Ford Cortina: Zlatá šedesátá?

První generace Fordu Cortina pro mě má zvláštní význam. Patří do široké rodiny starých evropských Fordů, které jsem v době dospívání miloval coby náhražku za tehdy nedostupné ameriky. A také ho kdysi dávno míval můj děda. Jeho Cortinu už znám jen z vyprávění, protože byla dávno před mým narozením vyměněna za Polski Fiat 125p, ale pořád to bylo jedno z mála zajímavých starých aut v naší rodině.

Pro vás ostatní, bez osobního vztahu k dané době, je to ale jen obyčejné auto ze šedesátých let. Dnes možná vypadá zajímavě, protože pochází z doby, kdy i obyčejný rodinný sedan (ano, je to dvoudveřový sedan – už chápete, proč mi nevadí čtyřdveřová kupé?) měl podobně elegantní proporce jako dnes BMW 235i nebo Ford Mustang. Ale když budete sledovat linii následovníků Cortiny, zjistíte, že jejím dnešním ekvivalentem je Ford Mondeo. Mezi prvním Mondeem a poslední Cortinou je dokonce jen sotva desetiletí a jediný model – dnes již polozapomenutá Sierra.

A stejně jako dnes Mondeo, i Cortina představovala naprosto typické auto své doby. Jejich srovnání nám může říct mnohé o tom, jak se automobilový průmysl za posledních 50 let změnil:

Velikost
Cortina byla ve své době typické auto střední třídy. Rodinný dvou- nebo čtyřdveřový sedan, pro praktičtěji založené existovala i varianta Estate (tedy kombík). Velikostí Cortina přibližně odpovídala dnešní Fabii Combi. Vážila ale jen 805 kg, tedy skoro o metrák méně než „kolínská trojčata“ (Aygo a spol.).

Technika
I pohonná jednotka byla na svoji dobu typická. Čtyřválec s rozvodem OHV a karburátorem o výkonu necelých 50 koní. Za příplatek jste mohli mít patnáctistovku o 65 koních. Přes čtyřstupňovou převodovku (synchronizovanou!) roztáčela kola na tuhé zadní nápravě, odpružené listovými pery. Novinkou v roce 1964 byly kotoučové brzdy na přední nápravě.

Design
Také jste jako malí kreslili auto jako obdélník, ze kterého dole ční kola a nahoře kabina? Takhle nějak vypadala všechna auta od 60. až do začátku osmdesátých let. Hranatý sedan s hranatou kabinou a dvojicí (výjimečně čtveřicí) kulatých světel vpředu. Cortinu jste mohli poznat především podle zadních světel, která vypadají jako převrácený znak Mercedesu (nebo biohazardu).

Výbava
Za příplatek jste mohli mít kupříkladu topení a dvourychlostní ventilátor. Verze Deluxe se chlubila luxusními prvky, jako byla uzavíratelná přihrádka před spolujezdcem nebo gumové koberečky. A také hezčí, chromovanou maskou.

Provozní náklady
Podle údajů výrobce dokázala Cortina jezdit za nějakých 7 litrů na sto kilometrů. Výměna oleje byla doporučena každých 8000 km. Četnost servisu byla s moderními auty nesrovnatelná – od běžné údržby až po opravy karoserie, nezbytné již po pár letech provozu. O tom ale někdy příště.

Bezpečnost
No, ehm, popojedem, ne? 

Takže si to shrňme. Cortina, jakožto typické rodinné auto let šedesátých, byla překvapivě malá a lehká. Překvapivé naopak není to, že měla malý a slabý motor, primitivní podvozek a víceméně žádnou výbavu. Leckomu také možná přijde zvláštní, že tehdy rodinné auto mohlo mít jen dvojici dveří a přesto se jmenovat „sedan“, a mnoho lidí si neuvědomuje, jak moc byla Cortina podobná ostatním autům té doby – jinak by nemohli tak často mluvit o „nudném moderním designu“. Leckoho také možná vyvede z míry to, že generálka motoru se dělala o něco častěji, než na dnešním dieselu měníte filtr pevných částic.

Když jako motoristický novinář usednete za volant Cortiny, musíte okamžitě vyresetovat všechna svoje měřítka. Běžně jste zvyklí rozebírat posaz a ergonomii ovládacích prvků. Hořekovat nad necitlivým elektrickým posilovačem řízení nebo si stěžovat na příliš uměle znějící zvuk motoru. Možná dokonce píšete zklamané tirády o tom, jak jsou dnešní auta nekomunikativní a zábavu s nimi zažijete jen ve vysokých rychlostech.

posadíte se a zmateně se díváte na tu spoustu věcí, které tu nejsou

Najednou ale sedíte na placaté židličce z koženky a zmateně se díváte na všechny ty věci, které tu nejsou. Chtěli byste zjistit, jestli se do kapsy ve dveřích vejde láhev na pití – jenomže ona tu není ani ta kapsa. Telefon a klíče putují na podlahu, protože jinam to nejde. Ale zároveň si uvědomujete, že absence věcí znamená spoustu místa. Sedíte možná v autě velikosti dnešního supermini, ale připadá vám, že kolem sebe máte spousty prostoru. Žádný středový panel. Žádné masivní opěrky rukou. A střecha jako by se magicky vznášela nad vámi, aniž by potřebovala podporu dórských sloupů, běžných u dnešních automobilů. V rozích kabiny jsou jen jakési tenké sloupečky a vy po dlouhé době zažíváte téměř neomezený výhled všemi směry.

Další kulturní šok přijde, když se rozhodnete nastartovat. Jako první totiž musíte použít cosi, co se jmenuje sytič, abyste zvýšili bohatost směsi a studený motor vůbec udržel volnoběh. Po zahřátí motoru je zase nutné sytič vypnout, aby se motor „neulil“. V takovém případě vám totiž nezbude než čekat, než přebytečný benzín z karburátoru odteče. Ne, není na to kontrolka. Musíte si to prostě pamatovat.

