, po které pojedeme až do Hamburku. Nájezd na ni je pokrytý sněhem, a tak nám Mates za volantem plynulým driftem kolem svodidel ukazuje, k čemu je v zimě dobrý pohon Quattro a 370NM naftového šestiválce.

pátek 1:40 [Vavris]

Předjeli jsme polský kamion, což Garmin vyhodnotil jako vhodný okamžik k opětovnému opuštění čelního skla. Ondra si vysloužil několik zcela nevtipných poznámek směřujících k jeho dvěma kopytům vydávajících se za ruce.  Vzhledem k potřebě odlehčit se o tekutiny zastavujeme u benzínky s přílehlým obchůdkem. Z bohulibé činnosti nás vyrušuje útrpné skučení staré R19, kterou se pokouší nějaký Polák usmrtit točením za studena, aby následně projel mezi stojany v marné snaze vytočit jedničku k omezovači. Dále nekomentuji.

Pátek 2:30 [Ondra]

Ani rozběsněný Renault však nedokázal probudit hlídače parkoviště, který ve své budce spí spánkem spravedlivých. Matese rovněž bere spaní, hází po mně klíčky a uvelebuje se na zadní sedačky čtyř kroužků. Dobrá tedy, dám si Red bull a budu řídit. Garmin spadl. Ehm, nikdo to neviděl, tak mám klid. První co mne za volantem zaujme je to, jak interiér stále vypadá dobře, sedačka není prosezená, volant je vyhlazen jak vrásky Heleny Vondráčkové, ale na rozdíl od ní má šanci, že takový i zůstane, a vše správně funguje. Při pohledu na display palubního počítače vidím svítit cifru 468 000 km, kterou už tohle vozidlo zdolalo. O to více mě potěší, že převodovka ani řízení nevykazují žádné vůle a motor má stále docela hutný zátah, ačkoliv šestiválec 2.5 TDI nikdy nebyl zrovna chváleným motorem. To, jak tento trápený služebák stále uspokojivě funguje se pánům od Audi opravdu povedlo, i když velkou roli hraje i pravidelný servis. Nastavuji si tempomat a po chvíli vidím u cesty německy znějící názvy. Aha, my už jsme v Německu a já ani nepostřehl přejezd hranic. To byl asi dlouhý mikrospánek….

Pátek 3:00 [Vavris]

Podivuji se, že olympiáda f dehtu (byť f čtyřkolce) baští při ustálené jízdě rychlostí 140km/h na tempomat, nějakých 10 litrů nafty. Překročení hranice s Německem proto vítáme doplněním provozních tekutin. Helmutovi za kasou se snažím zaplatit 200€ bankovkou. Helmut očividně zděšen našim slovanským přízvukem dedukuje, že ti cizáčtí floutci jistě budou chtít platit falešným ojrem a sehrává komedii "Kterak na frekventované čerpací stanici není přítomno 100€ v bankovkách na vydání zpět". Odbýváme ho kartou a salvou nadávek v češtině. Vypadal, že taky nadává… Někdy mezitím navigace podvacáté padá – přísáhám, že Ondrovy ruce budou po návratu domů uřezány a věnovány muzeu kuriozit v Pelhřimově! Navigaci připevňuji sám. Drží!

pátek 7:45 [Vavris]

Po osmi hodinách a více než osmi stech kilomech máme tak trochu jizvy místo očí a chudák Garmin těžký otřes softwaru, ale jsme v pořádku na místě – v prodejně lehce bouraných zánovních vozů v Hamburku. Céčkový Mercedes nebo Scirroco s pár stovkami kilometrů na tachometru za polovinu ceníkové ceny? Žádný problém. Německé předváděčky zjevně nemají lehký život a potenciální zákazníci jim rádi vypíchávají očička nebo provádějí liposukci o svodidla. Ale to není podstatné, protože hned u vjezdu stojí ONA – malinká modrá Mazda na nepěkných zimních plechových kolech. I přes deštivé počasí a zataženou oblohu září do okolí svou sytě modrou metalízou a  smutně vyhlíží svého nového pána. Kapky vody pokrývají její hladký lak a zakrývají tak potencionální škrábance…    …které se však nakonec neobjevují. Uff. Brzy si nás všimne pan majitel, zaměstnanec onoho bazaru. Už po telefonu byl Andre příjemný a pohodový týpek (narozdíl od většiny dalších prodejců) a jsem upřímně rád, že je takový i v reálu.  Vítá nás a hned nabízí, abychom si Miatu prohlédli v osvětlené garáži. Shledáváme pár drobných nedostatků, ale celkový stav se jeví velmi dobře a hlavně, koroze prakticky žádná! Teď ji ještě vidět zespodu. Po vzneseném dotazu se dočkávám odpovědi, že Hans to zařídí. Hans je zřejmě onen jinoch v montérkách a rádiovce, který si to k nám šine s vysokozdvižnou ještěrkou. Synapse docvakává a počínám se mírně děsit… Na ustrašený anglicky položený dotaz, zda-li to je bezpečný způsob zkoumání podvozku a podlahy, se dočkáváme bohorovného Hansova ujištění: "Ja ja, das ist sicher!". Měl pravdu, bylo to sicher a taky jsme si posichrovali, že s autem nic vážného není. :)

