Luxus chudého studenta: Lincoln Continental

Kolik znáte lidí, kteří v osmnácti jezdili Lincolnem? K naší bandě benzínových hlav se jeden takový připojil. A než začnete s vtípky o autě pro důchodce, přečtěte si, co Fernie o svém vehiklu píše…

-BobAsh-

Kdo v osmnácti nesnil o tom, že si koupí svoje první auto? Asi každý a já nejsem výjimkou. Už před dosažením osmnácti a před tím než jsem vůbec začal s autoškolou jsem brouzdal po všemožných serverech a hledal svoje vysněné Camaro nebo Mazdu MX-5. Ale čím blíž jsem se blížil autoškole a narozeninám, tím mi víc mi bylo jasné, že ani jedno z těch dvou to první nebude. Přišlo na další kandidáty, jedním z nich byl Ford Mustang z roku 1983 se čtyřválcem a turbem. Bohužel majitel byl poněkud svérázný člověk, informace od jiných, kteří auto znali, nebyly o nic lepší než komunikace s majitelem, a tak z mého zájmu nakonec sešlo. Dalším kandidátem se stal Lincoln. Prohlídnul jsem si ho už čtvrt roku před koupí, když jsem si s myšlenkou na nákup jakéhokoli auta pouze pohrával a Lincoln byl něco, co je „moc luxusní a honosný“.

Přesuneme se v čase na konec března loňského roku. Mustang byl ze hry, ale Lincoln se mi zdál jako fajn nápad. Luxury sedan s barvou uleželé roštěné, koženým interiérem a lavicí vepředu, to je přeci super! 20.3.2012 jsem úspěšně složil zkoušky v autoškole, 2.4. jsem dostal řidičák a konečně 5.4. jsem si Lincolna koupil. Hned ten večer jsem s ním absolvoval první setkání v Pardubicích u RoadCafé a tím začalo místy stresující a místy veselé období mého života.

Nejdřív bych přiblížil samotné auto, jde o Lincoln Continental z roku 1990. Je to mid-size sedan, dlouhý 5,2 metru. Do pohybu ho uvádí V6 o objemu 3.8 litru, kde by podle brožurky mělo být 140 hp. Což není moc, ale točivý moment je podstatně hezčí číslo, 292 Nm při 2200 ot./min. Převodovka je čtyřstupňová, automatická a roztáčí přední kola. To je vlastně první věc, která je na tom autě špatně. Technicky jde, až na jednu maličkou drobnost, o Ford Taurus, který někdo nafoukl. Tou maličkou drobností je fakt, že má místo pružin vzduchové měchy, které průběžně dofukuje kompresor pod kapotou. V roce 1990 prošel Continetal faceliftem, který sestával z obměny zadních světel a masky. Můj Lincoln má stupeň výbavy nazvaný Signature series, což zahrnuje vyhřívané zadní okno, odmrazování čelního okna a pak takové obvyklé věci jako elektrický pulldown kufru, elektricky ovládané okýnka, přední sedačky a podobně.

Design auta není nijak závratně zajímavý, neurazí, ale ani nijak nenadchne. Zadní světla jsou jen v rozích karoserie, na víku kufru je jenom odrazka. Škoda. U kliky řidičových dveří stojí za povšimnutí klávesnice s desíti čísly, která slouží jako kódový zámek. Výborná věc, pokud funguje. Tváře spolucestujících po tom, co jim s klidem oznámíte, že klíče jsou v zamčeném autě, jsou k nezaplacení. Lak byl prý původně červený, ale soudruzi z Fordu někde udělali chybu, takže takhle krásně slezl. Dále ho někdo vylepšil jedním tahem štětkou s růžovou barvou přes střechu. Zvenku Contivrak byl a je pankáč. Zadní části auta, kromě zdánlivě velkých světel, vévodí luggage rack (tedy něco jako zahrádka, jen na víku kufru), který je vlastně většinou docela k ničemu. A nebo na něj můžete dát gril.

Vnitřek je na pohled lepší, pokud se nedíváte na sedačku řidiče. Interiér je šedý, kožený. Přední sedačky jsou dělená lavice s místem pro tři. Jsou elektricky nastavitelné, bederní opěrku lze přifouknout vzduchem a sedačka řidiče má i paměť na dvě polohy. A kromě toho je prosezená a maličko potrhaná. Palubní deska je z nějakých, asi neměkčených, plastů, nemá držáky na plastové lahve, které nemají ani kapsy na dveřích. Mnohem lepší ale je, že palubní deska nemá žádné analogové budíky, ale je kompletně digitální. Je rozdělená na tři části. Vlevo je k nalezení ukazatel stavu paliva a pak přepínatelný ukazatel stavu tlaku oleje, nabití baterie a teploty chladícího okruhu. Uprostřed najdeme ukazatel rychlosti a ujetých km. A na levé straně je palubní počítač, který ukáže ujetou vzdálenost, dojezd, aktuální spotřebu a průměrnou spotřebu. Postrádá otáčkoměr, ale kdo by ho potřeboval? Uprostřed palubní desky je digitální ovládání klimatizace, pod ním se má nacházet rádio s dírou na kazetu a pod rádiem CD mechanika, která patří k rádiu. Originální rádio ovšem chybí a je nahrazeno rádiem z Escortu. Další věc, která se v přední části vnitřku nachází je glovebox, do kterého se vejdou nejenom rukavice, ale i odpadky, jídlo a cokoli dalšího, co je zrovna třeba. V neposlední řadě vepředu najdeme sloupek řízení, kde je volič převodovky a volant s ovládáním tempomatu. Pod sedačkou řidiče můžeme nalézt poměrně velký nůž, dostupný zezadu sedačky. Zadní sedačka je nedělená, je na ní místo pro 3, popřípadě pro dva a loketní opěrku. Místa na zadních sedačkách je dostatek, v případě nutnosti se na nich člověk i vyspí. Za sedačkami je malý úložný prostor, do kterého se například vejde jojo a hlavolam, pro ukrácení dlouhé chvíle.

