Ford Edge 2.0 TDCI Sport: Klasika na jiný způsob?

Amerika je v očích mnoha Evropanů – a o Češích to, zdá se, platí dvojnásob – víc než jen místo. Je to také idea jiného světa, jakási země snů (či nočních můr), kde je všechno jiné, obvykle větší a také nablýskanější a bohatší, nebo naopak potažené laciným pozlátkem a skrývající prohnilé vnitřnosti.

Součástí této představy jsou i americká auta, která mají mezi do aut zblázněnými nadšenci zvláště výjimečný status. Představa o americkém autě u nás totiž obvykle vychází z toho, co vidíme ve filmech (často nějakou tu desítku let starých), videoklipech a počítačových hrách. Takže pořád tak nějak očekáváme, že zaoceánské auto bude nesmyslně obrovský sedan obalený absurdním množstvím chromu, gigantický otřískaný pickup s balíkem slámy a korbě nebo křiklavý, rebelský muscle car, který jezdí rychle, ale jen rovně.

Jen málokdo stíhá registrovat, že americké automobily už vypadají úplně jinak. Osmiválce se staly vzácností, velké sedany téměř vyhynuly, muscle cars se ladí na Nürburgringu a z pickupů se stalo spíše něco jako luxusní SUV s korbou. Nejprodávanější americká auta navíc nosí značky japonských výrobců. A silnicím vládnou crossovery.

Americké rodiny, které v padesátých letech milovaly sedany, v šedesátých a sedmdesátých letech obří kombíky a v osmdesátých letech přesedly do minivanů, začaly v letech devadesátých toužit po něčem stylovějším a dobrodružnějším. Vznikla SUV, postavená na základech pickupů, která se prezentovala jako vozy schopné překonat tu nejdrsnější divočinu a dovézt svého majitele za výjimečnými zážitky.

Jenomže lidé brzy zjistili, že ani s osmiválcem, pohonem všech kol a uzávěrkami se stejně nevydají dál než na sousedovu rozbitou příjezdovku nebo rozmočené parkoviště u místního fotbalového hřiště. A vozit kvůli tomu s sebou všechno to železo a muset se smířit s poněkud neohrabanými jízdními vlastnostmi (v některých případech, jako u prvních Fordů Explorer s pneumatikami Bridgestone, dokonce nebezpečnými) se jim vlastně nechtělo.

Proto na začátku nového století přišel crossover. Vzal něco z drsné image SUV, kousek z jejich teréních schopností, přidal k tomu většinu praktičnosti kombíku či hatchbacku a celé to vystlal klasickým pohodlím tradičních amerických sedanů. A zákazníci se ho nemohou nabažit.

A Ford se teď rozhodl nabídnout nejtypičtější americký rodinný automobil dnešní doby i svým evropským zákazníkům. Vedle působivého a uctívaného Mustangu tak na náš trh nepřichází velký sedan Taurus ani gigantický pickup řady F-Series, ale na první pohled vcelku nenápadný crossover Edge. Milovníci americké klasiky jsou možná zklamaní, zvláště když zjistí, že pod kapotou se nenachází masivní V8 a dokonce ani benzínová V6, ale naftový čtyřválec, známý z Mondea. Mají ale důvod Edge zavrhnout, nebo se v něm skrývá něco víc?

První, čím vás naživo Edge překvapí, je to, jak mohutně a okázale působí. Přestože není o mnoho delší než Škoda Kodiaq a oproti Superbu je dokonce kratší, působí naživo jako opravdu velké auto. Možná za to může gigantická maska, vysoký čumák nebo nezvyklá šířka, ale v reálu máte pocit, že je Edge mnohem větší než je. A zároveň jako správná “amerika” jasně dává najevo, že je velký a drahý. Od masky přes chromované či černé (v testované verzi Sport) doplňky až po působivá zadní světla vypadá Edge jako auto, které se před světem opravdu nestydí.

Uvnitř už vás asi ohromí o něco méně. Pokud čekáte retro interiér ve stylu Mustangu, podivnosti jako je řazení pod volantem či lavice místo předních sedadel, budete zklamáni. Dokonce se nedočkáte ani okázalosti a rozmáchlosti, kterou vám nabídnou dnešní fullsize pickupy. Spíš to tu vypadá tak trochu jako v Mondeu. Tedy, v o hodně větším Mondeu. Interiér na vás zapůsobí především svojí šířkou, výhledem přes masivní kapotu s boulemi a prostorem, ale nedočkáte se ničeho nezvyklého. Zkrátka běžný fordovský design v běžném fordovském provedení. Protože ale sedíme v poměrně drahém Fordu, dočkáme se i kvalitních materiálů – testovaný Sport měl široké, pohodlné sedačky čalouněné kombinací kůže a Alcantary, usedlejší Titanium nebo luxusní Vignale se pak mohou chlubit jemnou kůží.