Zbývá zkušební jízda – stačí pár kilometrů a vím, že tohle auto chci. Motor hezky zní a s radostí se vytáčí, podvozek tlumí, drží a nebouchá, řadící páka sází kvalty s mechanickou precizností, jakou jsem do té doby nepoznal a střecha neprotéká, neprofukuje ani nevibruje. Paráda :) Za unavený pant spolujezdcových dveří, jednu horší přední lampu, lehce nelícující kapotu a neoriginální barvu blinkrů ukecávám slevu 400€, podepisuji smlouvu a dosahuji vnitřního uspokojení. Andre mi jde do města vyřídit převozky a pojištění, my se jdeme konečně poprvé řádněji najíst a trochu se natáhnout. První část mise úspěšně dokončena. Už stačí jen dojet domů. Btw: Kufr MX-5 je přesně tak velký, aby se do něj vlezl jeden letní Enkei obutý do 15" pneu. Díky bohu za A6 a její megakufr!

pátek 12:00 – 16:00 [Ondra]

Cestou po dálnici v odpolední špičce jsme začali pozorovat jistý fenomén. Německé dálnice a Němci na nich jezdící jsou dáváni Čechům za vzor co se ukázněnosti, ohleduplnosti a bezpečnosti za volantem týče. To, co se však dělo na dálnicích E36 a A24 zcela zbouralo naše představy o dálničním ráji. V pravém pruhu se drželo několik aut a kamionů, většinou s velkými rozestupy mezi sebou. Poznatek první: Jedete-li rychleji v levém pruhu, očekávejte, že z toho pravého vám tam může každou chvíli vyjet auto, kterému je zcela jedno jak rychle zrovna jedete či jak prudce budete muset brzdit. Svůj předjížděcí manévr se nijak nesnaží urychlit, ale klidně pokračuje svou rychlostí kolem sta kilometrů v hodině v předjíždění dvou tři kamionů. Němci jsou podobní odvážlivci tolerováni, ti ohleduplnější je již předem pouští. K tomu se váže i poznatek druhý, který je obzvláště otravný, zejména když máte dlouhou cestu a nechcete se zbytečně zdržovat: Kromě kamionů a pár velmi pomalých jedinců jezdí všechna ostatní auta na dvouproudé dálnici v levém pruhu. Průměrně se pohybují závratnou rychlostí kolem 110km/h a mají mezi sebou velmi malé rozestupy. Ačkoliv je v pravém pruhu mnoho místa, podobní loudaví řidiči nemají sebemenší snahu se kamkoliv uhnout, ani když jim galantně naznačíte směrovkou, že byste si přáli jet. Podobné vláčky mají délku kolem deseti aut a při dodržování základní slušnosti by vůbec nemusely existovat. Zkuste si v podobném prostředí jet několik hodin a garantuji vám, že i z toho nejklidnějšího a nejukázněnějšího řidiče se stane lehce nevyrovnaný jedinec. Možná bych to neměl přiznávat, ale po několika hodinách jízdy Matesovi či Vavrisovi prostě došla trpělivost a pár podobných kolon předjeli zprava, jelikož tam bylo místo. Zlaté Polsko, ať žijí čeští řidiči, kteří aspoň občas jezdí v pravém pruhu!

pátek 16:30 [Vavris]

Tedy, Ondra to s tím Polskem lehce zakřikl. Jesliže směrem do Německa vedla krásná nová dálnice, pak opačným směrem vede těžko popsatelný produkt polského lidově demokratického stavitelství. Doposud marně vymýšlím teorii, jak asi vznikl tento padesátikilometrový skvost, proti němuž je pravý pruh D1 superkvalitní kus cesty. Vypadá to, jako kdyby někdo napráskal Ruslana betonovými panely a ten je za letu vysypal na pole pod sebou, každých 500 m pak mezi panely příčně pohřbili velblouda a zalili jej do asfaltu. Při rychlosti 100 km/h se Audi několikrát málem vzneslo, zatímco já jsem se s Mx5 ukličkoval a proklel polský národ do desátého kolena. Dám krk za to, že tlumiče za těch 50 km ztratily stejný kus životnosti, jako za 70.000 předchozích, které najely v Německu.

pátek 17:00 [Ondra]

