Ford Puma aneb jak se maličké kupé rodinným vozem státi může

Cesta k tomuto zjištění byla trnitá, plná zvratů a protivenství. Nepředstavujte si, že jsme si po nedělním obědě řekli: máme dvě děti a tři kočky, každý víkend jezdíme na chalupu a v zimě na hory, takže nutně potřebujeme Ford Puma. Tehdy jsme se jako běžná rodinka vozili důstojným naftovým stěhovákem V70, který nám na cestování po všech stránkách vyhovoval, každodenním startováním na několikaminutovou cestu do školky a nedaleké kanceláře však poněkud trpěl. Rodinná rada tedy odsouhlasila druhé auto. Mělo splňovat zejména tyto podmínky: malé rozměry, benzínový motor (ideálně bez turba), cena kolem 50 tisíc, dále nepříliš pokročilý věk, který zaručí aspoň elementární bezpečnost. A samozřejmě X-faktor. V posledním bodě odpadlo 98% kandidátů a zbyli dva – BMW E36 a Puma. Hned nato se ukázalo, že sehnat ve stanoveném rozpočtu bavoráka bez G-paketu je zhola nemožné. A úplně náhodou se v tržišti nejmenovaného diskusního serveru objevil inzerát na Pumu…

Právě v týdnu, kdy probíhalo odhlašování a přihlašování Pumy, se Volvo stalo obětí retardace taxikáře v červenožlutém Renaultu Thalia a bylo prohlášeno za totální škodu, čest jeho památce. Puma rázem povýšila na rodinný vůz číslo jedna. 

Nejmladšímu členovi posádky byly tou dobou čtyři měsíce a vozil se v autosedačce kategorie 0+, to je takový ten kyblík, co se dá zavěsit na loket. Pokud jedu sama, vozím dítě v kyblíku na sedadle spolujezdce. Vzadu je to možná v případě nehody statisticky bezpečnější, zároveň je však o dost pravděpodobnější, že nehodu sama způsobím, až se budu snažit zjistit, čím se mimino vzadu dáví. Na předním sedadle je pouze nutno vypnout airbag. Čudlík pro deaktivaci už má dnes kdejaká plečka, ale v roce 2001, kdy přišla na svět naše Puma, to ještě úplně obvyklé nebylo. Dobrá zpráva je, že šikovný mechanik vyřeší problém za pár minut. Sice nám teď nefunguje vyhřívání předního skla a nabíječku máme na drátě vyvedenou bokem, o bezpečnost děťátka jsme se však strachovat nemuseli (případný tip na geniálního autoelektrikáře z Prahy a okolí vítám).

Dnes už cestují oba potomci vzadu, dvouletý v sedačce pro 9-18 kg, šestiletý v sedačce pro 15-36 kg. Ne že by mohli hrát za jízdy házenou, ale místa mají dost. Paradoxně je na prostor náročnější sedačka pro menší dítě, proto jsme ji umístili za spolujezdce, který se přece jen přizpůsobí snáz než řidič. Optimisticky odhaduji, že ještě nejmíň pět let nebude s místem vzadu problém, samozřejmě za předpokladu, že se nebudeme dál množit. Symbolická zadní okénka, kvůli kterým je tak mizerně vidět ven, mají příjemný side-effect – že totiž na děti málokdy svítí slunce tak moc, že by bylo nutno řešit stínění.

Pokaždé když se někde prořeknu, že vozím děti ve třídveřovém autě, přijdou dotazy na nastupování a vystupování. Ještě před pořízením Pumy jsme si vyslechli nemálo mentorování, jak nám poleze na nervy soukat se do zadní části kvůli zapínání pásů a podobně. Nic nepomáhalo, že jsme si to vyzkoušeli na několika zapůjčených vozidlech. S klidným svědomím zde můžu prohlásit, že pokud neměříte dva a půl metru, nevážíte dva metráky nebo nejste částěčně ochrnutí, nebudete s tím mít potíže. Obě děti jsou schopné do sedaček zalézt bez pomoci a starší se i bez pomoci připoutá. Zbývá tedy připoutat mladšího, což sice není právě wellness procedura, ale rozdíl oproti vícedveřovému autu je minimální. Ze všech sedačkových a sedadlových kombinací je skutečně otravná jen jedna: cpát kyblík dozadu. Otravná ale neznamená nemožná, a než člověka stačí totálně dožrat, nemluvně z kyblíku vyroste.  

Děti máme usazené a můžeme se vrhnout na náklad. Na rovinu: zimní dovolenou, na kterou standardně táhneme dvoje lyže, snowboard, boby, terénní kočár a veškerou související výbavu, bychom v Pumě nedali. Na druhou stranu dokáže její kufr pojmout mnohem víc, než by se od pohledu zdálo. Z kočárků jsme úspěšně převáželi Inglesinu Espresso a Bugaboo Cameleon (jen Chariot je bez šance), což je víc než dokáže kupříkladu aktuální Fiesta. Po sklopení zadních sedadel se odveze i nějaká ta skříňka z Ikey. 

Uvnitř v kabině to sice s odkládacím prostorem není žádná hitparáda, ale kdo není zhýčkaný Multivanem či S-maxem, ten si zvykne. Ve srovnání kupříkladu s Jaguarem F-Type je Puma hotový svatostánek ‚simply clever‘ řešení. Za páku ruční brzdy se dá postavit půllitrovka coly, do dveří se vejde škrabka a při použití násilí i krabice papírových kapesníčků. Co víc si přát?

Pro pořádek musím napst, že Puma už dávno není jediným autem v rodině a dlouhé dálniční cesty podnikáme spíš s politicky korektním sedanem z Mladé Boleslavi. Jestliže se každý víkend stěhujete přes půlku republiky a ke dvěma dětem máte dva vlkodavy, váš ideální rodinný vůz vypadá úplně jinak. Co se tu snažím říct, je, že rodina a děti nejsou důvod, proč se smířit s nudným autem. Řidičské zážitky nebudu rozebírat, o těch už tu bylo napsáno dost. I když zůstanu u přízemních každodenních situací, nacházím na Pumě samé klady. S autem, nebo spíš autíčkem těchto rozměrů zaparkuje kdekoli ve městě i cvičená opice. Díky parádnímu rejdu se dá dobře manévrovat i v garážích navržených pro velorexy (udivuje mě, kolik takových v Praze je). Na nepřehledných křižovatkách se často hodí pohotový plyn a slušný výkon. A k tomu všemu má Puma osobnost. Hlavně proto jí už skoro dva roky pokorně odpouštím, že žere jak polský zájezd.