Je to málo? To záleží na vašem úhlu pohledu. Pokud nemáte americká auta spojená s historizujícími detaily a jde vám spíše o celkový pocit, bude vám nejspíš řízení Edge překvapivou měrou připomínat jak tradiční sedany let osmdesátých, tak dokonce i klasiky let čtyřicátých a padesátých, kterým je podobný výškou svého posazu. Máte zkrátka pocit, že sedíte v něčem velkém, vysokém a nepříliš obratném, což ve vás vyvolává potřebu poklidného “cruisingu” silnicí. Zatím tedy dobré, Edge dělá přesně to, co byste od něj čekali.

Možná ještě překvapivější je ale fakt, že díky chytrému využití vnitřního prostoru nabízí Edge se svou délkou hluboko pod pět metrů vnitřní prostor plně srovnatelný s pětiapůlmetrovými fullsize sedany, a to včetě zavazadlového prostoru. Jedinou nevýhodou je, že mrtvé Afroameričany budete muset zvedat do o něco větší výšky…

Mít správný pocit, když v autě sedíte, je však k ničemu, pokud nejste spokojeni s tím, jak se pohybuje. Většina majitelů klasických amerik na nich obdivuje mimo jiné právě způsob, jakým se dokáží díky měkkým podvozkům a vysokému profilu pneumatik “vznášet” nad silnicí. To, jak jejich lehké a pomalé řízení vytváří dojem, že řídíte spíše malou jachtu.

Takové věci u dnešních aut běžně neuvidíte, protože všechno musí být sportovní. Ostatně i testovaný Edge nesl označení “Sport”. Ale tetokrát se nemusíte bát – velký Ford je i v nejméně smysluplné z nabízených výbav velmi komfortní a solidní. A situaci ještě vylepší volba usedlejšího modelu Titanium, které má měkčí podvozek a menší kola, nebo i špičkového Vignale, které už sice jezdí na dvacítkách, ale nebylo “vylepšeno” o sportovní podvozek. Pokud jste rozhodnuti pro Edge, bude právě některá z usedlých variant tím, co vás potěší nejvíc.

Proč ale vůbec výbava Sport u takového auta existuje, zvláště když všechny modely disponují víceméně stejným motorem? Odpověď skrývá web amerického Fordu – americká verze Edge nabízí jako základní motor dvoulitrový čtyřválec Ecoboost o výkonu 245 koní, za příplatek (či u vyšších verzí) můžete mít šestiválec o objemu 3,6 litru a výkonu 280 koní a jen u “ostrého” modelu Sport dostanete přeplňovaný šestiválec 2.7 Ecoboost s inteligentní čtyřkolkou, výkonem 315 koní a točivým momentem 475 Nm. U takto potentního agregátu se samozřejmě dá pochopit, proč potřebujete sportovnější podvozek – teoreticky se dokáže vybičovat ke stylu jízdy, který by mohl být na standardním odpružení poněkud problematický.

Se základním evropským dieselem 2.0 TDCI Biturbo o výkonu 220 koní, vybaveném šestistupňovým automatem, však nic takového nehrozí. Ne snad, že by byl Edge pomalý – jen není rychlý ani dynamický. Vlastně je dost podobný právě těm typickým amerikám, které si nejspíš představujete. Spousta točivého momentu, klidný projev s překvapivě snesitelným zvukem, žádná velká výkonová špička – zkrátka ideální pro usedlého cestovatele na evropských silnicích. Což neznamená, že bychom si nezasteskli nad představou verze Titanium v americké specifikaci se šestiválcem z Mustangu.

Verdikt

Na trhu velkých crossoverů a SUV začíná být čím dál víc těsno a pro každého nově příchozího je těžké se prosadit – někteří na to jdou přes sportovní charakter a ovladatelnost zvící nižších vozů, jiní přes okázalý luxus a Edge se snaží prorazit si cestu americkým pohodlím a poklidem. Svým způsobem tak připomíná doby, kdy Ford a Opel na evropský trh dodávali rozměrné sedany amerického střihu, jako bylo Scorpio, Granada nebo Omega. Milovníci amerického receptu na velké, ale obyčejné a přesto pohodlné auto, budou spokojeni. Otázkou zůstává, jak si velký Ford povede v konkurenci německých prémiových SUV, kterým se cenou až nepříjemně blíží…