Všichni na nás blikají a mávají rukama. Obáváme se, co se nám s pojízdnou popelnicí (doslova) stalo, a tak zastavujeme na odpočívadle. Vavris si stěžuje, že toho moc neslyší kvůli aerodynamickému hluku jeho malé Mazdy. Dobře mu tak. Na Audi taháme po zemi plastový kryt motoru. Po obhlédnutí situace docházíme k závěru, že to ničemu nevadí a stejně to na dálnici neopravíme. Setkáváme se s polským folklorem – přicházejí dvě individua evidentně vyznávající heslo "popij vudky, bo čas krutky" a k našemu překvapení se z nich klubou polské alternativy sličných myček čelního skla. Tedy, v tomto případě spíše slizkých. Odlehčujeme peněženky o drobné eura, ale k našemu překvapení se chodící vzorník mykóz dožaduje příspěvku i pro své početné kolegium opodál – čas zvednout kotvy.  Po návratu do levého pruhu nasazuje Mates trochu vyšší tempo, čemuž Vavris se svou Miatou, který si zcela mylně přivlastnil zásluhy za fungující navigaci, nestačí. Hustý provoz ho pokaždé zabrzdí a jeho nově nalezený sportovní feeling je mu zcela k ničemu.

pátek 19:30 [Vavris]

Home sweet home. Jsem šťasten, že jsem bídně nezhynul v zahraničí, stačí překonat posledních 50km. Zadek mi plave ve vlastním potu, nohy mám upečené, na prsty na rukou mi je zima, pravé koleno je lehce otlačené od osmihodinového kontaktu se středovým panelem – kdybych tak tušil, že v následujících pár dnech se onoho místa nebudu moct skoro ani dotknout.  Matese asi vykostím, nejen že mi na dálnici 2x ujel o několik kilometrů, ale na omrzlé okresce nasazuje jeho typický valašský způsob řízení "první nebo mrtvý". Výborné, rád bych se přidal, škoda že moje dvě bludičky svítí asi tak 100x slaběji než čočky v A6. A pak to přišlo, ten štěrk u krajnice jsem fakt neviděl a plynu bylo moc. MX-5 je pokřtěna, nezabila mne, jen ladně pohodila prdelkou a poslušně se nechala srovnat. Aspoň jsem se pořádně probudil :)

pátek 20:00 [Ondra]

Konečně jsme v Horní Dolní, nebo kde to můj skoro polský kolega vlastně bydlí. Vytahujeme z Audi "nádherná" mazdí chromovaná kola, když v tom z domu vychází paní Vavrisová. V jejích očích sleduji zděšení, co to ten pitomý kluk koupil za nedomrlý hadraplán. Příbuzní holt pro nepraktická auta nemají pochopení.

S Matesem se vydáváme na ještě téměř hodinovou cestu domů. Bavíme se využíváním různých zkratek na nám dobře známé silnici. Po autě se všude válí mraky plechovek od energy drinků, v kufru lítají krabice od jídla, ale my už se vidíme doma, což se taky před devátou stane. Popravdě řečeno, když jsme před 21 hodinami vyjížděli ze zasněžené Ostravy, nečekal jsem, že to půjde tak hladce. Mx5 je nakonec krom pár drobností taková, jak si ji Vavris představoval, cesta se rovněž povedla, zvládli jsme to v dobrém čase aniž by se naplnily předpovědi (Polští řidiči vás zabijí!) a aniž by naše postarší technika odmítla pracovat.

Pátek 24:00 [Vavris]

Myslím, že mohu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme přijeli domů zbití jak psi. Přestože jsem ale dorazil již v 8, jdu spát až kousek před půlnocí. Nešlo to vydržet. Asi hodinová vana na regeneraci, něco malého do břicha a jde se na to. Úmysl zněl jasně – zbytek nádrže nesmí přežít. :) Až teď jsem si konečně začal auto vychutnávat, bez stresu, bez monotonní jízdy po dálnici. Přestože jsem věděl jaká je a čekal, že mě zahrne vlivem svých pozitivních vlastností, přesto jsem zažíval takový podivný uspokojujícně fascinující pocit. Jde to těžko popsat, jak člověku zvedne náladu pouhé kvedlání mezi zatáčkami, sžití se s autem, každá vražda berušky na cestě, kterou volant a sedadlo poslušně sdělí. A jakkoli je motor slabší kousek, jeho ochota plácat se v omezovači vám spolehlivě vezme z hlavy kritické myšlenky. Rodiče mě mají za blbce, přítelkyně v autě vidí především ignorantský nástroj k oddálení rodinného života a v obci se jistě brzy začnou šířit zvěsti o mé orientaci. Je mi to jedno – jsem v tom! :):):)

PS: Chtěli jsme pořídit spoustu fotodokumentace, počasí bohužel nedovolilo.