Co do jízdních vlastností, člověk si v něm připadá jako v lodi. Při přejíždění nerovností se houpe a naklání. Motor není taky nijak výkonný, ale díky dostatečnému kroutícímu momentu se občas při rozjezdu dostaví i nečekaně velká akcelerace. Není nijak stavěný na sportovní jízdu, ale svižnější jízdu s ním lze podniknout, aniž by se člověk bál každé zatáčky. Brzdy má kotoučové jak vepředu, tak vzadu.

Ale zpět k loňskému dubnu. Auto jsem si dovezl domů pouze s okopírovanými doklady, které jsem měl další týden dostat poštou odhlášené. V tu dobu na autě víceméně vše fungovalo, kromě zablokovaného otevírání okýnek, které šly ovládat pouze od řidiče. Týden uplynul a doklady nikde. Neměl je prodejce, ale překupník a bazarista, který Lincolna prodal předtím a teď měl zařídit odhlášení. Průběžně jsem ho tedy otravoval, potřeboval jsem doklady a vyměnit čelní sklo. Ale trpělivě jsem čekal a jezdil. Například na Autíčkářův trackday. Než se ke mně doklady dostaly, tak to trvalo dva měsíce. Dotyčný ostravský překupník amerik se k odhlášení a odeslání dokladů neměl, vymlouval se a vše nechal dojít tak daleko, že na jednom srazu amerik stál Lincoln na hlavní ploše s nápisem, který prozrazoval, že je po dvou měsících stále nedodal. Hned po srazu mi v poště přistála obálka, kde byly všechny doklady, ale neodhlášené. A tak jsem přepis neřešil a používal Lincolna na ježdění každý den. Nechal jsem vyměnit čelní sklo a poměrně brzy Lincoln začal hůř brzdit. A ejhle, pravý přední kotouč byl tak trochu poloviční a z jedné strany brzdil na větrání. Bohužel to odnesl i třmen, který bylo třeba sehnat a nakonec ho daroval jeden Ford Taurus. Po opravě Lincoln dál spokojeně jezdil až do zimy. A v zimě jsem ho bohužel naboural. Naštěstí jsem mu jen pomačkal plechy, ale problém byl sehnat náhradní díly. A tak jsem to vyřešil po svém. Koupil jsem si dalšího Lincolna.

Dárce dílů je z roku 1989, takže z Lincolna je momentálně slepenec dvou ročníků. Výměna dílů zdržovala zima, ve které bylo potřeba pracovat, ale nakonec jsme to s mými kamarády zvládli. Na jaře Lincoln konečně znovu vyjel, sice dvoubarevný a neslícovaný, ale fungoval. Kapota je doteď na jedné straně více vylezlá jak na druhé a její držák potřebuje přivařit, ale to je jedno. Dárce posloužil předním nárazníkem, světly, mřížkou, blatníkem a v neposlední řadě i zadní sedačkou, kterou mám momentálně v pokoji. Jeho další budoucnost je pravděpodobně ve výkupu surovin, ale tak to u dárců chodí.

Poslední závada, která mě s Lincolnem zatím potkala, byl prasklý měch. Lincoln vypadal jako lowrider, táhl doprava, ale odvezl mě 160 kilometrů domů. Původně jsem se chtěl na Lincolna vykašlat a dát ho taky do šrotu, ale nakonec se zdálo jako dobrý nápad použít měch z dárce, kteý vypadal docela zdravě. Tady opět zasáhl element mých kamarádů, kteří mi původně měli pomoct měch vyndat z dárce, ale nakonec se vše seběhlo tak, že měch i mě naložili do auta, odvezli a měch namontovali a já jen běhal pro nářadí a pití. Od té doby Lincoln jezdí a jezdí a jezdit bude.

Ačkoli výčet závad za rok a čtvrt, co ho mám, zní děsivě, nikdy mě vlastně nenechal někde stát, ale vždy mě dovezl domů. Ale jinak je to staré auto, prostě se občas rozbije.

Další věcí, která ohledně Lincolna stojí za zmínku, jsou reakce okolí, které byly různé. Moji sousedi mají, až na jednoho normálního člověka s Mustangem, výrobky VW a dalších, takže se jim můj Lincoln zdál jako drahý a velký nerozum. Někteří asi měli pracovní teorii, že prodávám drogy, když jezdím takovou velkou amerikou. A někteří se líbezně ptali, proč jezdím tak velkým autem, na což jsem jim ještě líbeznějí odpovídal, že nerad jezdím těma malýma Volskwágnama, což minimálně toho s Passatem urazilo. Po několika měsísích se sousedé i naučili, že to největší parkovací místo je moje, protože jinak budu muset parkovat tak, že se s větší dodávkou na dvoře nedá projet. Doma se z toho, že mám Lincolna, nevyvraceli a zvykli si. Akorát mám zakázaný koupit si další auto, dokud se nezbavím dárce.

Na závěr bych snad už jen odpoveděl na nejčastější otázku, kterou slyším. Žere to dvanáct na sto.