řadící páka působí tak trochu jako rybářský prut

Potom řadící pákou, která svou délkou připomíná rybářský prut, ulovíte jedničku, šlápnete na plyn a rozjedete se. Řazení působí skutečně mechanicky – možná to bude tím, že zahnutá páka ční přímo z převodovky, bez dnes obvyklé soustavy táhel a pák.

Zatočíte, abyste vyjeli z parkoviště, a uvědomíte si, proč volant před vámi svými rozměry připomíná kormidlo. Na debaty o citu v řízení a nebo jeho vyváženém odporu můžete zapomenout. Tady je to všechno o vašich rukách a šnekovém převodu. Velký volant potřebujete prostě proto, že jinak byste s ním neotočili, a nějaký cit je vám tak nějak ukradený. Nemluvě o tom, že se stejně nekoná – stejně jako citlivé řízení zabíjí příliš moderní technologie, dokáže ho spolehlivě utlumit i šnekový převod namísto hřebenového řízení.

Pokud ale toužíte po „spojení člověka se strojem“, užijete si do sytosti. Při každém přeřazení musíte najít ten správný kvalt a odhadnout, kdy už do něj můžete řadící pákou vniknout, aniž by se ozval nepříjemný zvuk přepočítávaných koleček.

stesky na příliš komfortní jízdu a maskování rychlosti vám přijdou absurdní

Asi největší rozdíl proti modernímu autu je ale v Cortině vjem z rychlosti. Myšlenka, že jste si někdy stěžovali, že moderní auta příliš maskují rychlost, jejich řízení je příliš snadné a jejích jízda příliš komfortní, vám najednou přijde naprosto absurdní. Fajn je, že se musíte mnohem méně bát o svůj řidičák – šedesátka ve městě působí jako divoký úprk a při dosažení stovky na okresce se začínáte skutečně trochu bát o život. Zajímavé je si v tu chvíli uvědomit, že tohle auto bylo standardem v dobách, kdy chytré hlavy zákonodárců vymyslely současné rychlostní limity. Ale to už odbočuji.

Důležitější zjištění je, že stejně jako u dnešních aut je i u téhle Cortiny těžké přiblížit se k limitu jejích schopností. Jen ten důvod je zcela opačný. Sedněte do nového Mondea, zkuste z něj dostat co se dá, a patrně zjistíte, že váš pud sebezáchovy je silnější. Auto sice možná stále budete mít pod kontrolou, ale přestanete věřit rychlosti svých reakcí a svojí schopnosti sledovat všechny překážky dostatečně daleko před sebou. Budete mít jednoduše pocit, že jedete na veřejnou silnici příliš rychle.

představa, že s gigantickou vůlí dáváte kontra ve smyku, je prostě děsivá

Zkuste totéž v Cortině, a váš pud sebezáchovy převáží také. Tentokrát ale z trochu jiných důvodů. Představa, že dáváte kontra volantem s přibližně milionem otáček od dorazu k dorazu a gigantickou vůlí (byť ta určitě z továrny nepochází), je prostě děsivá. Stejně tak brzdění z vysokých rychlostí není o tom, abyste nezablokovali kola a udrželi stabilitu – důležitější je vůbec dokázat zabrzdit.

Je kvůli tomu Cortina špatné auto? Určitě ne. Ve své době patřila k tomu nejlepšímu, co si běžný člověk mohl koupit, a touto optikou se na ní musíme dívat i dnes. Je to artefakt, který vypovídá o své době, a je to skvělý společník pro volný čas. Asi jako kůň, parní lokomotiva nebo plachetnice. Připomíná nám, jak ani dnes úplně jednoduché věci nejsou samozřejmé. A jak bychom si i přes veškeré nářky měli vážit toho, co nám přinesl technický pokrok.

Asi největším poučením z téhle projížďky je, že to, co obdivujeme na „starých autech“ není společné všem starým autům. Dnešní rodinné auto sice nenabízí takový cit v řízení a neumožňuje tak snadný pohyb na hraně přilnavosti jako Primera nebo čtyřistašestka z 80. či 90. let, ale totéž platí i o rodinném autě z let šedesátých. Věci, které jsme považovali za běžné před 10 nebo 20 lety, nebyly samozřejmé před 40 lety. A nemusí být samozřejmé ani dnes. Stěžujeme si, že jsou dnešní auta všechna stejná a zapomínáme, že ta stará byla snad ještě stejnější. Pláčeme nad downsizingem a nechápeme, jak se může sedan střední třídy spokojit se šestnáctistovkou o výkonu jen málo přes 100 koní a zapomínáme, že běžné byly dvanáctistovky o výkonu polovičním. Vzpomeňme si na to, až zase budeme sýčkovat, že auta už nejsou "taková jaká bývala vždycky".

Na druhou stranu, jakkoliv bych Cortinu používal každodenní přepravě jen o malý kousek raději než vlak tažený parní lokomotivou, ten pocit, že si musíte zasloužit nejen tempo, ale vlastně i samotný pohyb, je docela vzrušující. Pokud jste auto ze 60. let už dlouho neřídili, nebo jste ho dokonce nevyzkoušeli nikdy (mimochodem, ameriky se nepočítají – ty dokázaly odfiltrovat vjemy z řízení už o dekádu dříve), je na čase si najít nějakou vhodnou příležitost. Dost možná totiž přijdete na to, že nějakou takovou věc nutně potřebujete domů…

Díky Vojtovi Podešvovi alias Shelbymu za zapůjčení jeho z totálního vraku zrenovované krásky.

Foto: Autor